slovo k vernisáži výstavy Tibora Červeňáka; Hranice, Radnice, 3. října 2001, 17 h
Uklidňující kolébání a zároveň sen


Vážené dámy, vážení pánové!

Tohle pondělí mě Valerio Ivtodagas zastavil a říká, že by nutně potřeboval úvod k výstavě a pozval mě, ať si u něj doma obrazy prohlédnu a něco k nim napíšu. Mám teď mnoho dní volna, takže jsem se toho rád ujal a něco se pokusím říct.
Valerio Ivtodagas je jméno, které zní trošku vznešeně a trošku arménsky čili exoticky. Víme, že v občanském průkazu má jeho nositel napsáno Tibor Červeňák a Valerio Ivtodagas je tedy pseudonymum. Rád respektuji autorské skrývání za roztodivnými jmény a dnes to porušuji jenom proto, že na domácí půdě se pravé jméno neutají, takže všichni ti, kteří autora znají jménem, vědí, že je to Tibor, zatímco jen málo z nich ví, že by rád byl také Valeriem. Volba pseudonymu prozrazuje leccos - mně na něm zaujala právě exotičnost, přicházet odjinud a pokud vůbec nějak patřit sem, tak rozhodně mít kořeny jinde. A něco z této touhy se jistě odráží v tvorbě samotné.
Valerio Ivtodagas letos oslavil 24 let svého života, od dětství má výtvarné umění rád a tato láska mu vydržela dodnes. Jeho účast na prestižních výstavách v pražském Lobkowiczkém paláci v roce 1998, vídeňském velvyslanectví ČR v témže roce či na výstavě, která v roce 2000 putovala Švédskem, Norskem a Finskem buďtež důkazem, že Valerio nemaluje obrazy jen do svého bytu, ale že se na ně chodí dívat lidé v mnoha evropských zemích.
Dovolte teď tedy pár poznámek k několika tematickým okruhům Valeriovy tvorby. Snad nebudu nudit příliš. Kdo sleduje Valeriovo malování v trošku delší perspektivě, nemůže si nevšimnout autorova hledání. Je to očividné hledání tematické i formální. Ve výtvarném světě, v němž je vlastní styl tím nejcennějším, je touha po nalezení vlastního stylu logická a nutná. Hledání stylu je ovšem náročné. Tu a tam ve Valeriově malbě ucítíme inspiraci dílem jiného výtvarníka, tu a tam se neubráníme dojmu, že tematická pestrost je až příliš pestrá. Problém není v tom, že jednou je zachycen obraz města, podruhé Poslední večeře, pak zase akt, scéna z hospody či portrét koncentráčnické vězeňkyně (což je mimochodem můj nejoblíbenější Ivtodagasův obraz někdy z roku 1996). Problém je spíš v tom, že tuto všehochuť má autor tendenci vystavovat na jednom místě ve stejném čase. A vedle toho je tu i hledání formální, jednou zpodobení co nejrealističtější, podruhé rozklad předmětu za pomoci geometrických forem. Přes to, že Valeriovo hledání dnes ještě jistě není u konce, myslím, že postupně se jeho vlastní styl rodí. Právě tato výstava prezentuje většinou ta díla, která myslím představují to nejperspektivnější z Valeriovy tvorby.
Valerio Ivtodagas rád mluví o svém malování a pokud jde o formální vymezení, hlásí se k tomu, že je malířem kubizujícím. Sto let po prvních kubistických plátnech by snad ani nebylo možné být dnes čistým kubistou, odkaz kubizmu ale žije a Valerio tak trochu kubizuje. Někdy jsou výsledky pozoruhodné, jindy zase z celého kubistického přístupu zůstává pouhá dekorace. Občas nabývá ona kubistická deformace zvláštní úlohu právě tím, že je použita jako jeden z vyprávěcích prvků obrazu, například tady vidíme dvě zřejmě tančící postavy. Ta z našeho pohledu vlevo je pojata mnohem „moderněji“ - rozuměj kubističtěji. Když jsem na ten obraz koukal poprvé, shodli jsme se s Evou Ličmanovou, která se naň dívala se mnou, že vidíme dívku tančit se Smrtí. Valerio se smál, že pro něho tančí dívka s Ježíšem. Ať tak či onak, kubizací dosáhl autor dojmu nadpřirozenosti postavy. Geometrická forma se tu kupodivu neasociuje s ničím z oblasti sci-fi, ale navozuje nadpřirozenost archetypální. To je myslím zajímavá práce s kubistickými vlivy. Vůbec tato symbióza moderních postupů s vpravdě pohádkovými náměty (viz Setkání s Venuší či několik pláten s houpacím křeslem) mi připadá perspektivní. Dlouho jsem měl doma na zdi fotografii jednoho Valeriova obrazu, byl to právě ten zmiňovaný portrét koncentráčnice, a ke psaní tohoto slova úvodem mi Valerio půjčil fotografie svých několika obrazů. A nad těmi fotografiemi jsem si uvědomil, že v malém formátu by to byly výjimečně zdařilé ilustrace. Škoda, že se Valerio ilustrování zatím nevěnuje. Ivtodagasovy obrazy nás zavádějí do světa docela zvláštní symboliky a docela zvláštních myšlenek, což ovšem nejspíš zjistíme až při povídání s mistrem. Podívejme se na plátno, které je právě v oné kubizující tendenci výjimečně zdařilé. Jmenuje se Setkání s Venuší. Obraz je plný citací, zejména hospůdka pod stromy, harmonikář a námořník, klaunský oděv zeleného muže, to všechno odkazuje ke kořenům moderního umění, dá se dokonce říct, že to jsou svého druhu výtvarnická klišé, co je citováno. A tento výtvarný svět počátku 20. století je Ivtodagasem náhle konfrontován s podivnou nymfou v loďce. Mé myšlení by se ubíralo směrem k deformacím jejího obličeje, který mi připomíná bradkou Vladimíra Lenina. Valerio ale komentuje obraz jinak: to je Venuše, renesanční téma, něco, co opilá trojice zahlédne u svého stolu, jeden to vidí, druhý se odvrací, třetí si zakrývá oči, v pravém horním rohu pak kalendář s dubnovým listem ukazuje, že je to opravdu vtip. Apríl. To je skutečně zvláštní autorský záměr, tady je cítit něco specifického, něco co nás může obohatit. O dalších obrazech vám Valerio Ivtodagas jistě poví rád sám.
Já už mám jen jeden motivický postřeh, zdá se mi, že většinou je ve Valeriových plátnech maximálně silně exponována jedna postava, vržená do středu, kdesi v druhém plánu ční ale teprve skutečné téma obrazu - v pozadí aktu skáčou kočky, v ruce ženy je telefonní sluchátko atd. Osiřelé postavě přichází na pomoc zvíře či předmět, málokdy člověk. I to je ústřední pohádkové téma - v uzlových momentech růstu přicházejí na pomoc zvířata či živoucí předměty, které pomohou hrdinovi vyřešit jeho osudový úkol. U Ivtodagase jde právě o takové okamžiky, jsou o to naléhavější, že jsou co možná nejvíc potlačeny - fádní akt nabývá zcela nových rozměrů svým vodopádovým pozadím. Co vlastně to tam padá? Je to závoj, který byl sňat z těla a tak zakryl všechno ostatní? Je to voda, odkazující k rychlému pohybu a tedy k nevyhnutelnému budoucímu zániku zpodobeného těla? Nebo se Valerio směje a říká: je to voda, jakože „samá voda“?
Rozlučme se několika slovy o nejfrekventovanějím motivu Ivtodagasových obrazů - je to houpací křeslo, transformující se někdy do člunu. Uklidňující kolébání a zároveň sen. Nechme se tedy trochu pohoupat v Ivtodagasových obrazech, kde se kolébka ženství setkává s ostrými úhly geometrizace v zajímavé symbióze. Pojďme hledat nové místnosti své hlavy skrz dílo, jímž jeden výtvarník několik svých pokojů už našel.

(1. října 2001)

Po týdnu byla výstava konfiskována.
K tomu článek Já ten dluh chtěl splatit, říká malíř - MfD, 25. 10. 2001
Zde webstránky Valeria Ivtodagase / Tibora Červeňáka - internetová galerie