Ve své momentální životní situaci, která má z různých důvodů rysy krize, jsem ve snaze najít “optimističtější” pohled na svět kolem sebe a v sobě objevil (jistě nikoli jako první), že zdrojem radostnějšího vidění může být (také) to na věcech, co lze nazvat trapností. Je to kategorie kontextová, jen na jiném jsoucí: malé na velkém, velké na malém - spojení se životem, stupeň k celistvosti. Čili: miluji trapnost.

Jsem na mši, kde kněz neumí pořádně česky, kázání nenadšeně čte, “lid” nenadšeně poslouchá, není tu nic, co by tu teoreticky mělo být a přesto to má svůj krásný tj. právě trapný rozměr (1). Nesouměr zívajících na mši, není-li jejich zívání nic víc než bezprostřední čili negesto, je přece hezký.

Odtud se odrážím k úvaze nad jistou “fasetou” literárního drahokamu. A jsem si vědom, že mě k ní vede myšlení, které je v jistém smyslu přízemní, mechanické, má rádo ideje a málo empirické dokazování. Ale to je přece jedna “faseta” myšlení ve světě. Nejde mi to jinak (2).

“Jeho básnický zrak je zaměřen jen jedním směrem, svazován korzetem stylizace.” / “V jeho Polních pracích nešlápneme na hrábě, které by nás praštily do čela, až by to bolelo. Zdá se mi to přesné.” / “Vždyť i osobní události jsou pojaty spíš jako prožitek archetypu, než něco, co skutečně bolí, co se nevejde do teoretických přihrádek.”

Za názory těchto citátů je cítit snaha poradit literátovi, tj. dát doporučení k doplnění, po jehož realizaci by bylo autorovo dílo komplexnější čili životnější. Recenzent vlastně vyvažuje autorův postoj. Co radí v naprosté většině případů: vidět i “druhou stranu” situací a věcí.

Je to velmi hloupá a nepříjemná snaha, ale i tak je možné ji přijmout s pochopením: k něčemu totiž zdá se ukazuje. Subjektivně totiž míním, že těchto “rad” v recenzích přibývá (3).

Jaká je tedy povaha té “druhé strany” reflektovaného života? Rada většinou doporučuje hledat temnou stránku věci. Snad by to bylo logické ve světě světlých literárních děl, jenže takový svět tu není. Jsou tu temná díla a požadavek, aby byla temná (4). Paradoxnost požadavku jen podtrhuje zřejmé vymezení vůči (konzumnímu) optimismu, který se stal “opiem lidstva”. Nenechme se ale odradit tímto rysem jednostrannosti, tj. tendenčností požadavku, odhlédněme od směru, který je doporučován a zůstaňme jen u toho, že je doporučován - svět chce být zobrazen v celku a z pohybu, který se kolem literatury děje je zřejmé, že někudy život uniká, že celek se ztrácí. Symptomy jsou zřetelné: krásná literatura pomalu čtenářsky odumírá, zájem se přesouvá nejen na jiná média (což je problém do značné míry nesouvisející s probíraným), ale hlavně na jiné žánry: literatura faktu, literární kritika. Zdá se tedy, že se něco ztratilo - něco chybí - a celek nedává smysl.

Je už asi jasné, že myslím, že je to právě trapnost, která chybí. Stačí pohled kolem sebe: např. televizní pořady starší dvaceti let jsou většinou nesnesitelně “amatérské”, “nedokonalé” atd. - vše přídavná jména kryjící se s naším pojmem “trapnost”. Sledovaný cíl je jasný: být profesionální, dokonalý, vážný, vtipný (rozhodně: rafinovaný), nikdy trapný, nikdy směšný, nikdy skutečný.

Tentýž neradostný “perfekcionismus” nabízí pohled na literaturu. Jak málo se tiskne “normálních” povídek! Jaké rysy převažují! “Je nutno vzít na vědomí nesamozřejmost okolní reality, a pak možno i uvěřit existenci utajovaných království někde na indickém pobřeží.” Převažují “fantazie”, hříčky, “duchaplnosti”... Gesta a zase gesta (5). Jako důkaz pro toto tvrzení může sloužit např. většina svazků edice New Line.

Hrozivou povahu tohoto rysu současného umění si lze krásně uvědomit na “amatérských” básních “regionálních” básníků či nebásníků, kterým ještě občas “ujede přeřek” a vytvoří báseň, v níž upřímnost není imitována či nahrazována gesty, je to prohlédnutí k podstatě věci (samozřejmě musí jít o “zmocňování” se věcí přiměřených). Je to krásné a rozhodně (samo o sobě) nepublikovatelné! Třeba:

Co je to tedy ta trapnost? Dotek se špínou a zároveň mytí mýdlem – to, co se běžně děje, velikost i malost všeho zároveň. Z toho se zdá, že musí vystoupit na scénu autor jako člověk, člověk jako autor. (To že mě napadají tyto věci je dáno tím, že už “jsou mezi námi”, pročež hledám projevy: deníková literatura.) Je to nutné, neboť současné oddělení autora a díla snižuje vlastně hodnotu každého z nich.

Ještě zřejmějším se to stane, když se ukáže, že na scénu musí také vystoupit čtenář jako člověk, člověk jako čtenář. Neboť “Estetický prožitek pramení ve skutečnosti z toho, že duch v látce rozpoznává harmonii, která je totožná s jeho vlastní strukturou.” (7) Jinými slovy: oslovuje mě jen to, co mám už v sobě. Oslovuje v dokonalejším tvaru to, co ve mě teprve (ale už!) nabývá tvaru!

Nejde mi o “reformu”, jenom o stav takový, jaký se mi jeví. V logice zjištění se pak ovšem objevují určité náznaky týkající se budoucnosti: Dosavadní literární rsp. literárněkritická monarchie dozná značných změn, snad se polarita “centra” a “okraje” rozpadne, možná jenom změní pozice. Zmizí-li jednostrannost gest (což ovšem předpokládá to nejdůležitější: změnu postoje: nejsem “umělec”, abych předvedl co umím, jsem jím, abych předvedl jaký jsem, co umím i co neumím, co vím i co nevím - rehabilitace nedokonalosti se mi v běsu dneška po dokonalosti začíná zdát úplně nezbytná), promění se jednostrannost kritických měr (8).

Jistě, je to velmi málo říct: když se něco změní, pak se jistě změní i něco souvisejícího. Jde o to, že literárněkritické postřehy typu: “Toto téma v sobě skrývá z hlediska literatury jedno nebezpečí: už o něm bylo napsáno příliš mnoho textů a nezbývá zde mnoho nových prostorů k objevování”, jsoucí už dnes více klišé než něco jiného, budou v (blízké) budoucnosti úplně nepřípadná, protože hlavním se nebude jevit vztah (obecné téma – konkrétní zpracování), ale jednotlivost (konkrétní člověk). Bráno takto, musí být člověku i věcem čili světu vrácena jejich důstojnost, která plyne z toho, že jsou obrazem božím, božím dílem. Konkrétní člověk je stvořený Bohem, ale není dokonalý, je velmi snadné odstranit ho s tím, že není “nic víc než…” O toho nedokonalého člověka ale jde, je dokonalý právě a jedině ve své nedokonalosti, napadnutelnosti…, trapnosti.

Třeba k tomu nikdy nedojde, a třeba krize, kterou žijeme (žiju) není ta poslední a “po těžký noci přijde, přijde hezký ráno. Jaký bude nevím sám, taky jsem si zvyk na všechno kolem nás.” (9)…abych patos dolil k vrcholu.

1) Zcela ve smyslu slov P. Josefa Crly: “Mně se to Rádio Proglas líbí - neumějí to, jako to neumíme my.”

2) Vycházím ze sebe, takže odkazuji k sobě, což doufám nevylučuje obecnější “platnost” a zdůvodňuje odkazy k mým jiným úvahám, točícím se (samozřejmě!) stále kolem téhož.

3) K primitivnímu rozměru “recenzentských rad” a o tendencích jisté části literárněkritického spektra viz Kritický index Kritické přílohy, KR RR 1998, 12

4) K negaci v poezii i kritice viz Negativní poezie a Lubor Kasal, HOST 1998, 7. O tomto textu: za myšlenkové zkraty, kterých jsem si všiml až po vytištění se omlouvám (také sám sobě), i když to asi patří k tomuhle druhu myšlení.

5) K “instinktu” nenapadnutelnosti v současném umění (tvorbě Petra Kabeše) viz Čtyři fáze nenapadnutelnosti, HOST 1997, 6.

6) Autorem básně je Jiří Nebeský (1913-1991), můj dědeček, báseň vznikla asi v říjnu 1973.

7) Tak parafrázuje středověkou myšlenku Umberto Eco: Umění a krása ve středověké estetice (Argo: 1998), s. 26. K jejímu “přenosovému” rozměru viz recenzi Středověká inspirace, HOST 1999, 3.

8) Sedmaosmdesátiletý výtvarník Ladislav Vlodek (1907-1996) řekl: “A dnes: už ne tvorba očima a mozkem, ale tvorba žaludkem a kostrou.”

9) Jak zpívá Jan Nedvěd v jednom ze svých nejlepších textů.

Hranice, 22. ledna 1999