VI. KAPITOLA

K ránu se venku rozpršelo. Honzu to probudilo, chtěl znovu usnout, ale nějak se mu to nedařilo. Už zase lije, to bude na staďáku pěkně mokro, ještěže jezdíme na oválu! Když mu došlo, že čím víc chce usnout, tím víc se mu spánek vzdaluje, posadil se na posteli a zíral do té tmy.

Mám čas být chvíli sám se sebou. Od té doby, co mám Lenku, jsem pořád s ní nebo pořád uvažuju o ní. O čem taky jiném bych měl uvažovat? Vedle ní je všechno malicherný a jednoduchý. Zato ona je složitá, někdy až moc... Možná, že to dělá jenom ta moje nejistota. Nevím, co od toho vztahu čekám. Jak se to bude vyvíjet dál? Lenka za pár dní odjede a mně po ní zbyde jenom prázdno. Pardubice jsou odsud padesát kiláků... Budeme se moct vídat sotva jednou za tejden, kdoví jestli. A i tak, jaký to bude, pár hodin spolu a pak hned zpátky? Sotva si stačíme povykládat o tom, co se nám přes tejden stalo. Budeme žít z toho, co se děje. Takový malý zpravodajství...

Rozesmál se a načechral si polštář, aby se mu líp leželo, až si zase lehne. Když jsem byl sám, pořád jsem uvažoval, co mi láska může dát. Chtěl jsem mít jistotu, ukotvení v čase a v prostoru, aby mnou pořád neházely vlny a vlnky. Chtěl jsem jistotu, která by mě zbavila pocitu zbytečnosti. A co mám? Chvíli uvažoval a přemýšlel. No vlastně..., to základní se splnilo, jenomže ten pevný bod, který jsem tak hledal, se pohybuje se vším okolním. Škoda.

Spánek se mu zase vracel, podvolil se mu. Stejně toho moc nevydumám, ale o tom, jak to bude dál, bysme se měli s Leničkou domluvit. Představoval si, že spí vedle něj. Položil by jí ruku na rameno, na moment by se probudila a dala by mu pusu, on by ji chytil za ruku a usnul by určitě hned. Skoro jako teď.

* * *

Pod Ludvíkovým oknem zatroubil klakson. Těžkopádně se zvedl, došoural se k oknu a chvíli mžoural, než vůbec zjistil, co se děje. Dole na chodníku seděl pan Dvorský na staré Jawě. Když uviděl Ludvíka, zamával na něj. Ludvík otevřel okno, vystrčil ruku. Káplo mu na ni.

-Tak co je, mladej, co je? Budu na tebe ještě dlouho čekat? Dělej, oblíknout, to musí letět! Ludvík byl po noci celý rozlámaný, hlava mu třeštila. Nechtělo se mu. Ale dal slib. Vrazil hlavu do umyvadla a držel ji tam pod studenou vodou, dokud mu nezačal zimou tuhnout krk. Pak se nasoukal do teplákovky, vzal ručník kolem ramen a seběhl dolů. -No, to to trvalo, to je dost, že jdeš, myslel jsem, že si ještě můžu chvíli zdřímnout, škádlil ho pan Dvorský, sedící na stroji.

Ludvík jej obešel, prohlížel si mašinu za všech stran.

-Pane Dvorský, divil se, -vy jste vytáhl motorku! Dvorský přikývl:

-To jenom kvůli tobě. Doufám, že mi to tatínek odpustí. Pak se zamračil -Jestli do toho nedáš všechno, je to její poslední výlet. Půjde do šrotu. Ludvík se zděsil, taková nádherná mašina! Pan Dvorský pohladil plech a pošeptal směrem k nádrži: -Neboj, krásko, neboj. Ludvík tě nedá! A mrknul šibalsky za sebe na Ludvu. -Tak jedem! vykřiknul najednou, motor zavyl a v tu ránu byl na druhé straně ulice. Ludvík jenom zíral. Když na konci ulice zastavil, zavolal na něj: -Tak dělej, na co čekáš, vracet se pro tebe nebudu! Směr máš vždycky jenom jeden! A zase přidal. Tentokrát zmírnil za zatáčkou. Ludvíka to překvapilo, nevěděl co teď. Ale co, řekl si a vyrazil. Byl na konci ulice nejrychleji, jak to dokázal. Tak rychle snad ještě neběžel. Přijel k němu Dvorský.

-Co to je? zlobil se. -Chceme se zničit hned na začátku? Chceš bejt hned v čele, co? Ale hochu, to tě ostatní předjedou hned za další zatáčkou. Musíš vědět, kolik máš sil a kolik jich můžeš dát! Jedem! A znovu byl pryč. Ludvík za ním vyrazil. -No vidíš, stačí myslet trochu na sebe, na svoje tělo a nejenom na medaili. A i kdyby ti ji nakonec dali, na co by ti byla, kdybys byl chromajzl? Tak se ukaž!

Teď už Ludvík vyběhl zároveň s motorkou. Chvíli běžel s ní, ale pak Dvorský přidal a začal se mu vzdalovat.

-Sakra! ulevil si Ludvík. A zpomalil.

Co si myslí? Bude mě tady honit jako malýho? Kde je?

Znovu se rozběhl a za rohem uslyšel:

-Co to má znamenat? Hochu, hochu, říkal jsem ti, je to dřina. Když to vzdáš, můžeš jít sázet akát! Rozuměls? Jedeme dál, co ty na to?

Ludvík razantně přikývl:

-Jasné! Vyběhl teď dřív, Dvorský ho dohnal, jel vedle něj a křičel:

-Přidej, přidej, vždyť mi to zdechne, dělej! Ludvík začal zrychlovat. Motocykl taky. Připadalo mu, že soupeří se supícím drakem, který mu nedává šanci zvítězit. Dvorský šlápl na plyn a naráz byl v prachu. Nemám šanci, nemůžu, nemůžu ho předběhnout. Jestli si Blamžík nebo Tumlíř pořídí na zítra motorku, jsem jasně odepsanej! Pan Dvorský ho čekal na začátku aleje vedoucí do areálu: -Dejchej, za chvíli startuješ. Budeš na konci první. Doufám, že víš, co tím myslím.

Ludvík se narovnal, otřel si čelo. Vyrazil mu něm studený pot. Bylo moc chladno. Až teď se kouknul na hodinky. Pět hodin! Co to je?! On mě vytáhl z domu v pět ráno? Vždyť já chodím běhat v sedm! Dědek. Ludvík se rozlítil.

-Tři, dva, jedna, teď! zařval teď Dvorský. Ludvík se pomateně rozhlédl a bezhlavě vyrazil. Současně s ním vystartoval drak, na kterém ulicemi letěl Dvorský. Běželi souběžně. Ludvík přidal, drak přidal. Oba funěli. Stále se zvyšovala rychlost, jako by to stále drakovi ani Ludvíkovi nebylo dost. Už se ani nedívali před sebe. Jen na zem, kde se šílenou rychlostí míhaly žluté a hnědé rozmazané skvrny spadaného listí. Znovu přidali. Drak začal Ludvíka předhánět. Ludvík měl v sobě stále ještě plno zlosti. Nenechal se předběhnout.

Ííí!!! Drak zabrzdil. Ludvík plácnul rukama do kmene posledního stromu v aleji.

Drak chrčel. Dvorský na něm teď seděl jako krotitel, který uklidnil lítou šelmu. Dojel k Ludvíkovu stromu.

Položil mu ruku na rameno. Chvíli zůstali nehnuti, aby je mohl vyfotografovat náhodný kolemjdoucí s aparátem. Potom drak zažbrblal a pan Dvorský tiše řekl:

-Jedem, chlapče. A vyrazili. Ludvík běžel vedle motorky, smál se na starého pána. Ten se na něj koukal a vítr mu usušil slzu, která mu skápla z koutku. Běželi tak dlouho vedle sebe. Doběhli k bráně. -Moment, řekl pan Dvorský, slezl ze stroje a došel do vrátnice. Ludvík nakukoval, co se děje, ale nic neviděl.

Pan Dvorský se objevil a vedl... Ludvíkovo kolo. Ten nemohl uvěřit:

-Jakto, kde..., koktal překvapeně, -jakto, že je tady?

Pan Dvorský došel k Ludvíkovi.

-Když sportovec hodí svoje náčiní do žita, řekl významně, -je dobré, když mu někdo připomene, že ho tam vždycky může znova najít. Ludvíkovi se rozzářily oči. Přiskočil ke starému pánovi a objal jej. -No, no, no, zas takový to snad nebude, chlácholil ho Dvorský a smál se. -Na, řekl a vrazil mu kolo do ruky. -Teď mi ukážeš, co dovedeš! A nasedl, nastaroval a ukázal směrem do aleje. Společně k ní takřka vmžiku dorazili. Dvorský na moment sesednul, aby mohl na šedém asfaltu křídou vyznačit pomyslný start. -A až na konec, jasný? Jsem na tebe moc zvědavý!

Pak Ludvíkovi naznačil, aby počkal, a sám dojel k nejvzdálenějšímu stromu, který v aleji stál. Zastavil se, opřel motorku a pak se široce rozkročil. Levou ruku pomalu zvedá do výšky, v pravé již má připravené stopky. Ludvík čeká na pokyn ke startu.

Musím se soustředit, musím makat, musím, musím! V okamžiku pan Dvorský rukou máchne a jeho svěřenec se rozjíždí. Musím, musím jim všem ukázat! Já jim to ukážu!! Musím... budu nejlepší!!!

Ludvík šlape, jak jen to nejvíc dokáže, na čele se mu objevují další a další krůpěje potu, snaží se pravidelně dýchat, myslí jen na jedno: Musím, musím... Za koncem aleje zastavuje.

Pan Dvorský k němu pomalu dobíhá a už zdálky ukazuje stopky. Hm, asi jsem to zajel dobře, napadlo ho, to by se za mnou tak nehnal. Vrátný ho ale okamžitě trochu zchladil:

-Jo, Ludvíku, nebylo to špatný, ale zas nijak světový. Podívej. Dal mu nahlédnout na ručičky starších stopek. Ukazovaly jednu minutu a sedm a půl sekundy. Sunařovi tento čas ale moc říci nemohl, protože nevěděl, jakou vzdálenost právě absolvoval. Pan Dvorský se zazubil: -Moc ti to asi neříká, co? Ale já to měřil, ten úsek má přesně osmset dvacet tři metrů. Takže ten čas by měl v ideálním případě dělat něco kolem minuty, ale spíš radši ještě těsně pod ni.

Ludvík sklopil oči, bylo mu líto, že ten čas nezajel. Rukou lehce přejel po kůži sedla a řídítek a pak rozhodně pronesl:

-Tak podruhý to snad bude lepší, ne?

Vrátný se dobrácky spokojeně usmál:

-No, to musíš nejlíp vědět ty, co v tobě je, chlapče.

A vydali se znovu do souboje s neúprosným časem. Ludvík jel onen úsek nejméně desetkrát za sebou, vždy si mezi jednotlivými jízdami nějakou dobu odpočinul, ale starý pán mu k tomu moc prostoru nedopřával. Postupně se zlepšoval až na minutu a dvě sekundy, to bylo ve čtvrté jízdě, ale čas pod minutu, to pro něj byla nepřekonatelná hranice.

Kolem osmé hodiny toho nechali, oba již byli dost unavení.

-Tak to by stačilo, chlapče. Nic si z toho nedělej, žes to nezvládl v tom nejlepším čase, to se ještě poddá, uvidíš! Teď se běž pěkně osprchovat, odpočinout si a v půl desáté tě čekám v areálu, v posilovně, jasný?

Ludvík ke všemu, co pan Dvorský povídal, jen souhlasně pokyvoval hlavou. Pak vrátný nastartoval svůj nádherný stroj a vmžiku Sunařovi zmizel z očí. Hm, to je fakticky machr. Je na mě tak hodný a přitom přísný... Já prostě musím vyhrát, jinak by jeho práce se mnou vyšla vniveč.

* * *

Bylo něco před devátou a Radek Tumlíř se začínal probouzet. Zvedl hlavu a otevřel oči. Víčka se od sebe odlepila a zívl. Ve svém pokoji. U postele se mu válely ponožky, dotkl se jich levou rukou. Sakra, jsou ještě vlhký, nebýt toho šlápnutí do kaluže, nestalo by se to. A jé, to už je tolik hodin? Musím na staďák!

Došel si do kuchyně, měl na talíři připravený chleba s hermelínem. Jasně, vždyť tohle mi nabízela Katka, když jsem včera odcházel. Ale nechtěl jsem. Vypotácel jsem se od nich a směřoval domů. Trvalo mi to aspoň hodinu, na každejch deseti metrech jsem se zastavoval a snažil se nějak soustředit myšlenky, spustil se déšť. Možná to bylo poprvé kvůli mně.

Oblékal se, dokonce měl puštěné rádio, ale neposlouchal ho. Uvnitř byl jinde. Na patro se mu lepila chuť Katčina těla a na bílou stěnu pokoje si promítal nekonečnou řadu doteků. Stále byl ve včerejší noci, hledal důvod a příčinu. Jak k tomu došlo?! Jak k tomu mohlo dojít?! Jenomže ne s Janou nebo Renatou... S Katkou! Pomalu a opatrně se pustil do zkoumání vlastních pocitů.

Vždycky jsem si myslel, že do holky, která se mnou bude chtít spát, se zamiluju. Tím činem, že mezi náma vznikne pouto. Bojím se, že ne. Chtěl bych ten včerejšek vrátit, bezpochyby, ale jenom tu noc. Katka je skvělá, jenomže která holka by se mi v takový situaci skvělá nezdála...? Ať pátral, jak chtěl, na nějaký hlubší cit ne a ne narazit. Měl bych se rozejít s Renatou a říct Janě, že nemá ani cenu, aby o mě uvažovala, začít chodit s Katkou. Myslím, že bych se do ní dokázal zamilovat, maloval si v hlavě.

V předsíni se nazul do tenisek a drobným poklusem vyrazil ven. Jak se ale teď mám ke Katce chovat? Co si řekneme, když se uvidíme? A miluje mě vůbec? Jasně! Určitě, proč by to jinak dělala...? Cítil, že tohle je nepřesvědčivé, copak já bych se o to nepokusil, kdybych si myslel, že mám šanci? Asi jo, udělal bych to. Takže já bych to udělal! Já bych to udělal, přestože chodím s Renatou! Takže já bych to udělal!

Musel se zastavit, opřel se zády o stěnu nějakého domu a oddychoval. Klidně bych to udělal! Jenom proto, že je to nádhernej pocit! Zvedl se mu žaludek, snažil se dýchat zhluboka a myslet na něco jiného. Nemám právo být ani minutu s Renatou... nebo Janou. Ani minutu! Ten včerejšek byla chyba, velká a sladká chyba, která se jednou vrátí.

Vběhl do areálu a za moment i do posilovny. Uviděl Honzu, chystajícího se ke vzpírání.

-Ahoj!

Chtěl být sám, nešťastně se rozhlédl:

-Hele, Honzo, nevíš, jestli je volná dvojka?

-Těžko, ale můžeš to zkusit. Klíče by měl mít Nabrousil, tak se ho zeptej.

Radek odběhl. Zaklepal na dveře trenérovy kanceláře.

-Volno! ozvalo se. Vešel.

-Dobrý den! Chtěl jsem se zeptat, jestli je volná stará posilovna?

Nabrousil zvedl oči od papírů na stole:

-Na co to potřebuješ vědět?

-Chtěl bych dneska posilovat sám... Víte, potřebuju se na zítřek soustředit, nejsem úplně ve svý kůži, rád bych byl chvíli o samotě.

Trenér se na něj zkoumavě zadíval a zeptal se:

-Nějaké problémy s rodiči?

Radek zavrtěl hlavou, Nabrousil se už raději nevyptával, myslel si své. Všechny ty věčné záhady...

-No, dvojka je volná, jenomže déle než půl hodiny to trvat nebude, takže jestli chceš, tak si tam skoč, ale za třicet minut musíš končit, řekl a už ze svého svazku klíčů sundával jeden s nově namalovanou číslicí 2.

-Děkuju...

Zavřel za sebou dveře a na chvíli se zastavil. Před měsícem jsem tady potkal Janu. Šla ještě se dvěma holkama po týhle chodbě, tehdy jsme se na sebe poprvé pořádně podívali, v té chvíli to začalo, pomalu, ale jistě.

Ale přece se s ní nerozejdu, přece jí nedám důvod k rozchodu, k nesblížení, jenom proto, že jsem se vyspal s Katkou? Jenom proto, že to Katka chtěla? Přece to nemůžu skončit dřív, než to začalo. Zamotává se to, před čtyřmi dny jsem dostal dopis od Renaty a vypadalo to tak krásně. Jenže vlastně už tehdy jsem se nedokázal rozhodnout. Utekl jsem, aniž jsem vlastně věděl proč, a od tý doby se to se mnou táhne. Katku neutajím. Musím se rozhodnout! Jestli to neudělám teď, pak už může být vždycky pozdě. Když jsem s Renatou, miluju ji. Když jsem s Janou, miluju ji. A Katka? Musím zvolit co nejrychleji!

-Copak že tady tak stojíš, chlapče, na co myslíš? ozval se těsně za ním hlas. Byla to postarší uklízečka. Ještě nikdy jsem ji tady neviděl, asi je nová... Asi se do ní zamiluju... Raději se jen pousmál a rychle vypadnul.

Tak! A teď už nebudu myslet na žádnou z těch tří, bude se makat, řekl si Radovan a začal dělat dřepy. Ten závod musím vyhrát! No, nemusím, ale bylo by to dobrý. To by ale Blamža musel mít sakra špatnej den. Sunaře dostanu vždycky. Kde vlastně je? Jakto, že už dávno neposiluje? Úplně na to kašle. Každej z nás musí dřít, aby dostal ty ostatní dva. Mých sto procent výkonu odpovídá třeba Sunařovejm sto dvaceti. Ale zase Honza, aby jel stejně jako já, na to potřebuje jenom devadesát. Takže když zvedne na max, musíme my dva ze sebe vydolovat dalších deset procent. To by pak ale Sunař musel zajet sto třicet, a to by jel tak akorát s náma! Musí teda makat o třetinu víc než my! Když tu třetinu sundáme a Sunař pojede sto, můžu já ubrat, Honza se už fláká. To je v pytli! Jakto, že mu to tak jede? On snad trénuje dvakrát tolik! Co žere? Nechce se mi věřit, že by byl o tolik lepší od přírody. Dřív jsme na tom byli zhruba stejně. No jo, kdyby ale Ludvík vážně zabral, teoreticky, dostal ze sebe těch sto třicet procent, my bysme pak museli dělat jako magoři. Teda já, Blamžík by pořád ještě měl velkou rezervu. Takže by vlastně bylo vážně nejlepší, kdyby Sunař vypadl. No co, stejně na to kašle. Já bych přece měl být dokonce rád, že netrénuje, a já blbec se starám, kde je, aby náhodou nevypadl z formy. Tu beztak už dávno nemá.

* * *

Ale Ludvík se cítil skvěle.

-Nezapomeň, že se taky jdeš očkovat, připomněl mu ještě před odjezdem pan Dvorský. Ludvík o tom přirozeně nevěděl, když to včera hlásili, ležel zrovna na mokré silnici a sténal bolestí. Skočil si tedy ještě domů pro nezbytné věci, jako očkovací průkaz, popadl rohlík, který ráno nesnědl, a vydal se k areálu.

Před branou stál velký náklaďák a dodávka. Obě auta s nápisem KABEL EXTRA na bocích. To už jsou tady? Proboha, snad už závod nezačal, snad to není dnes, beze mě? Nešil, uklidňoval se vzápětí, zmatkuješ jako střelenej! Nemůžou přece jezdit na poslední chvíli. Jó, to tak leda frajeři z BARIXu, to jsou “páni”, ti si můžou dovolit všechno.

Do posilovny vešel rázným krokem. Uviděl uvnitř Blamžíka. S tím nepočítal. Nevěděl, co dělat, a tak předstíral, že se lekl něčeho na stropě a vyběhl zpátky na chodbu. To je blbý, říkal si, co teď? Dovnitř asi nepůjdu. Chvíli poslouchal za dveřmi. Bylo tam ticho. Sehnul se a nakouknul do klíčové dírky. Viděl jenom tmu. Honza v té chvíli totiž tisknul své oko ke dveřím z druhé strany. Ludvík raději pomalu a opatrně poodešel, našlapoval nejtišeji, jak dokázal. Zaslechl, že za dveřmi dvojky někdo cvičí. Narovnal se, zaťukal a vstoupil.

-Zdarec, máš tady ještě volno? zeptal se udiveného Tumlíře a zároveň si pomyslel: Jsou normální?

-Jo, kývl Radek, ale jenom do čtvrt, pak tady asi někdo je, říkal Nabrousil.

Sunař pokýval hlavou:

-Hm, hm, jo, jo. No stejně jdem v deset na ten píchanec, tak co...?

To překvapilo zase Radka. Úplně zapomněl! Panejo, a to se tam potkám nejmíň s jednou ze sestřiček! To je! A nemám s sebou nic! Rychle vystartoval a vmžiku byl pryč. Pelášil domů.

Ludvík nevycházel z údivu: No jsou normální???

Radek doma vzal průkazy a na chvíli klesnul do křesla, ve kterém sedává jeho záhadný otec. Bylo ještě vyhřáté. Zíral před sebe. Možná tam potkám třeba obě najednou, ušklíbl se vduchu. Budu na ně vystrkovat prdel. Ó, jak to bude symbolické! Posmutněl. Bylo mu zle - představil si, že dostane injekci.

Pan Dvorský našel Ludvíka ve dvojce. Přisedl si k posilovacímu stolu, na kterém ležel a řekl:

-Teď si dej jenom tak něco na zahřátí, třeba dvacítku na nohy. A až půjdeš od Baliny, vyzvedni mě na vrátnici. Půjdem trochu na vzduch a pak se vrátíš sem a pořádně začnem.

Pak odešel a do pochodu si pískal. Ludvík chvíli posiloval a před čtvrt na deset se sbalil a vyšel na chodbu. Kolem jedničky procházel raději zase tak opatrně jako předtím, Honza ještě stále sledoval chodbu klíčovou dírkou.

Když viděl, že Ludvík přešel a je dostatečně daleko, potichu otevřel a jako myška proklouzl k zadnímu vchodu. Venku si vydechl. Co se to dneska se všema děje? Po tréninku se stavím k Lence, doufám, že ta bude v pořádku!

Před desátou se všichni sešli v čekárně doktora Baliny.

-Další! zavolala ze dveří Renata.

Takže ta tu je, počítal si Radek vduchu. Snažil se nakukovat do ordinace, jestli uvidí Janu. Třeba tam někde vzadu chystá injekce, nebo je třeba rovnou dává! Třeba tam Balina vůbec není. Už dlouho jsem ho neviděl. Co když se s ním něco stalo? Co když je mrtvý?

-Další!

První šel Ludvík. Jakto, že se tak hrne, divil se Honza Blamžík. Vždycky je všude jako poslední a teď... Radek se mlčky a nedůvěřivě díval na dveře.

-Bojíš se, rýpnul do něj loktem Honza, -jseš úplně zelenej! A zasmál se.

Kdybys tak věděl..., pomyslel si Tumlíř. A jestli je tady někdo zelenáč, já to určitě nejsem. Zavrtěl hlavou, neodpověděl. Jak tohle dopadne?! Zalil ho studený pot. Honza si vzpomněl:

-Jo, hele, tys říkal, že to očkování sotva stihneš. Ty už jsi u babičky byl?

Radek byl tak zabrán do sebe, že otázku přeslechl, teprve když mu ji Blamžík zopakoval, přinutil se k pozornosti.

-K jaký babičce? Copak já jsem měl jet k babičce? Kdys to prosím tě slyšel?! A zatvářil se neústupně.

-Vždyťs to včera tvrdil..., namítl Honza nejistě.

-To jistě! Já bych asi tobě... Řeč mu přetrhlo vrznutí polstrovaných dveří:

-Tak další!

Radek pozdravně kývnul na Renatu a hned se zase podíval na Honzu. Ten pochopil, zvedl se a šel první. Ve dveřích se málem srazil s Ludvíkem. Už to vypadalo na menší rvačku, ale nakonec si to oba rozmysleli a každý odešel na jinou stranu.

-Jaký to je?

Ludvík si vzal bundu z věšáku:

-Pohoda. Radek:

-Kolik sester mě tam může držet, kdybych chtěl utéct? pokusil se o úsměv.

-Přijde na to..., zazubil se Sunař a opustil čekárnu.

To je kretén! Copak mi nemůže říct, kolik jich tam je?! Za chvilku jsou tady pro mě! Jak se vyhnout průseru?

Uviděl v rohu kbelík s vodou a hadrem, zřejmě ho tady zapomněla uklízečka. Vrhl se k němu.

Klika dveří do ordinace už začala klesat, přehodil si hadr přes hlavu a do ruky vzal smeták.

-Další! zaznělo. Radek se napřímil a malými krůčky vtančil do ordinace. Renata se rozesmála: -Co je ti? Mrknul na ni a přiložil si ukazováček na rty.

-Tak my už očkujeme i žebráky? zvolal MUDr. Balina.

Radek teď tančil uprostřed místnosti, ťapkal na linoleu a usmíval se. Nikdy mě nenapadlo, že tady budu šaškovat v převleku!

-To je teprve začínající žebrák, k tomuhle ho dohnala cyklistika, věřte mi, já ho znal! zavtipkoval Honza Blamžík na odchodu. Do všeobecného pobavení vešla z vedlejší místnosti Jana. Takže je tady! Na chvíli strnula, ale hned se jí zase pod rukama rozevonily zkumavky ve stojáncích.

Radek přidával stále složitější taneční figury, různě vytáčel nohy a násadou koštěte klepal do rytmu. Když se dotočil k místu, kde právě stála Jana, mrknul na ni jako na Renatu a pokračoval.

MUDr. Balina se už nadechoval, aby jeho výstup ukončil, ale Radek ho předešel. Náhle se zastavil:

-Gde iňěkce? vyhrkl hlubokým hlasem v polském přízvuku.

-Tu injekce! snažila se rozesmátá Renata napodobit Radkův hlas. Trošku trapně. Ukázala na lehátko. -Ať pan připravi se!

Tumlíř opřel smeták o lékařův psací stůl a stepoval k lehátku. Hlavně nevypadnout z role! říkal si a rozepínal si přitom kalhoty, pak skočil na lehátko a předváděl plavecká tempa. Všichni tři přihlížející kloktali smíchy. Renata vzala do prstů injekci:

-Momentuš nezhybajuščij! vyjekla. Radek ztuhnul. Stáhla mu slipy na půl žerdi a vbodla mu injekční jehlu do kůže.

Začal křičet:

-Ach, boli, boli! A po očku pozoroval Janu. Jejich pohledy se setkaly, úsměv jí ze tváře smyla vlna vážnosti. Já ji miluju! To snad není možný, já ji miluju!

-Tak, už gotovo!

Radek udělal ještě pár temp, vstal, zapnul si kalhoty a s pohupováním v bocích se vydal zpět.

-De-ku-ji a naskledánou! Mával rukou a při couvání z ordinace dělal, jakože zametá.

MUDr. Balina za ním zavolal:

-Mister Žebrak, ma cera, Katarina, vam vzkazuje, že tričko vy u nas zapomněl!

V Tumlířovi hrozně divně hrklo. To se mně snad zdá! To to ten dement musí vybalit zrovna teď? Musím to dohrát do konce!

Jakmile za sebou zavřel dveře, strhl si z hlavy hadr a i se smetákem ho hodil do rohu čekárny, rychle vyrazil. Na chodbě stiskl kliku nejbližších dveří. Bylo otevřeno! Vklouzl dovnitř, byla to kuchyňka. Věděl, že bezprostředně po jeho odchodu se za ním vydá buď Renata nebo Jana. Nesmím mluvit s žádnou. Teď. Oddychoval: No, to byla věc! Takovouhle trapnost jsem snad jaktěživ neudělal! Nebyl čas na emoce. Ucítil plyn. Rozhlédl se, sporák měl všechny hořáky naplno puštěné, ale oheň nikde.

Radek přiskočil k oknu, rychle ho otevřel. Sporák vypnul. Z chodby už slyšel dívčí cupitání, vylezl oknem. Proč ne?

Z druhé posilovny si vzal své věci, zrovna tam přicházeli fotbalisti. Ti kopáči do míče! Vrátil se do jedničky. A teď najednou zase musel myslet na Renatu. Já s ní musím mluvit!

V posilovně byl zase jenom Honza:

-Kde je Sunáč? optal se.

-Ty, ten snad teď běhá někde venku. A kdo bys řek, že ho trénuje?

Radek pokrčil rameny, neměl chuť nad tím uvažovat. Na Katku se vykašlu, zkrátka se jí budu vyhýbat a pochopí. Přece si nezničím život kvůli tomu, že nemůžu být s Renatou!

-Ludyho trénuje dědek Dvorskej z vrátnice!

Oba se hlasitě rozchechtali. To je gól!

* * *

-Tak jdeme na to, řekl pan Dvorský, zamknul vrátnici, vzal Jawu a nastartoval. -No co, co, pobízel Ludvíka, -užs měl dávno sedět na kole.

Ludvík ho poslechl a vyrazili. Na jejich čáře před alejí Dvorský za jízdy zmáčkl stopky.

-Trvalo nám to pětapadesát sekund, oznámil v cíli. -Ale tos byl rozjetej. Teď po tobě chci, abys to zvlád se startem. Jasný? Ludvík čekal připravený na čáře. V dálce, na konci aleje zvedl pan Dvorský ruku na znamení, aby se připravil. Teď máchl a Ludvík vyrazil. Měl bleskový start. Zvládne to!

-Padesát devět! volal vrátný už z dálky, když se k němu Ludvík zezadu vracel, neboť přejel velmi daleko. -Teď je to ono, kluku, teď je to ono! Oba se radovali. -A teď mi to ukážeš ještě jednou.

Kola svištěla ve větru a Ludvík se opíral do šlapek, seč mu síly stačily. Tentokrát to zvládl dokonce za osmapadesát. Starý pán mu podal ruku:

-Přesvědčils mě, řekl skoro dojatě, -pojď. Ukázal k bráně, že se teď bude posilovat. Ludvík byl šťastný a vykročil za ním.

Najednou se zkroutil bolestí. Málem spadl na zem. Držel se jednou rukou za hrudník a druhou se opíral o zem. Dvorský k němu přiběhl a chytnul ho. Ludvík měl obličej zkřivený:

-Sakra, syčel, -sakra, sakra...

Děda ho dovedl ke stromu a opřel ho.

-Dýchej, musíš hodně dýchat! Ludvík ho poslechl. Sotva se ale nadechl, ucítil tak obrovskou bodavou bolest, že se dokázal jenom zoufale podívat do očí starce. Skápla mu slza. -Seď, chlapče. Dvorský vytáhl z tašky na motorce termosku s čajem. -Pojď, napij se, na...

Ludvík pil, ale bolest neustávala. Takhle hrozně ho to ještě nepotkalo. Seděli tam notnou chvíli, než se uklidnila. Ludvík se nešťastně podíval na pana Dvorského:

-Já nemůžu. Okruh má pět kiláků. Nezvládnu to.

Ani Dvorský už nevěděl, co mu má říct. Nechtěl lhát.

-Pamatuješ se, chlapče, co jsem ti říkal? Tvé tělo se samo neuzdraví, musíš mu pomoci, musíš chtít, rozumíš mi? Vstali pak, Ludvík vedl své kolo a vrátný svůj stroj. Mlčeli. V Ludvíkovi se zase hromadilo všechno to neštěstí, které cítil předtím. U brány se zastavili. -Umeješ se, mluvil Dvorský tiše, -teď budou dvě, skočíš na oběd a o půl se sejdeme v posilovně. Jestli chceš...

Ludvík měl sklopenou hlavu. Je to všechno nanic, všechno je zbytečný, co mě to vlastně napadlo, začít s ním takhle makat? Copak jsem si myslel, že můžu dohnat to všechno? Jak jsem mohl bejt tak zabedněnej? Vždyť to není vůbec možný! Takový nadšení a k ničemu. A ještě naštvu toho dědu. Co si myslel? Chtěl trénovat mě, nejhoršího ze všech! Jak ho to mohlo napadnout? Stejně si jenom léčí starý rány, vzpomínky, vzpomínky!!! Ale to všechno už je pryč! Pryč!!!

Kouknul se mu zpříma do očí. Čeká, myslí si, že mu tady budu dál šaškovat, že se zhuntuju a zítra si trhnu tu nejhnusnější ostudu. Ne, ne, to s tím radši seknu rovnou! Tumlíř s Blamžounem se budou bezvadně doplňovat. Svině!

-Ne, řekl vrátnému přímo do očí, -ne, děkuju, já na to nemám. Pak se sebral a šel směrem od brány. Dvorský se díval na chvíli do země, chvíli na něj. A než se mu Ludvík úplně ztratil z očí, zavolal:

-Klidně můžeš přijít! Stejně tě budu čekat!

Pak se odšoural k vrátnici.

* * *

Honza s Radkem už byli na dráze. Měli formu, Nabrousil byl spokojen.

-Jestli to tak půjde i zítra, máte velký šance. Myslím, že by nebyl problém, poslat vás do Uppsaly oba. Sunař už asi nepřijde, škoda. Mohl by se ukázat. Rád bych s ním promluvil. Jestli ho potkáte, vyřiďte mu to. Jo? To je vlastně vše. Tak mnoho štěstí.

Schovali kola a šli se umýt. Měli dost dobrou náladu. Nominace už pomalu v kapse, Sunař taky nikde poblíž neprudil, bylo jim fajn.

-Jak se má ta tvoje? zajímal se Radek, -Co dělá?

Honza pokrčil rameny.

-Co já vím, možná doma pomáhá balit, nebo něco.

-Jak se vůbec jmenuje? nenechal ho na pokoji Tumlíř.

-Lenka.

-To je docela hezký jméno. Jak vypadá?

Honza si utíral záda:

-Je hrozně pěkná. Teda, mně se strašně líbí. Já nevím, ty máš jinej na holky vkus, takže by ti možná ani tak pěkná nepřišla.

-Jak to můžeš vědět? smál se pod sprchou Tumlíř. -Třeba by se mi zrovna líbila. Já byl s jednou Lenkou na táboře. Já se tam do ní strašně zamiloval. Počkat, jak ona se to vlastně jmenovala dál? Jako od H... Horáková, Hanáková nebo tak. Já si už vážně nevzpomínám. Ale byla to hrozně fajn holka. Napsal jsem jí dopis a ona mi odepsala. Poslala to po kamarádce a ta mi to donesla až do stanu. Já jsem tam byl se Sunařem, to je, co? V pátý třídě, možná ve čtvrtý.

-Co ti napsala? chtěl vědět Blamžík.

-Že nemá zájem, hahaha! Oba se rozesmáli.

-Hmm, to je fakt hezký, takovýhle zklamání... cha, dostal ze sebe Honza, kterému teplá voda ze sprchy pomalu ucpávala ústa, tudíž spíše probublával, než srozumitelně hovořil. To jen jejich smích dále znásobovalo.

Oba se teď jako cizokrajní hadi svíjeli, chytali se za břicho, jen vysoké tóny píšťaly starého Inda tu chyběly.

Nesmějí se ti dva spolu nějak často?

Když se dosytosti vysprchovali, oblékli se a před stadiónem se rozešli. Radek si to míří domů, odpočinout si, kdežto Honza nesměřuje nikam jinam než za Lenkou.

Už ji konečně potřeboval vidět, aby se mohl odpoutat od napětí, které způsoboval blížící se závod. I když dnes prokázal, že formu má, jistý si sebou příliš nebyl. Prošel známou cestou přes Protazanovku, alejí i Režisérskou ulicí, brzy dorazil k domu Lenčiny babičky.

Zazvonil. Z okna během okamžiku vykoukla Luciina hlava. Honza jen zahlédnul, jak na něj s úsměvem zamávala, a jak hned volá na Lenku, aby přišla, protože ji někdo čeká.

Ta už samozřejmě věděla, že to bude Honza. Sice si nic dopředu nedomlouvali, ale bylo jasné, že bez sebe dlouho nevydrží. Někdo z nich se prostě první musel objevit.

-Ahoj! volala na něj od zápraží. -No, že ses konečně ukázal! Bez tebe je to tady někdy k nevydržení! s radostí přeháněla.

Honza na její hru přistoupil. Důležitě si otřel čelo a vydechnul.

-To se ti ani nedivím, holka, uf, já tak za tebou spěchal, že jsem se málem úplně sedřel. Však to vidíš! A to mám zrovna po tréninku a tam jsem se ulívat moc nemohl!

Přistoupili k sobě. Lenka ho objala kolem krku, on ji kolem pasu.

-Ahoj! řekli si podruhé a pak splynuli v jednom dlouhém polibku.

-No, tak pojď konečně dál. Přece nebudem zevlovat tady venku! a už ho táhla dovnitř.

Babička s Lucií se zrovna pohybovaly okolo plotny, připravovaly oběd.

-Hmm, tady to voní! rozplýval se Honza, přičemž se mlsně olíznul, -To radši zmizím vedle, protože jinak bych za sebe neručil.

Najednou ucítil ve svém pravém boku nějaké píchnutí. Podíval se na Lenku. Pochopil, že se mu tím snažila naznačit, že na něco zapomněl. Jo, jo, jsem to ale nezdvořák, usvědčil sám sebe, zapomenout pozdravit! Hned to napravil:

-Dobrý den! Ahoj Lucko! Až teď se obě otočily, aby Honzův příchod zaregistrovaly. Lucie se opět mile usmála, stejně jako stará paní.

-Vítám tě, chlapče! Za Leničkou? Honza s pusou od ucha k uchu přitakal. -No, to jseš moc hodnej, žes za ní přišel, žes ji přišel navštívit. Ona už chudák byla celá nesvá.

-Ale babi! pronesla Lenka se skoro neznatelným ruměncem ve tváři. Ale to už s Honzou zmizela ve vedlejší místnosti.

-Máš správnou babičku, takovou bych taky bral.

-Jo, je bezva. Však bys měl vidět Lucku. Moc se jí odsud nechce, to hlavně kvůli babičce. Vůbec jsme netušily, že s ní může být taková sranda!

Honza se na chvíli zamyslel:

-Chceš snad říct, že Lucka už odjíždí? A kdy?

Lenka chvíli uvažovala, ale nemohla si vzpomenout, pootevřenými dveřmi proto zavolala do kuchyně:

-Luci, kdy jedeš?

Lucie dělala, jakože neslyší.

-Lucka jede zítra, děti, asi půl hodinky po mně, odpověděla babička.

-Tak ty nám tady zůstaneš jako siroteček! řekl Honza obdivně a objal ji, nohou přivřel dveře tak, aby nic neunikalo ven. -Nepůjdem se projít?

-Ještě ne, musím se nejdřív najíst, budeš jíst s náma? Zeptám se babičky, jestli je toho dost. Honza zavrtěl hlavou:

-To je dobrý... Já počkám, jen se najez.

-Tak jo, můžeš zatím počkat u nás ve světnici.

Honza se zakuckal:

-Tak vy tady světnice máte?

-Jo! prohlásila Lenka, dala mu pusu a šla do kuchyně.

Honza našel pokoj, ve kterém bydlely Lenka s Lucií celkem brzy. Posadil se na jednu z postelí a prohlížel si obrázky na stěnách, andílci se střídali s vybledlými fotografiemi. Na nočním stolku ležel walkman, jen tak ze zvědavosti si nasadil sluchátka, stiskl PLAY a zaposlouchal se do prvních tónů nějaké písničky, klávesy, zpěv. Podíval se na obal kazety: PAŘÍŽ. Bylo to Lenčino písmo. To je paráda, tahle muzika, zavřel oči a takřka přestal vnímat okolí, ponořil se do proudu jakéhosi šansonu.

Něco se vedle něj pohnulo! Trhl sebou. Byla to Lenka.

-To už jsi po jídle? Přikývla. -Nějak brzo, ne? uvědomil si, že poslouchá už nejméně pátou písničku. Asi jsem musel usnout! Raději chtěl svou otázku zamluvit: -Máte to tady super! Tady ty starý fotky jsou parádní!

-Jo, je tu fajn... Jak ses vlastně měl na tréninku? Co forma? zeptala se.

-Ale jo, jde to, dobrý. Vlastně jsme dneska jenom trochu posilovali..., zalhal, -večer si ještě trochu zajezdím. Nemá cenu moc makat před závodem. Jde o to, formu udržet, ne ji zlepšovat... Chtěl ještě pokračovat, ale uvědomil si, že Lenka ho poslouchá jen tak na půl ucha, větší pozornost věnovala svým hodinkám, natáhla je a teď se rozhlížela po něčem, co by ukazovalo přesný čas. Pohladil ji po ruce, podívali se na sebe. Honza: -Vypadáš nádherně! Lenka se začepýřila, mrkla na něj a políbila ho. -Kdo je na týhle fotce? Honza ukázal na fotografii ve zlaceném vyřezávaném rámečku, byla na ní mladá žena ve sněhobílých šatech se slunečníkem přes rameno.

-To je prateta Inka, babiččina sestra. Já jsem ji nikdy neviděla, ani maminka, umřela někdy za války, babička nám o ní nedávno vyprávěla. Bylo to zajímavý...

Honza si lehl:

-Tak mi o ní něco řekni, je ti trochu podobná, možná.

Lenka se k němu přitulila a začala:

-Teta Inka vystudovala reálný gymnázium v Náchodě a pak nějakou dobu učila děti v domácnostech, dávala kondice, jak říká babička. A pak se rozhodla, že půjde na Učitelský ústav do Prahy. A tam se zamilovala do nějakýho pána. Jenomže mezitím tady v Tyntobrasech umřel její taťka a ona se musela vrátit, aby pomohla mamince a svý sestře, teda babičce, starat se o statek. S tím pánem, co ho milovala, se mohli vídat sotva jednou do měsíce, psali si skoro každý den, aspoň ze začátku, měla ho moc ráda. Pak to bylo pořád míň a nakonec to přestalo úplně. Ten pán si našel jinou, nedokázal tak dlouho čekat, ty dopisy mu nestačily. A teta ho přitom měla tak ráda, že když se sní rozešel, zařekla se, že se nikdy nevdá... Umřela při náletu. Lenka posmrkla, bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Honza ji pohladil:

-Neplač, Leničko, je to už dávno pryč.

-Tobě se to řekne..., špitla a hřbetem ruky si setřela slanou perličku, která se jí objevila na tváři. Do světnice vešla Lucie:

-Á, mládež ve chvíli intimity!

Lenka vstala:

-Jseš blbá!

-No, hned se tak nenech vyvést! Byla to sranda, hájila se Lucie.

-Pěkně blbá sranda, nemám náladu na tyhle fórky a vůbec, starej se o sebe a dej mi pokoj! vyjela Lenka, Lucie si vzala ze skříně pletený svetr a opustila místnost. Sotva za ní cvakla klika, zeptal se Honza:

-Prosím tě, co ti je? vždyť zas tak moc neřekla.

Lenka se rozbrečela a dlouho nebyla k utišení. Honza se cítil strašně nepříjemně.

-Stalo se něco? jeho hlas byl nejistý.

Lenka se na něj zadívala:

-Víš, napadlo mě, jak to bude s náma až odjedu. A tiše zavzlykala.

* * *

NA VŠECHNO SERU, vyryl Ludvík tím největším nožem do stolu v kuchyni. Pod to připsal DVORSKÝ=AIDS. Podtrhl svoje dílo a prohlížel si je. Měl takový vztek, že nemohl už ani nadávat.

A jak tak kroužil čepelí nožiska po stole, sjela mu ruka níž a teď jí zlehounka přejížděl po svém pravém lýtku a útrpně se při tom usmíval. Oči měl vlhké, prázdné. Ostří se jemně dotýkalo jeho kůže a zanechávalo v ní svůj otisk. Svěží vánek. Na rušné ulici si hrály děti a nebýt opatrnosti řidičů, byly by mrtvé. Tak se cítil Ludvík. Opuštěný, bez života, sám. Sám se svým neštěstím. Se svým vztekem rozbouřeným mozkem.

Civěl do zdi a pižlal si nohu. Pustil si rádio. Vypnul ho. Pustil si televizi. Vypnul ji. Vyhodil botu z okna. Přinesl ji zpátky.

Brzo přišli rodiče z práce. Otec rozverný, máma bez nálady.

-Potkali jsme Tumlířovy, oznámila.

Ludvík se zatvářil navýsost kysele, ale spíš jen pro sebe. Co jim budu povídat! Otec si vzal z nákupní tašky rohlík:

-S těma lidma není něco v pořádku...

Ludvík si zacpal uši. Nechtěl o té protivné rodině nic slyšet. Chtěl spát. Sebral se a prošel dveřmi do svého pokoje.

-Pán nenachází partnery na úrovni, jsme pro něj jenom takovej póvl, co? zašklebil se pan Sunař a plácnul paní Sunařovou po zadku.

-Kuš, ty! odstrčila ho.

Nebudu tady! Ludvík si vzal věci a rychle se vytratil ven. Vydal se po sídlišti, tam a zase zpátky a zase tam... Chodil pomalu, ale bavilo ho střídat kroky, pokládat jednu nohu před druhou, sčítal si je, až došel k neuvěřitelnému číslu. To stál před samoobsluhou.

Na lavičce u pískoviště bylo volno, možná trochu mokro. Ale hlavně dost opuštěno na to, aby mohl být spokojen. Zlomil se do sedu a nohy mu zůstaly trčet šikmo dolů tak, jako když stál.

Byl rozvalený na lavičce a paty měl skoro zabořené v písku. Všiml si, že uprostřed pískoviště sedí chlapeček a holčička. Pozorovali ho. Dělal, že se dívá jinam, raději. Obě děti si ho pak přestaly všímat. Nehrály si ale. Povídaly si. Ludvík je poslouchal.

-Já se můžu dívat i večer, chlubil se chlapeček.

-No a co? odsekla mu holčička. -Víš, že mám mluvící pannu?!

-Nevím, ale ona nemluví. Stejnak.

-Mluví! nedala se holčička.

-Nemluví. Ona tam má kazeťák a tam je to, co mluví.

Chlapeček se zatvářil vítězoslavně. Vaše starosti..., pomyslel si Ludvík a trochu se protáhl.

-Přijede k nám televize, řekla holčička najednou, -strejda to říkal.

Ludvík zpozorněl. Chlapeček s holčičkou teď seděli na okraji pískoviště.

-Budou dělat závod. Na kole.

-Já mám taky kolo, terénní, pochlubil se chlapeček.

-No a co! holčička byla na něj zlá.

-Vajco, vrátil jí to, -americká opico!

-Nech si toho! mrčela holčička.

-Martinica opica, snědla doma zajíca! chechtal se jí do očí. Praštila ho:

-Stejně přijedou. A budem v televizi! Budou jezdit na kolech a pak tam bude sláva.

Ludvík si teď naráz všechno uvědomil. Já trouba, já jsem takovej trouba! Vyletěl z lavičky a rozběhl se po sídlišti. Hulákal.

Před půl třetí čekal pan Dvorský před vraty posilovny. Ludvík přišel.

* * *

-Radku, počkej, Radku! Radek se otočil.

Byla to Renata. Ale přirozeně, že ji poznal po hlase! Nevěděl, jestli se má otočit, nebo jít dál a dělat, že přeslechl. To ale nebylo dost dobře možné, protože byli v ulici sami.

-Ty už končíš? zeptal se ne příliš důvtipně.

Renata mávla rukou a druhou si prohrábla vlasy. Zavlnily se jako příboj. Příboj Rudého moře! No jo, ona je krásná. Ona je mnohem hezčí než Jana, přemítal. Je nejhezčí, samo, je jasně nejhezčí. A je tak veselá!

-Co budeš dělat odpoledne? zeptala se ho. -Budeš ještě trénovat?

Ne, nebudu, chci být s ní!

-Ne, řekl, -jestli chceš můžeme se vidět, ty teď něco máš?

-Hmm, přikývla smutně, -ale v pět už budu moct.

-Tak dobře, zakončil Radek. -Tak se v pět potkáme. Tady? Přikývla:

-Tak tady. Ahoj.

Zamával jí. A když odcházela, dlouho se za ní díval. Chci být s ní. Je to zvláštní. K té jediné jsem přišel jako slepý k houslím a teď mě nejvíc bere! Úplně jsem fascinovanej představou, že za chvíli budu zase s ní. Možná mě na ní přitahuje právě ten rozdíl! Ona mi napsala! Vůbec jsme se neznali! A ona mi napíše, že mě miluje. Já se zblázním. No jo, asi už se stalo. Jsem prostě blázen do ní!

Zakroutil hlavou a vydal se k domovu. Před Tumlířovic záhadným domem stálo fialové auto. Radek potichu vklouznul do bytu, aby náhodou někdo neslyšel, že se vrací domů.

Rodiče by pak po mně určitě něco chtěli, radši se schovám do pokoje, tam budu mít klid. Tiše si vyzul boty, po špičkách prošel chodbou, opatrně otevřel dveře do svého malého království. A rovnou na postel. Rozvalil se na ní. Bylo mu fajn, skvěle. Ještě dvě hodinky a pak budu s Renatou, s Renatkou!

Její jméno mu na delší dobu uvízlo na rtech. Jaké mu působilo potěšení mazlit se se třemi krásnými slabikami: Renata. Ona je opravdu nádherná, stejně jako to její jméno. Renata.

Napadlo ho, že by si čekání na pátou hodinu mohl ukrátit s nějakou knížkou. Hmm, to je dobrý, říkal si, stejně jsem už dlouho na nic nesáhl. Pomalu se zvednul z postele a udělal tři kroky k místu, kde stála malá knihovnička. Odsunul jedno ze skel vitríny.

-Fuj! Tady je prachu! vyřkl s dostatečným odporem.

Nikdy by mě nenapadlo, že se prach může dostat dovnitř i přes to sklo! No, to je jedno, ale teď honem, musím si něco vybrat. Tohle ne, to taky, to je nějaká blbost, to jsem četl, to taky ne, ne, ne. Radek si prostě nedokázal vybrat. Zrakem přejížděl po vazbách knih, ale duchem byl mimo. Nedokázal se soustředit, nemělo cenu, snažit se něco si zvolit. Stejně bych to za ty dvě hodiny nepřečetl, tak co? ospravedlňoval sám sebe.

Ani vitrínu nezavřel a opět sebou hodil na postel. Pod hlavu si strčil malý polštářek, převalil se nabok a zavřel oči. Tak si aspoň chvilku zdřímnu. To bude asi nejlepší, tak! Víčka stisknul ještě pevněji, dlaně sevřel do pěstí a vůbec se stočil do klubíčka, jak již to od dětství dělával, když potřeboval rychle usnout.

Radek odpočíval sotva pět minut. Najednou byl ale záhadně probuzen, to asi někdo z rodiny. Stále měl ještě zavřené oči, když mu nějaký hlas pošeptal:

-Vstávej hochu, hola, vstávej! Máš tu dámskou návštěvu, tu!

Když si promnul oči, aby se mohl po pokoji lépe rozhlédnout, uviděl jen zavírající se dveře. V místnosti už nikdo nebyl.

Dámská návštěva, dámská návštěva..., že by to už byla Renata? Kolik je hodin? Zběžně se kouknul na hodinky. Vždyť ještě nejsou ani tři hodiny! Hmm, to je divný!? Celkem bleskurychle vyběhnul před dům. Z ničeho nic se zarazil.

Na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv. No, to snad ne, řekl si sám pro sebe a prosebně se podíval vstříc nebi. Co jsem provedl, copak mi nestačí jedna holka? Já jsem teď šťastnej, ale když se člověk nemůže rozhodnout mezi dvěma štěstíma, tak to pak moc šťastnej není, co?!

-Ahoj..., nesměle zaševelila Jana, -Já... já jsem ti přišla něco říct..., víš...

Radek chápavě vycenil zuby a ukázal Janě, ať jde dál.

-U mě na to bude větší klid, nemyslíš? Jana skromně kývla a následovala ho.

I když bylo odpoledne v plném proudu, pomalu se z dálky blížila nic dobrého nevěštící tma. Svěží vánek se pomaloučku měnil ve stále silnější vítr, který popoháněl těžké mraky blíž.

-A to na zítřek hlásili slunečno, no, to jsem zvědav, jak to zítra bude, povzdechnul si Radek. To už ale seděli v jeho pokoji. -Můžu ti něco nabídnout? nepředstíraně zdvořile se Jany zeptal. Lehce otočila šíjí dvakrát ze strany na stranu.

Radek pochopil. Jsem vážně napnutej, s čím ke mně přišla. Hmm, možná..., vlastně určitě to tuším, no jo! Jana brzy začala:

-Víš, Radku, já jsem si to dlouho promýšlela. Já se tomu prostě nedokážu ubránit! V očích se jí objevily malé kapičky slz. -Já tě mám moc ráda...

Přistoupil k ní a něžně ji pohladil po hřbetu ruky. Potom si kleknul před křeslo, v němž seděla. Opatrně, jako tu nejkřehčí věc, vzal do svých její prsty a zadíval se jí do očí. Jak roztomile těkaly!

-Jani, na tohle se nedá nějak rozumně odpovědět...

Na chvíli znejistěla. Že by si to mezitím rozmyslel? To ne! Radek záhy pokračoval:

-Už jsem ti pověděl, co k tobě cítím, ale teď to nějak nedokážu zopakovat. Asi bych to nedokázal říct tak hezky jako ty... Jsem divnej?

Jana se uvolněně rozesmála:

-Jo, to teda jseš, abys věděl! Já už měla strach, že sis to mezitím rozmyslel.

-To spíš já měl strach, že si to rozmyslíš..., naoko smutně zašeptal. Potom prudce rozjasnil svůj obličej: -Takže teď jsme rádi, že si to nikdo z nás nerozmyslel, co? řekl tak nějak za oba to, na co v té chvíli mysleli. -Tak co podnikneme?

Dlouho nikdo z nich nic neříkal. No jo, co teď s tím, když to je? Oba v sobě hledali, ale ve slepé ruce se jim objevovaly obludné nicotnosti. Oběma náhle došlo, že to, k čemu se rozhodli, jim bude trvat hrozně dlouhou dobu. Nevěděli, jsou-li na to dostatečně silní, a tak se o sobě ujišťovali stisky rukou. Hádci prstů měli spokojenost v jistotě hmoty. Za tou mozek ani neštěkne. Po chvíli:

-Mohli bychom třeba do kina, do divadla, na koncert, do parku, na procházku, kamkoli..., vybavovala si Jana, bylo však vidět, že ta záplava slov ani ji neuspokojuje. -Já vím, všechno je to všední, omšelé, tisíckrát odzkoušené..., ale víc mě nenapadá...

Radek v sobě cítil slova, nechtěl je vyslovit, ne snad, že by to nedokázal, ale ze strachu. Nakonec zvolil jiná, o něčem jiném:

-Chci, abysme byli jiní! Úplně jiní než všichni ostatní, musíme být takoví, protože být stejní je zbytečné.

Stiskl přitom Janinu ruku silněji, až v polštářcích prstů a u srdce ucítil její tep, výdechy chlopní oživující neustále nekonečné shluky mrtvých atomů.

Radek cítil, že by to přece jen mohla být ona! Položil se k jejím nohám, obejmul prsty její kotník, byla drobná a mírně nešťastná. Co s náma, když nevíme, co chtít?

-Nezbyde asi nic jinýho, než se začít poznávat. Máme na to dost času, musíme ale začít... Radek Tumlíř přikývl, zvedl se a vstal.

-Jasně! Mám návrh..., odmlčel se a pak ztišeným hlasem pokračoval: -Dneska je středa... Navrhuju, abychom se do pátku neviděli, oba si to všechno necháme projít hlavou a v pátek po obědě si řekneme, co a jak. A když budeme oba chtít, sbalíme si věci a půjdeme spolu na čundr, jenom my dva, dva dni jenom spolu. A poznávání může začít!

Jana byla překvapená, chvíli uvažovala a nakonec souhlasila:

-Klidně, rozhodně to bude netradiční... Ale i já mám jeden návrh, vlastně jenom takovej zlepšovací..., začala nejistě, -každej si vezmeme svůj stan, jo?

-Tak jo, nejdřív se musíme poznat duševně! zasmál se a v hloubce duše se zastyděl.

-Takže teď jdu domů a do pátku se sobě budeme vyhýbat, nebudu myslet na nic jinýho než na tebe... A dneska připálím večeři, aby mi mamka mohla říct, že jsem se snad zamilovala!

Radek Janu vyprovodil ke vchodu, rozloučili se krátce. Slunce bylo těžké jako roztavený bronz. Vrátil se do svého pokoje. Stalo se něco! Teď se něco podstatnýho stalo! Chvilinku pozoroval nehybný prach v knihovničce...

Rozběhl se do kuchyně pro hadr. Namočil ho a pak jednu knížku po druhé utřel. Strhal ze stěn obrázky horských masivů a velehory nacpal do koše. Vyměnil si povlečení, pustil si Paganiniho Koncert č. 2 a v síle hudby tiše oddychoval. Cítil, jak se do něj vlévá energie, vidina toho, že to půjde, že to musí jít!

Už žil pátečním odpolednem, nejdřív nemůžou najít místo ke stanování, pak zase zapomenou sirky a on se pokouší rozdělat oheň dvěma křemeny. Nakonec bude nejjednodušší jít je koupit do nejbližšího kempu a až zatopí, tak to začne. Armáda otázek a on sám proti nim. Laura, Petrarcova femme fatale..., vybavil si citát z nějaké knížky o italské renesanci. Ano, femme fatale, osudová, souzená, nadosmrti...

Jehla gramofonu zapraskala, cukla sebou, deska byla u konce, reproduktory se zalkly tichem. Realita byla reálnější než se zdálo. Do odjezdu s Janou je nejméně čtyřicet osm hodin. Teda, pokud bude souhlasit. 48! Proč jsem sakra navrhoval, abysme se neviděli?! Do hajzlu, co s tím?

Z obýváku se ozvalo zvláštní zakukání hodin, podíval se, kolik je. Čtyři odpoledne. Za hodinu na mě čeká Renata...

Jestli se nevzpamatuju, špatně to se mnou dopadne! Ale nejít tam nemůžu, i kdybych to nakrásně chtěl udělat, přece se na Renatu nemůžu jen tak vykašlat, jsme přece domluvení, souhlasil jsem. A jak moc jsem chtěl...! A chci...

Zcela proti vlastnímu očekávání v sobě zase našel pořádný kus Renaty. Jeho představy se stále rychleji soustřeďovaly k ní. Nakonec, proč ne? Dohoda zněla, necháme si všechno projít hlavou, jo, tak jsem to říkal. Jana souhlasila. Moc dobře ví, že ji miluju, tak ať mě nechá to nějak důstojně skončit s Renatou, ta holka si přece nic zlýho nezaslouží...

Stejně si jen tak kecám. Teď už je docela dost jasný, že se to bude muset vyřešit samo, přiznal si a začal se shánět po holicím strojku.

Vždyť jsem si ho schválně přinesl do pokoje, aby mi ho nikdo nevzal! Tak kde ksakru je?! Šel se podívat do koupelny, ale ani tam nebyl. Takže to budu muset vydržet neoholenej. A Renata taky... Je to blbý, kterej kretén mi ho zašantročil?! Neoholenej jít nemůžu! Zkusím břitvu, řekl si a prstem pohladil její ostří.

* * *

-Břicho si budeš masírovat, radil Ludvíkovi pan Dvorský a Ludvík se zájmem poslouchal. -Jinak je to dobrý, kluku, věřím ti.

Ludvík zrovna zajel rekordní čas. Rovných padesát. Byl teď zase plný odhodlání a vůle. V posilovně vrátný vytáhl z tašky masážní krém a natřel jím Ludvíkovo břicho. Bílá mazlavá mast příjemně studila. Posilovali dlouho, s krátkými přestávkami, snad víc než tři hodiny. Kolem čtvrté zamkli posilovnu a šli.

-Víš, že máš u mě svetr? Nechals ho tam včera.

Vida, pomyslel si Ludvík, a já ho ani nehledal!

-Běž dál, řekl pan Dvorský, -já to tady ještě přivřu.

Ludvík vstoupil do pokojíku. Staré známé plakáty. Rakjiaen, Novotný, Richter...

-Tady jsem, promluvil najednou pan Dvorský z rohu místnosti. Jak se tam tak rychle dokázal octnout? V ruce držel rolák. Přiskotačil k Ludvíkovi: -Chci ti říct ještě něco. Podíval se na něj tajemně. -Závod, to nejsou jenom nohy, ruce, svaly a tak. Stejně jako tělo, musí být připravena i tvoje duše. Chvíli se odmlčel. -Rozumíš mi? Ludvík nejistě přikývnul.

-Nechtěl bych tě do ničeho nutit, můžeš mi klidně odmítnout, ale mluvit bych s tebou měl... Jak šel, jemně přejel svými starými prsty po dřevěné sošce v poličce nad postelí. Ludvík napjatě poslouchal.

-Buddhismus, pravil Dvorský, -je učení tak staré, že sahá až za hranice veškeré paměti světa. Samozřejmě, že ti teď nebudu nic vštěpovat či dělat kázání. Jenom ti chci trošku poradit. Buddha už před více než dvěma tisíci lety řekl, že tělo se má zbavit své žádostivosti, duch se má osvobodit, a tak je možné překonat utrpení a překážky. Cyklistiku z toho rozhodně vyjmout nemůžeš.

Ludvík ho sledoval dost nedůvěřivě, ale se zájmem. Věděl, že Dvorský ví, co říká. Už mu věřil. Ten děda z vrátnice se proměnil v moudrého starce, který teď předává své vědění další generaci. Až já budu takový moudrý stařec..., zasnil se.

-Pohodlně se usaď. Usadili se oba na zem, Ludvík blíž ke stěně. -Tak. Nejdůležitější je, umět si poradit s vlastním dechem. Každý si myslí, že ovládá své tělo, ale mnohdy je tomu naopak. Často si naše tělo ovládá nás jak jen se mu zachce.

To jo, to teda znám až moc dobře, ušklíbl se vduchu Ludvík.

-Proto nad ním musíme nejdříve získat kontrolu. Než se ale začneme zabývat krocením našeho dechu, musíš si uvědomit, co vlastně všechno na svém těle máš. Končetiny, vzpomeneš si, ale jistě tě nenapadnou takové maličkosti, jako že na nich máš taky prsty, můžeš s nimi pohnout, něco do nich vzít, zkus si to! Tak.

A Ludvík poslouchal stále pozorněji a stále víc a víc se nořil do hlubin svého těla i vědomí.

-Dech, mluvil pan Dvorský tiše a vyrovnaně, -je podle našeho učení základem celého života tvého těla. Člověk zapomene, že dýchá, ono se to děje jaksi samo. Chci ti ukázat, jak se můžeš naučit svůj dech ovládat a přimět ho, aby pracoval pro tebe, a ne jen s tebou.

Seděli tam dlouho a Ludvík pronikal do tajů Dvorského slov, pozorně naslouchal svému guru a cítil, že se s ním opravdu děje nějaká zvláštní proměna. Uvědomil si pojednou každý svůj sval, každý kousek svého těla cítil a stejně tak dokázal skoro hmotně cítit své myšlenky. Na závěr Dvorský řekl:

-Mám pro tebe tvou vlastní mantru. Chci, aby to byla tahle. Nato se napřímil, nadechl, zavřel oči a tiše, a přesto znělým hlasem, zamumlal: -Ab hůra bhůra va, chvakhramatha sadhma, bhůra va. Pak se podíval na Ludvíka: -Budeš si to pamatovat? A Ludvík přikývl.

-Budu.

* * *

Radek se sešel s Renatou. Čekala už před pátou, Radek taky přišel o něco dřív, a tak se tam potkali. Už při první větě, kterou spolu prohodili, objevilo se v Radkovi to staré známé neštěstí. Byl zase v koncích. Bylo mu jako postotisící jasné, že Renatu tak miluje, že ji nikdy neopustí. A ona byla šťastná, viděla to na něm, cítila to z něj.

V parku ji políbil a její ústa se mu úplně odevzdala. Měla měkké, vlhké rty, líbání bylo sladké, dlouhé. Vždy se od sebe oddálili, aby si mohli hledět do očí, a potom se k sobě ještě silněji přitiskli, drželi se pevně, jako by se snažili být jeden, aby je nikdo nikdy nemohl od sebe odtrhnout.

A znovu líbání, sladké, dlouhé. Hladili se po těle a jejich oči zářily štěstím.

-Miluju tě, miluju tě, šeptala mu Renatka a celá se chvěla. Znovu a znovu splývala jejich ústa, znovu se k sobě tiskli, chytali se pevně za ruce a přivírali oči tou krásou. Jemu i jí tloukla srdce, jako by se chtěla vyrvat z hrudí a stát se jedním velkým, plným lásky. Milující srdce.

Potom se procházeli. Vedli se za ruce a dívali se na sebe. Renata se nádherně smála, zářila.

-Kam půjdem dál? zeptal se Radek. -Mě nic kloudnýho momentálně nenapadá.

-Procházení se ti už znelíbilo?

-Ale to zas ne, to ne. Já jenom, že bysme si mohli třeba někde sednout, aby nás z toho chození nerozbolely nohy. Pak velice hlubokým hlasem pronesl: -Víš, zítra mám ty závody, a tak bych se nerad už dneska předem odepsal. Radši bych si vážně někde sednul, třeba někam do hospody.

Renata se velice udivila:

-Takže ty mě chceš táhnout do hospody?! To se teda pěkně vybarvuješ! Já bláhová myslela, že sportovci nepijou!

Oba se srdečně rozesmáli. Popadali se za břicho a vůbec vypadali, jako by právě z nějaké té hospody vyšli.

-Proč ty musíš vždycky takhle všecko obracet? smál se Radek, -Když jsem, chacha... řekl, že bych šel do, cha..., do hospody, tak jsem..., jsem tím měl na mysli spíš restauraci. A pili bysme výhradně nealko. Hmm, no vlastně, už to mám! Navrhoval bych NOVOU VLNU.

Renata dala očima najevo, že souhlasí. Společensky se do Radka zavěsila a už šli. Cestou to byl samý fórek, pusa od ucha k uchu, hlasitý smích...

V baru si oba poručili kolu. Slizoun ji přinesl bleskově a dokonce s citrónem.

-To se divím, normálně mu to trvá věčnost. Radek se lehce zazubil a položil svou ruku na již připravenou Renatinu. Jeho přirozený úsměv opětovala. Šibalsky vážně se mu zadívala do očí.

-Víš, já na tom nic divnýho nevidím. Chodils sem dříve s klukama. Jenže teď jseš tu se mnou, a proto si dal tak záležet. Spokojené páry mu určitě nechají větší spropitné než několik udřenejch sportovců.

Radek zakřivil bradou a přitakal. Zdůvodnění si našla opravdu dokonalé, to se musí uznat. Teď se až divím, že šla studovat na zdravku, jestli ji pro medicínu nebude škoda. S tou svojí vyřídilkou by se hodila spíš na advokátku. Ta by porotu dokázala určitě ukecat.

-Na co myslíš? zaznělo Radkovi v uších. Svůj zrak opět zaostřil na Renatu. Omluvně dětsky se uculil:

-Já jen tak, přemýšlím o tobě. Pevněji ji stisknul dlaň do své a mírně sklopil oči. -Já..., já tě mám rád..., hodně!

Renata udělala shodné gesto a zopakovala tytéž slova:

-Mám tě ráda..., taky hodně!

V baru NOVÁ VLNA pak seděli ještě alespoň dvě hodiny. Tiše si povídali. O sobě, o tom, co cítí jeden k druhému, o tom, co může přijít, bylo jim nádherně. I obyčejný šedý cigaretový dým se ve světlech reflektorů snažil zkrásnět, a tak na sebe oblékal jednu barvu za druhou.

Renatina a Radkova slova postupně zanikala ve spárech hudby, lomozu dalších hostů a cinkotu skleniček.

-Tak ahoj! řekli si před panelákem, v němž Renata bydlí.

-Nahoru už radši pojedu sama.

Dále už jen pusa na rozloučenou a vzájemné zamávání skrz prosklené dveře. Radek se otočil a pomalým krokem se vydal směrem k domovu.

Vysoké pouliční lampy již dlouho prosvěcovaly okolní tmu, bylo těsně po osmé hodině. Rozsvícená okna mnohapatrových domů vytvářela roztodivné obrazce. Některé vypadaly skoro jako tiskací písmena. Radek se snažil si ve stěnách paneláků něco přečíst, ale obyvatelé jednotlivých bytů mu to střídavým rozžínáním a zhasínáním kazili. Jejich škoda, říkal si, takhle se o sobě nic nedoví. Hmm, a já o nich taky.

Domů dorazil asi za deset minut. Opět potichu, neslyšně vklouznul do bytu a stejně tak do svého pokojíku.

Hmm, tady to prokouklo! chválil si svou odpolední práci. Jak jsem na stěnách mohl mít takové nesmysly! Slastně se položil do postele, hlavu do stropu. Cha, já se kvůli těm holkám snad začínám měnit. Vždyť já si i uklidím, a to jen tak! Cha, já jsem pako! Usmíval se sám sebou překvapen. No jo, je to tak, no jo, hmm..., co s tím uděláme? Co já s těma dvěma holkama udělám?! Pcha, cha, já jsem vůl... Vždyť přece se nedá chodil s oběma..., nebo, že by jo?... Ne, nejde to! To je jasný, přišlo by se na to. A jak bych pak vypadal, radši nemyslet!

Radek ležel na posteli, usmíval se, ale to byl spíše výraz počínajícího zoufalství. Jó, stát se tak schizofrenikem, to by nemuselo být špatný, tak bych mohl mít obě... Cha, nebo si pořídit dvojníka, no!... No, tak to by bylo asi dost debilní, hmm. Jenže jak se mám rozhodnout, když se mi obě tolik líbí! Vždyť je mám obě moc rád! Jsem vůbec normální? Hmm, asi ne... Každá z nich je nějak jiná a přitom zase stejná! To je fakt na zbláznění!

-Radku, máš večeři na stole! ozval se z kuchyně ženský hlas a přerušil tak Radkovy nekonečné úvahy.

-Jó! dal o sobě vědět. To je divný, zamyslel se, že vědí, že jsem doma. Vždyť jsem vcházel tak potichu! No, tak to dělám asi špatně. Naštval se. Jako by nevěděli, že večer nikdy nejím. Kolikrát jsem jim říkal, že to není zdravý! Pch, hmm, cha, ale kdo tady na mě bere ohled...?! Vystrčil hlavu ze dveří:

-Já jíst nebudu, dejte to třebas psovi!

Co se mnou bude? Jana? Renata? Vybrat si nedokážu. A jestli ne já, kdo to za mě vyřeší? Co kdybych si hodil třebas korunou, a ta by rozhodla za mě? Šel bych za tou, která by mi padla. Nemůžu mít to i to. Vždycky něco někde musím obětovat, aby to jinde bylo lepší. A co když to spadne blbě? No, koneckonců je to pořád lepší než nic. A nebo..., že bych to udělal tak, že zůstanu s tou, která mi nepadne?

Když padne Jana, půjdu za Renatou, když Renata, za Janou! No jo, to bude nejpoctivější... Stále víc se začal upínat ke svému nápadu. Najednou se mu zdálo, že tou mincí se všechno vyřeší. Strašně jednoduše.

Chvíli se přehraboval kapsami, než konečně vylovil to, co hledal, nizozemský gulden, kdysi ho dostal od strýce k narozeninám, prý pro štěstí. Tak uvidíme... Obracel minci ve zvlhlých dlaních:

-Všechno je na tobě! šeptal.

Jana je ten nápis a Renata zas ta královská hlava... Vlastně opačně... No, však si můžem losnout. Když padne hlava, bude mít nápis Renata, když padne nápis, bude mít Jana hlavu.

Mince cinkla o strop. Buch! Ťukla o koberec. Tak, Renata má nápis... Jana hlavu... Pcha, vždyť jsem to věděl od začátku.

Zavřel oči, opřel se o lokty a vsedě uvažoval, moc si přál, aby spadla ta pravá. Pak si odkašlal, rozhlédl se a hodil. Mince rotovala ve vzduchu, několikrát se odrazila od země, když klesala naposledy, dopadla na hranu psacího stolu a odkutálela se po něm na postel. A z ní konečně na podlahu. Radek se raději otočil, aby se nemusel dívat, utíral si dlaní horký pot.

Když zvuk pohybu dozněl, pomalu se vrátil k židli, dřepl si a otevřel oči. V prostoru mezi jeho bačkorama byl gulden. Stál na hraně...

Radek zaklel. To je...! Uděláme to jinak! Budu ji házet jako kostku. Došel si do kuchyně pro kulatou pikslu od sojového masa. Nikdo tam nebyl! Opatrně se zase vkradl do pokoje, vyklepal z krabice sojový prášek a vložil do ní minci. Vrchní otvor zakryl sešitem, sevřel rty, zopakoval si:

-Padne nápis, je to Renata, jdu za Janou, padne hlava, bude to znamenat, že na Janu se musím vykašlat. To by koneckonců vlastně ještě šlo. Máme čas na rozmyšlenou...

Začal mincí v dóze kvrdlat. Budu to dělat aspoň půl minuty, řekl si a stopoval si to. Jakmile vteřinová ručička prchla za třicítku, převrhnul pikslu sešitem dolů a postavil ji na desku stolu. Vstal a chvíli se procházel po pokoji.

Slibuju tady, na všechno, co dokážu, že pro tu, která padne, se rozhodnu a druhou nechám v klidu. Slibuju! Přiskočil ke stolu a strhl z jeho povrchu kulatou krabici.

Z kruhu mince se na něj zubil nápis. To znamená... Jde se za Janou!

Teď? Jo, hned! Oblékl se a vyrazil.

Jak se do něj postupně ukládal zklidňující rytmus chůze, zpomaloval. V dálce před ním se objevil ze tmy Vertov, opilci hučeli jako včely v úlu. Šlápl nohou do kaluže a do ponožky se mu začala vpíjet voda. Doprdele! Co jí řeknu? Co jí řeknu? Co jí můžu říct? Nemáme se vidět do pátku, přece za ní nemůžu přijít a říct: Rozcházím se s Renatou... Vůbec o tom neví... A co kdyby se náhodou zeptala proč? Co jí na to říct? Že jsem si hodil penízem a zrovna mi padlo, že mám jít za ní? A co kdyby padlo, že mám jít za Renatou, to bych za ní nešel? Tohle ne! Tohle snad už ne! Jakým právem já mám trpět, že jsou dvě?! Zastavil se a vztekle dupal nohama na místě, když se dostatečně unavil, sedl si na zídku nejbližšího plotu a rukou si z kaluže naplácal vodu na obličej. Osvěžilo ho to.

Viděl před sebou Janu a Renatu a usmál se a přešel Vertov a dál po ulici S. Pollacka a zastavil se před Katčiným domem a stiskl tlačítko MUDr. BALINA a za moment mu přišla otevřít Katka a řekla, že je doma sama a dveře se za nimi zavřely.

 

VII. kapitola


© Unarclub, 2000