Jiří J. K. Nebeský: Kritický index Kritické přílohy. Kritická příloha Revolver Revue sv. 12, 1998, listopad, s. 166-170

Na začátku září 1998 jsem si koupil KP RR 10 a 11, nikdy předtím jsem tenhle časopis v ruce na delší dobu neměl. Četba byla inspirativní. Inspirativní také k tomu, abych vám trošku napsal. KP RR se ve svém “zdravém jádře” drží toho (v nejlepším slova smyslu) negativního rozměru kritiky. Omezím se na tu literární, jiným oborům umění moc nerozumím. Myslím, že ono “zdravé jádro” bude spíš potěšeno než uraženo, když za jejich “učitele” označím Jana Lopatku. Já jsem rád, že Lopatkův “odkaz” stále žije, myslím totiž, že je důležitý. Myslím ale taky, že má svá “úskalí” a že někteří z Lopatkových pokračovatelů (“pokračovatelů”) si jich nejsou vědomi.

Předně: proti snaze, aby se kritika zabývala “jen textem” bylo postaveno jakési “společenské” pojetí kritiky, podnětem pro psaní kritiky není samo dílo, ale především jeho kritická či čtenářská odezva (polemická citace ze záložek knih či recenzí se už stala obvyklostí, asi proto, že jejich názor je mnohem hmatatelnější než “názor” díla). Tedy kniha jako spíš sociální než umělecký fakt. Zásadní zádrhel tohoto pojetí je myslím v tom, že s názorem vycházejícím defakto z jiných než literárních rozměrů díla je polemizováno právě z pozic co nejvíce literárněvědných. Kritik má subjektivně pravdu, když literární hodnotu populárního díla XY považuje za nulovou, ukazuje tím ale jen, že hodnota díla je jinde než je o něm prohlašováno nebo prohlašuje samo o sobě. Jaká to je hodnota, to už ho hlouběji nezajímá, protože maska byla odhalena jako maska, dílo plní “speciální funkce”. Čili: dílo nemá literární hodnotu, já kritik se jím zabýval proto, že jiní mysleli či myslí, že ji má. Problém neexistuje. To je ovšem trochu pohodlné. Zvlášť když občas je v podobné kritice podnětů psychologických či sociologických použito, k “závěrům” v tomto směru se ale nedostává ochoty či vzdělání.

Horší ale je, že kritik, který se rozhodl odhalit modlu (tedy to na ní, že je jen falešným bohem) k věci přistupuje bez vědomí subjektivní omezenosti svých názorů, nebo její vědomí zastírá ostrostí formulací (absolutizací). Jde totiž o brýle k dívání: situaci, v níž si dva lidé myslí o Vieweghovi něco jiného (občas jen narozdíl od druhého) lze chápat buď tak, že jeden je chytřejší než druhý, nebo prostě, že oba názory jsou rovnocenné (pokud jsou upřímné).

Když už jde o způsob pohledu - všiml jsem si, že velmi mnoho z těch “společenských” kritik, když rozprostře svou vizi uměleckého díla, kterou recenzované nenaplňuje, cítí potřebu uvést ta díla, která ji naplňují = jsou kvalitní, shodou okolností je kritizovaným dílem skoro vždy text s určitou čtenářskou příp. kritickou oblibou, vzorovým dílem pak “exkluzivní” dílo či dílo “exkluzivního” autora. Stejnou logikou, jakou je Vieweghův čtenář pasován na blba, může být čtenář Exkluziva prohlášen za notorického opozicionistu, konečně se to občas děje. Jestli se výjimka stane měřítkem normy, nebude to dobré.

Ale stejně: nevadí mi, že se někdo potřebuje utkat s modlou, které se “všichni” klaní (sám to dělám), ani nevadí, když použije subjektivních názorů, jimž pro větší přesvědčivost obléká co nejobjektivnější trenýrky a utíká se pod ochranu jiných model. Vadí mi, když se kritik sníží k ironickému tónu vůči recenzentům (které si vybral do role oponentů) či dokonce k autorovi. Je sice zřejmé, že literární kritika asi pomalu opouští literaturu, aby dorostla k samostatnosti, ale ironii to neospravedlňuje. Buď si jí kritik dodává chybějící odvahu, nebo už patří k “dobrému tónu”, což by bylo hodně smutné. Příznačný je vůbec jev recenzentského “vciťování” typu: “autor si zřejmě myslí, že”. Asi je nutné převést umělecké dílo do názorů, aby se jím dalo zabývat. Pozor ale na projekce obsahů vlastní hlavy!

Napadá mě, když lze “sestřelit” Kunderu i Halase, Weinera i Klímu, nebylo by (myslím to vážně!) možné sestřelit Máchu? Bylo by dobré se o to pokusit - vyhlásit literárněkritickou soutěž, kdo dokáže přesvědčivěji udělat z klasikova díla literární prostřednost či nulu. Myslím, že výsledky by lépe než co jiného ukázaly meze kritiky, teď nemyslím jen té “společenské” (lopatkovské).

Zdá se mi, že negace je vůbec velečastým jevem české kritiky (spíš recenzenství). To se mi tedy zdá, je to ovšem pravda? Jak to zjistit - jedinou cestou je myslím statistické zpracování recenzí, které by postihovalo jejich vyznění, výsledkem by pak mohl být kritický index typu: a : b : c[x], přičemž “a” by vyjadřovalo kladné vyznění recenzního rozboru, “b” - “neutrální”, ať už je dílem beznázorovosti, nebo naopak nepředpojatosti recenzenta, “c” by pak znamenalo záporně vyznívající recenze (rsp. jejich poměrný podíl na celku textů), v hranaté závorce by ještě mohly být recenze psané s ironickým (pod)tónem. Kdyby se zpracovaly kritické indexy všech periodik s literárněkritickou částí, měli bychom v ruce materiál, který by mohl relativně spolehlivě vypovídat o trendech české kritiky i stavu jednotlivých časopisů. Jaké další následky by to mohlo mít, nechci radši vymýšlet.

Co by se stalo, kdyby se ukázalo, že negativní recenze jsou ve značné převaze nad ostatními? Jsou tři možnosti: buď spisovatelé píšou tak špatně, nebo si recenzenti záměrně (?) volí k recenzím špatná díla, nebo se kritická negace stala módou (jistěže existují i další možnosti výkladu výsledku). Co kdyby to byla právě KP RR, která by postoupila do další fáze psaní o literatuře - kritika kritiky nikoli ve smyslu “metakritika”, ale “negace negace”. Myslím, že by to bylo velmi “havlíčkovské” i “lopatkovské”.

Teď už několik konkrétních dokumentací předchozího psaní z oddílu “Literatura” KP RR 10 a 11. Od každého níže uvedeného autora jsem si vybral jen jednu stať (či její relativně samostatnou část), samozřejmě tu, která se mi nejlíp hodí. Jediným autorem nezařazeným je Josef Vohryzek, jeho recenze sledované vady nemá. Pozor: předložené kritické výtky či pochvaly jsou vždy (pokud mi něco neuteklo) v úplnosti, tedy všechny. Podtržením vyznačuji sám.

Marek Vajchr: Tři předem ohlášené události (KP 10)

V části o Vokolkovi: “kniha by, objektivně vzato, měla zapůsobit pestrostí své tematické škály; čím to, že převládajícím dojmem z četby je monotónnost?” - čím by kniha měla zapůsobit je (jak patrno z textu) pouze autorův subjektivní dojem. Výhrady k básním jsou tyto: “zručné zacházení s osvědčenými postupy experimentální poetiky” // “většina básní o sobě už během první četby řekne vše” // občas snaha o “průzračné” jednoduchosti čínského typu // časté použití “didaktických ponaučení” v pointách // v druhé půli knihy nezdařený pokus napodobit Reynka (jak se recenzent domnívá).

Alespoň část těch skutečností (jsou-li jimi), k nimž má Vajchr výhrady, je svou povahou neutrální, Vajchr je ale odhaluje jako chybné. Znamená to tedy, že Vajchr je chytřejší než Vokolek, což mu dává ironickými šťouchy najevo. Recenzentovo dokazování chybnosti se děje většinou poukázáním na to, že “opravdu dobrá báseň” vypadá přesně naopak než jak si myslí Vokolek (ve Vajchrových představách). Žádný klad se nenašel, kromě “zručnosti”, která je pro Vajchra v tomto případě negativem.

Zuzana Dětáková: “Je to tak příjemné i lidské že už zase píšu” (KP 10)

V části o druhé sbírce Antošové (první sbírka není relevantní neboť “se lze domnívat”, že byla ovlivněna totalitní cenzurpraxí, vzhledem k tehdejším výrobním lhůtám je ovšem pravděpodobné, že druhá sbírka z roku 1990 také, ale s tím už recenzentka nepočítá):

Výhrady: k použití dlouhého verše, protože obyčejně “nebývá integrální a nezbytnou součástí básně” // tematická roztříštěnost // “běda začneme-li si klást otázku, jak to všechno spolu souvisí a co vlastně ‚chtěl básník říct‘” // používání “nespisovných či nepoetických slov” je neorganické (je to špatné, protože “nejde o soustavnou diverzivní činnost, která by mohla být například vykládána jako snaha ukázat, jak se prolínají a ovlivňují dva rozdílné světy (reprezentované různými jazykovými kódy)” - radí recenzentka, což je bez komentáře) // “účinek Antošové básně závisí na metaforách a epitetech”, ovšem “hromadění obrazů je mechanické” a “neúčinkuje” (jak?) // básně obsahují kromě obrazů i “prostá tvrzení a soudy”, jejich obsah je ale často banální // protože “mluvčím básně je skoro vždy kolektivní ‚my‘”, potvrzuje to recenzentčinu tezi, že Antošová preferuje mnohost před kvalitou (!) // závěr: “vzhledem k povaze autorčiných metafor i výrazům je zhola nemožné popisovaným prožitkům věřit, natož je spolu-prožívat”. Recenzentka se bohužel neptá, zda smyslem každého uměleckého literártextu je, aby čtenář mohl “věřit popisovanému” a “prožívat” to.

Dětáková nenašla na druhé (ani třetí a čtvrté) sbírce Antošové jediný klad, dokonce se domnívá, že její “vůle psát, tvořit je silnější než schopnosti”, což je jen završení řady ubohých výpadů a ironizací autorky.

Zdeněk Šanda: Až budeme velcí (KP 10)

Autor polemizuje s (vybranými?) předchozími recenzenty Hnátova Daňkova románu a s jeho obálkou. V rozporu s tvrzením obálky recenzent zjišťuje, že “v tematické rovině najdeme rysy v kontextu české prózy osmdesátých let velmi tradiční”. Tvrzení obálky o tematické pozoruhodnosti bylo ale zdůvodněno časovou vzdáleností doby publikace a doby o níž dílo jedná. Přiklonil-li se recenzent k tomu, že směrodatný je rok vzniku románu, pak se tvrzení obálky stalo bezpředmětným. Dále Šanda popře, že by dílo mělo nějakou “dějovou výstavbu” (jak tvrdí obálka), příliš jsem z textu nepochopil proč si to myslí. Pokud jde o autorovu metodu, v níž odhaluje “základní významovou rovinu textu”, říká, že problém je v tom, že “prostor pro další možné významy, které v textu může podle individuálního ustrojení nacházet jednotlivý čtenář, je značně omezen” (provedl recenzent nějaký průzkum, nebo sám dokáže myslet a cítit za “všechny”?), čili “výsledkem je značně úmorný stereotyp”, který spolu se stereotypní “nevyvážeností vlastní poetiky”, která se “obrací v manýru” znamená, že “ať už chceme román číst jakkoli, lze jej chápat nanejvýš jako jeden z mnohých pokusů o zajímavost”.

Šanda naštěstí není ironický a jen jednou se “vciťuje” do tvůrce (“jakoby autor sám místy cítil jistou plochost, snaží se vypjatost poetiky ještě stupňovat”). Kniha recenzenta nudila a dočetl ji jen proto, že o ní někdo něco napsal, tedy že už existoval názor, k němuž by bylo možné se vymezit. S recenzovaným románem to nemá moc společného.

Robert Krumphanzl: Podařený “autorský vstup” (KP 11)

Recenze Cekotova eseje. Text se hemží literárními invektivami typu “pasáž je stylisticky ubohá” // nádhernou ukázkou recenzentské projekce (byť netypické) je věta: “čím víc Cekota chce, aby ta slova znamenala (a on chce převelice), tím mu vycházejí dutější a nadutější”. Cekota je “Kuběnův špatný učeň” a jeho “celostní záběr a ono třiditelství, které touží po originalitě a jisté provokativnosti i za cenu zkreslení, prozrazuje ještě snad jeden vliv: publicistiku Martina C. Putny”. Myslím, že nejméně Krumphanzlův sloh prozrazuje vliv MCP...

Výhrady: stylistická neobratnost // nadužívání významově přetížených slov // přestože Cekota v eseji přímo říká, že chce sledovat jen ty básníky, které spojuje to, co si myslí, že je spojuje, Krumphanzl to odhaluje jako vadu na kráse, jakoby si mohl myslet, že tak krkolomná teoretická konstrukce jakou vymyslel Cekota by mohla být univerzální - “Cekota vytvořil obraz mladší poezie, do nějž se vejde málokterý básník” // Čichoňovi texty, jež považuje Cekota za vrcholné v tom, co sleduje, jsou podle Krumphanzla špatné právě v tom, co na nich Cekota obdivuje - v tom, že všudypřítomný symbol Chilia “může znamenat vlastně cokoliv” (slovy recenzenta). To je ovšem tvrzení proti tvrzení, “mnohovýznamovost a neuchopitelnost” je sama neutrální, vždyť co by za to dali Vajchr, Dětáková či Šanda, kdyby předmět svých recenzí mohli chápat takto!

Po tom všem je ovšem jasné, že tak špatná knížka, jako je ta Cekotova, nestojí za recenzi. Krumphanzl ale důvod nachází - v textu jsou dvě “figury” (“myšlenkové zkraty a významové srostlice slov”) typické pro “předpojatý text”. Myslím, že z přítomnosti těchto “figur” nic podobného neplyne, i když by směřovaly k tomu, aby “vznikl zvláštní, účelový jazyk, jenž neomezeně manipuluje skutečností”, zaprvé je to trochu paranoidní a zmatená myšlenka, zadruhé k ní recenzenta přivádějí jevy, které už předtím pochopil mnohem prozaičtěji jako stylistickou neobratnost a nedomyšlenost. Následují myšlenky o tom, “co je účelem Nocí bezmoci” - zvýraznit a exkluzivně pojmout šestici básníků, sjednocených na základě životní “zkušenosti” // udělat to bez ohledu na hodnotu díla // spojit nepatřičně křesťanské umění s náboženstvím.

Četl jsem ten esej a myslím, že je špatný, kromě toho, že nepřihlíží ke zvláštní hodnotě každého básnického díla, stanovuje si při výběru fantasmagorická hlediska. Krumphanzl se těmito základními literárněvědnými (myšlenkovými) slabinami práce zabývá jen okrajově, většinu místa věnuje “společenskému” rozměru díla - především touze po exkluzivitě, kterou u Cekoty vidí na každém kroku. Není to zase jen projekce? (Stejnou otázku je třeba si klást i nad těmito poznámkami!)

Marta Ljubková: Pořád mezi dvěma světy (KP 11)

Ajvazovým dílem: nad první knihou snaha postihnout její podstatné rysy (i se zvláštním postřehem: “zvířata v příbězích, kde jsou hlavními postavami, fungují v zástupné funkci: kdyby na jejich místě stál člověk, krátký, téměř anekdotický příběh by ztratil svou pointu”) a konstatování, že je to Ajvazova nejzajímavější kniha, protože “v tom fantastickém dobrodružném světě prostě spolu s vypravěčem žijeme” a “snad i proto,” že se “vyznačuje výrazným žánrovým synkretismem”.

U druhé knihy už se recenzentka dostává do sporu s dílem: “přesto si hrdina musí vybrat, život mezi není možný, což si mírně protiřečí s vyzněním celého příběhu” (příběh vyznívá i bez hlavního hrdiny?). A jsou tu i umělecké problémy - “autor jakoby hlavně zkoušel, co čtenář vydrží, což je poněkud úmorné” // “slovo, které je tak významné ve filosofujících pasážích, ztrácí v určitých “fantazijních” částech svou moc, přílišný verbalismus celému příběhu škodí a nic nenapovídá tomu, že by to byl autorův záměr”.

Třetí opus má vad ještě víc: vyprávění ve vyprávění ve vyprávění a tak dále “srozumitelnost textu ještě úplně neohrožuje, ale místy je tak narušena až potlačena dynamičnost vyprávění” // “se slovem jakoby autor nakládal často bez rozmyslu a pečlivé úvahy, slovy nás přesycuje tak, že brzy začneme rezignovat na jejich význam” // v nejdetailnějších popisech “pro fantazii prostě místa není” // “stejně málo příležitosti k myšlení nebo prožívání je ve filosofujících a reflektivních pasážích” (přirozeně jen tehdy, pokud knihu musíme přečíst ve stanoveném čase) // postavu autor “opouští, aniž by plně využil (její) možnosti” (když tohle říká recenzentka, znamená to, že nad textem měla čas přemýšlet) // zkrátka “kratší pointované příběhy, bez zbytečných (místy až frázovitých) úvah jsou nakonec mnohem sdělnější”. Celkový závěr je ten, že z poslední knihy se “již zcela vytratila původní hravost a nápaditost prvotiny”, od jejíhož vydání je Ajvazova literární kariéra “pozvolným, ale nezadržitelným pádem”. Bohužel si Ljubková vůbec nepoložila otázku jaké jsou vlastně vztahy mezi poezií (prvotiny) a prózou (dalších dvou knih).

Recenzentka je slušná a podle svých sil se snaží o rozbor díla, že jí zajímá právě jen proto, že je populární, a že o něm lze psát, je ovšem zřejmé, vždyť na Ajvazových prózách nenašla nic, co by se jí líbilo.

Martin Hybler: Velké trápení (KP 11)

Na úvod povzdech: “amorfnost Nuskovy prózy znesnadňuje strukturaci kritické repliky”. V rozsáhlé studii recenzent analyzuje Nuskovu prózu, vybírám si část Přitažená alegorie. Autorem zvolená alegorie je “nepříhodná, neb česká poraženecká lamentující uslzenost, která se textem prolíná, se dost dobře nesrovnává s charakterem irským, který si představuji jako vzpurný a vesele teroristický”. Následuje rozlišení intimní, kolektivní a symbolické roviny textu: recenzent se domnívá, že “stylizovaná projekce umožnila (autorovi) mluvit o sobě svobodněji, než by si troufl jindy, přiznat si věci, které by si jinak těžko přiznával” (to zná Hybler autora tak dobře?) “a zbavit se tak požadavku jisté dokumentaristické věrohodnosti a závaznosti”. Což je opět nepodložené, naštěstí neironické, vciťování, snaha rekonstruovat tvůrčí postup.

Kolektivní rovina je pro recenzenta “analytická a prognostická”, proto také může ocenit, že se autorovi “daří v roce 1969 odhadnout všeobecné duchovní klima a různé způsoby adaptace lidí nejméně na patnáct let dopředu. Šlo tedy v době svého vzniku vlastně o prorocký text na slušné úrovni”. Symbolická rovina “vychází jako věčné opakování staromezopotámského tématu zápasu Enkidu s obludou Chuvava a přátelství Enkidu s Gilgamešem, popřípadě jako opakování jiných mytických a náboženských vzorců” (co v našem životě jím není?). “K tomu, aby prokázal univerzální charakter Padraikova trápení, potřebuje Nuska extenzívně encyklopedické odkazy z dějin náboženství a mytologie” - recenzent naštěstí tento fakt nijak nehodnotí. Ze všech šesti sledovaných recenzentů je nejsolidnější (až na drzosti v recenzi na Magorův zápisník a předvedené argumentování nesmysly), občas totiž najde v díle i něco “kladného”.

Sedm autorů napsalo recenze 17ti knih krásné (ve dvou případech esejistické) literatury. Jaký je kritický index recenzí oddílu “Literatura” KP 10 a 11? Pokud dobře počítám, tak: 1 : 2 : 14 [6]. Neuvěřitelné? Taky se mi zdá.


nebesky.tripod.com
grosak@post.cz