V populárněhistorické edici Historické myšlení vydalo Argo text Umberta Eca Umění a krása ve středověké estetice, který poprvé vyšel roku 1959 (přepracovaně 1986). Tak jako první vydání této práce spadá do doby prvních syntéz “rehabilitujících” středověk na západě Evropy, přichází český překlad Zdeňka Frýborta do analogické situace ve středovýchodní Evropě. Časový posun stále odpovídá onomu (místně) magickému číslu 40.

Kniha se (šťastně!) zabývá jednotlivými okruhy problémů středověké estetiky, nepodává tedy únavné životopisy a pokusy o souhrn názorů jednotlivců. To umožňuje rozkrýt nejzajímavější (= nejvíce se od našeho pojetí lišící) rysy středověkého (estetického) myšlení. Vedle samotné estetiky (pro zajímavost názvy několika kapitol: Krásno jako transcendentálie, Proporční estetické teorie, Světelné estetické teorie ad.) se věnuje “teorii i praxi interpretace verbálních i nonverbálních textů”, tedy problematice, s níž je Ecovo jméno spojeno ve čtenářských hlavách nejčastěji.

Narozdíl třeba od textů u nás tak populárního medievisty J. Le Goff(a) je Ecův přístup k problematice velmi “tolerantní”, což je ovšem jistě dáno také problematikou, které se věnuje. Ecův středověk je svéprávným účastníkem diskuse, nejen pozorovaným objektem. I když i u Eca najdeme místa, kde nevhodnou aplikací současných hledisek na historický materiál dostává groteskní výsledky. Např. závěr: “tváří v tvář sbírkám skládajícím se ze tří tisíc předmětů, z čehož je sedm set obrazů, ale také vycpaný slon, hydra, bazilišek, člověk nemůže nezapochybovat o ryzosti středověkého vkusu a o jeho schopnosti rozlišovat mezi krásou a kuriozitou a uměním a učením o zrůdách”, který je součástí odpovědi na otázku “je-li pojem autonomie umělecké krásy ve středověku vůbec smysluplný”, signalizuje, že taková otázka vůbec neměla být položena, protože jakákoli odpověď bude vypovídat jen o dnešku a neřekne nic o středověku.

To už jde o smysluplnost rekonstrukce “historických mentalit” vůbec, neboť i pro Ecovu práci je základním východiskem existence jiné než naší (tj. “středověké mentality”). Bojím se, že jediná hodnota pak leží v položení otázky, tj. uvědomění si úhlu vlastního pohledu, přičemž výzkum jiné mentality končí u hromadění srovnávacího materiálu, protože jakýkoli závěr je jen dobově (ideologicky) podmíněná projekce, která nevypovídá nic o objektu. Jak také jinak v historiografii?

To jen na okraj všem učebnicovým kapitolkám “mentalita středověkého člověka”.

A jsme-li u projekcí, pak “estetický prožitek pramení ve skutečnosti z toho, že duch v látce rozpoznává harmonii, která je totožná s jeho vlastní strukturou”, tento “přenosový” (čili pro středověk typický antropomorfizační) postoj k uměleckému dílu (ve středověku: ke světu) je myslím velmi inspirativní. Určitě aspoň jako východisko k toleranci jiných názorů - “jde totiž o brýle k dívání: situaci, v níž si dva lidé myslí o Vieweghově díle něco jiného lze chápat buď tak, že jeden je chytřejší než druhý, nebo prostě, že oba názory jsou rovnocenné (pokud jsou upřímné).”

Dodejme, že četbu Ecovy knížky je velmi vhodné doplnit studií Josefa Macka Vnímání přírodních krás v českých zemích pozdního středověků (ČČH 1997, 2) a že Ecův text je opravdu inspirativní procházkou minulostí naší vlastní kultury, minulostí, která obsahuje silné impulsy a proměníme-li svůj odmítavý postoj k ní, pak nám může podat ruku vytahující z bláta momentální krize.

Např: “Planety se otáčejí kolem nehybné Země a vydávají tón tím vyšší, čím jsou od ní vzdálenější, z tohoto celku se pak line přesladká hudba, kterou my vinou neschopnosti našich smyslů nevnímáme. (...) Pokud někteří renesanční astronomové dospějí k podezření, že Země se pohybuje, právě díky domněnce, že vzhledem k požadavkům stupnice by Země měla vydávat osmý tón, pak opravdu nelze pochybovat o tom, že cesty, jimiž se ubírá věda, jsou skutečně nevyzpytatelné.”