V. KAPITOLA

Úterní ráno bylo zamračené, pošmourné, obloha plná ocele. Dnes poprvé neuslyšel Honza štěbetání ptáčka, který sedával vždy někde ve větvích stromu za oknem. Když je otevřel, vzduch byl najednou studený, nepříjemný, jako by noc, dříve přátelská, přívětivě teplá, dnes do rána už jen vydechovala svými chladnými, mrtvými ústy. Honzu vzduch za oknem roztřásl, takže je hned raději zavřel. Obrátil se k němu zády a sedl si na jeho rám. Chvíli koukal do pokoje. Byl najednou tmavý, nechtělo se mu ani věřit, že to není tak dlouho, co tady byla Lenka, všechno bylo jiné. Teď jenom pusto, ticho. Bylo šest hodin. Všude zvláštní klid. Jako by se zastavil čas, jako by se zastavil čas...

Zašel si dolů pro snídani. Když znovu vstoupil do pokoje, připadal mu ještě tmavější, smutný. Položil na stůl rohlík a hrnek s čajem, kleknul si, sehnul se pod postel a až zezadu ode zdi vydoloval spoustu různých papírů. Začal si je prohlížet. Byly to plakáty, které asi visely v pokoji, který obýval dřív, když ještě bydlel v přízemí, za kuchyní. Nějaký les, holka v krátkém tričku, formule, Abba... Se zalíbením vzpomínal na svůj starý pokoj a vůbec na dobu, kdy ještě neměl ani tušení o tom, co bude teď. Plakáty mu udělaly radost. Vrhl se k šuplíku psacího stolu a vytáhl krabičku připínáčků. Ze všech obrázků si teď vybral fotografii krajiny s nějakou lesní mýtinou, vážně to byla pěkná fotka. Barvy na ní zářily a hřály a Honza si přál, aby se ze stěny, kam je umístil, rozlily do celého pokoje i ven a udělaly tomu všemu chladu přítrž.

Plakát s ABBOU mu připomněl, že už hezky dlouho vůbec neposlouchal žádnou hudbu. Od chvíle, co potkal Lenku ani jedinkrát. Stiskl pouštěcí knoflík kazeťáku.

-I don't wanna talk, zpívala melancholicky blonďatá Annifrid Lyngstad. Honza si začal broukat s ní a při tom přikusoval rohlík. Bylo mu dobře. Myslel na Lenku, koukal na plakát a hlavou pohyboval do taktu. Při refrénu se rozespíval s plnou pusou tak, že mu málem zaskočilo: -The winner takes it all...

Když písnička končila, oblékl se a běžel do parku. Tam si zaběhl pár koleček, měl dneska dobrou formu. Až to nečekal, v takovém nečase. Jeho hluboký, rychlý, a přitom vyrovnaný a plný dech zvýrazňoval bílý obláček mlhy před jeho obličejem. Tak už je to tady, definitivně. Listí je na zemi, a to ještě pořádně nezačal říjen! Trochu mrholilo, a tak si pospíšil k areálu. Cestou se bavil vyfukováním páry do vzduchu.

V šatně už čekal trenér:

-Dobré ráno, Honzo! odpověděl mu na pozdrav. -Přituhuje nám. Asi se dneska nebude jezdit, je mokro. Ale až přijdou kluci, nežeňte se hned na nářadí, ale počkejte tady chvilku na mě. Já se hned vrátím.

Honza přikývl.

-Jo, vzpomněl si ještě Nabrousil, -kdyby se po mně sháněl Doseděl, tak ať taky počká. Všichni ať počkají, ne, počkej... pro Balinu tady nejsem!

Ten je z BARIXu, pomyslel si Honza. Trenér už byl pryč. V šatně pořád prázdno. Všude kolem taky. Vždycky tady ráno slyšel aspoň holky z volejbalu, ale teď...

Prásk! Do toho ticha. Samozřejmě Sunař! Kdo jiný takhle mlátí dveřma! O Honzu jenom tak zavadil pohledem a začal se převlíkat. Hned za ním vešel Tumlíř:

-Čaute!

Pozdravili se. Radek kouknul na Ludvíka:

-Tys dneska neběhal?

Sunař byl totiž v dost nepraktickém oblečení, teda na běhání. Teď jenom zavrčel. Radek protáhl významně obličej a udělal úšklebek na Honzu, jakože to Ludvík nemá v hlavě v pořádku. Ten se prohraboval svými věcmi, skloněn nad taškou. Procedil mezi zuby:

-A vůbec, neserte se do mě!

Honza nabral dech:

-No, jestli chceš dneska sám jezdit, z iniciativy, tak můžeš, my jdem cvičit.

Ludvík se zatvářil pohrdavě:

-No jasně, jasně. Blamáž má vtip. Chachacha!

Honza si umanul: Dneska se od něj nenechám vyprovokovat a budu jednat slušně, ať vidíme, kdo je tady neřád.

-Jenom jsem chtěl říct, pokračoval klidně, -že tady máme počkat na trenéra. Přijde za chvíli. Ludvík nebyl ochoten přijímat žádné návrhy.

-To ti tak věřím!

Radek taky nevěděl, na čem je, a tak za jeho zády udělal na Honzu nechápavý posunek. Honza mlčky přikývl, jakože mluví pravdu. Sunař se teď ale zvedl, byl už oblečen na kolo:

-Adios, blbouni! A odešel.

Honza s Radkem nemohli nevyprsknout.

-Ten je nafučenej! hodnotil Tumlíř. -Myslím, žes mu včera něco ukázal, na to asi dlouho nezapomene.

S koncem věty se ozvalo řinčení z chodby. Ludvík cestou nejspíš shodil nějaký koš.

Když přišel Nabrousil, rozzlobil se, že tady nejsou všichni. Nadával:

-Jak mám takhle s vámi něco udělat?! Hlavně s tím tupcem! Já už vážně, já už nevím, co na milostpána platí! Jestli chce jít, ať si jde, jezdí jako hloupý, ztěžuje to v jednom kuse: “Tady mě bolí!” a “Já už nemůžu, achich!”... Tak teda chce jezdit, nebo si válet zadek?! Trenéra to vážně štvalo. -Však se ukáže. Jak ve čtvrtek nebude v kondici, má útrum! Zmírnil tón: -Takže je to teda už najisto ve čtvrtek, už jsem mluvil s předsedou, bude tam ta televize. Nejdřív nějaké řeči, pak trochu si chtějí natočit tady všechno a potom se startuje. Udělali jsme to tak, že pojedete jenom vy tři, ať se prostě objektivně ukáže. Možná tam ještě pak nebo mezi tím bude nějaký program, taky občerstvení, však to už budete vidět sami, podle nálady. Radek s Honzou ho pozorně poslouchali. Nabrousil teď přemýšlel, ukazováček na horním rtu: -Ano, pokračoval, -napadlo mě, jestli..., s tou kulturou jako, jestli by třeba ti vaši kámoši, ti mladí, tam z divadla, nechtěli nám tam pro to něco udělat. Třeba aspoň nějakou výzdobu, nebo i program. To víte, nikdo se tady nebude chtít nudit, a ani ti lidé z BARIXu nejsou z betonu. Co?

Tumlíř se zamyslel:

-Já myslím, že oni nejsou na takovýhle věci. Zvlášť, když je to tak jako... na zakázku. Trenér poslouchal a Honza se přidal k Radkovi:

-No, to je fakt a myslím, že není jistý, jestli by se to tam vůbec hodilo. Já nevím, jestli by to tam zapadlo. Oni mají většinou takový věci, který nejsou prostě pro normální lidi, který se chtějí normálně bavit. Oni to mají vždycky moc umělecký, a nebo zase moc debilní. Radek přitakal:

-Jo, a někdy obojí dohromady.

Nabrousil chvilku uvažoval a pak mávl rukou:

-No, jak myslíte... Ale víte co, zkuste se jich aspoň zeptat. Nebo... Jak se k nim dostanu?

-Ňouchal má telefon, informoval Radek.

-Jo? A stihnu ho někdy?

-Jó, to je v pohodě. On je skoro furt doma. Ale nevím, jak se mu to bude líbit... Nabrousil vytáhl z kapsy pisátko a bloček.

-Jakže se jmenuje?

-Ňouchal.

-Dobře, a to číslo?

-On je v seznamu, já to zpaměti neznám. Tam ale určitě je.

-Dobře, kluci, řekl trenér a schoval bloček do kapsy. -Tak díky, to je všechno. Tak už můžete jít posilovat. Ahoj.

* * *

Ludvík venku nasedl na kolo. Měl mokré tenisky, obuv si nevybral dobře. Trochu se rozjel a zkusil, jak mu to brzdí. Docela to jde, říkal si. Trochu to prokluzovalo, ale bylo to taky tím, že Ludvík nemíval kolo nikdy v takovém stavu jako třeba Blamžík. Vždycky tam měl něco jenom tak narychlo seštelované a pak z toho měl mrzutosti u Nabrousila i doma.

Šlápl pořádně do pedálů. Mám snad ještě nějakou páru, ne? Rozjel to co nejrychleji, šlapal, funěl, přidával, studený vítr mu šlehal kolem uší. Jel pořád rychleji. A vítr šlehal a šlehal...

Najednou sykl bolestí a chytnul se v boku. Zatraceně! Zase ta stará písnička! Málem neudržel rovnováhu. Co nejrychleji zastavil.

Položil kolo a chvíli setrval v předklonu, hluboce dýchal. Vítr mu na hlavě z vlasů ušlehal zakroucené chomáče.

Píchání nechtělo přestat. Narovnal se a v tom pohybu byla zoufalost, stejně jako v jeho očích. Ne, k doktorovi nepůjdu! Nechci vědět, co mi je. Jestli umřu, ať to je najednou, ale nechci na to čekat! Znova jako posledně se svalil na zem. Tentokrát to ale nebyla příjemná teplá tráva, na které si minule odpočinul. Spadl na mokrý asfalt.

Honza mezitím s Radkem v posilovně rozebíral nějaké normální problémy, vyprávěli si o tom, co kdo z nich zajímavého četl v novinách a co prožili o minulých prázdninách. Byli docela spokojení a dvě hodinky, které měli zapsané v provozní knize, uběhly jako jedna. Byli v náladě natolik, že se rozhodli počkat, jestli přijde někdo další na cvičení, a když se tak nestalo, pokračovali. Asi po půl hodině zachrčel rozhlasový reproduktor, který ležel na skříni se závažím. Ozval se hlas sekretářky předsedy:

-Hlášení, pozor, pozor. Očkování proti tetanu proběhne během dneška od desíti hodin v tomto pořadí: fotbal-mladší dorost, fotbal-muži, volejbal-dívky, volejbal-dorost, kulečník, zaměstnanci. Všichni ostatní budou přeočkováni zítra, to je ve středu dvacátého sedmého září. S sebou očkovací průkaz, potvrzení o poslední prohlídce a členskou legitimaci. Opakuji. Během zítřka a dneška proběhne očkování...

Radek s Honzou se na sebe podívali. Oba naráz vyjekli hraným odporem. Radek se zatvářil osudově:

-Tak. Jestli se zítra nestačím dostavit, umřu ve svých devatenácti letech na vrcholu tvůrčí i sexuální potence. Sklátí mě mor tetanus!

A až teď si uvědomil, kde očkování proběhne! Ordinace! Renata i Jana!

-Ty někam jedeš? zeptal se Blamžík.

-Hmm, broukl Radek, -není to zas tak hrozný, jedu jen s našima k babičce pro nějaký věci. V poledne jsem zpátky.

Honza se radši dál nevyptával, Radkova záhadná rodina mu naháněla podivné pocity.

-Aha, přikývl a dál už se věnoval posilování.

* * *

Ludvík Sunař tou dobou již seděl doma v kuchyni. Kolo nechal ležet v příkopě. Byl naštvaný, a proto nožem, který vytáhnul zpoza sporáku, vyrýval do stolu nejrůznější ornamenty. Rodiče to nikdy neviděli rádi, vadilo jim, že ničí ještě celkem zachovalý kus nábytku. Už když byl malý a vyváděl podobné věci, kárali ho: “Ale hele, Lupínku, to je moc pěkná kresbička, opravdu. Jenže na stůl se malovat nesmí, na to máš omalovánky nebo papír, víš?” No, a pak dostal párkrát přes zadek a byl zase aspoň půl roku hodným chlapečkem, který na stoly nemaluje. Jedno období to dokonce vypadalo, že Ludvík své občasné, ale o to více nepříjemné, činnosti nadobro zanechá. Jenže asi ve třinácti letech se to u něj znovu projevilo, tentokrát ale pastelku vystřídal kuchyňský nůž. Tady to žádný výprask spravit nedokázal. Nepomáhala ani domácí vězení, zákaz sledování televize, klečení v koutě, prostě nic. Rodiče si již vůbec nevěděli rady, tak vyzkoušeli dětskou poradnu. Tam jim řekli, že je Ludvík v pořádku, jen že by svou agresivitu potřeboval vybít nějakým prospěšným způsobem. Jednou z alternativ byl sport...

Dnes s tím vyrýváním přestal celkem brzy. Přestávalo ho to bavit. Zašel k sobě do pokoje a rozvalil se na postel. Vleže mu bylo o něco lépe. Díval se do stropu a spokojeně pozoroval mokré fleky, které tam zůstaly od doby, kdy se sousedům podařilo Sunařovy vytopit. Když se pak měla omítka spravovat, Ludvík odehnal malíře s tím, že nemají smysl pro krásu a ani trochu fantazie, když chtěli zamalovat tak nádherné obrazce. Byli to magoři, vzpomenul si. Chtít mi zničit můj jediný zdroj uklidnění! Hm, za pár roků tam už možná budou i krápníky. Škoda, že rostou tak pomalu. Možná bych tomu měl nějak pomoct. Cha, jenže vysvětluj sousedům, aby ti podlahou denodenně propouštěli speciální směs obohacenou o vápník. Ale mohl bych jim říct, že si to budu dělat sám, že by s tím neměli vůbec žádné starosti, jenom že by... A stejně je ten strop skvělej! Takovej určitě nikdo nemá. Proč já se nestal speleologem, ty jeskyně a tak by mě dost zajímaly...

Jeho úvahy náhle přerušilo vyzvánění telefonu. Kterej debil zase! To nemůžou volat v jinou dobu, když je nás doma víc?! Takhle to budu muset jít zvednout. Nebo že bych se na to vykašlal? Stejně to nebude nic důležitýho, hm.

Telefon ale zvonit nepřestal a pravidelně se ozýval už skoro tři minuty. Ludvík se tedy překonal a odbelhal se ho zvednout. Když už stál na prahu obýváku a dokonce se začínal těšit, že uslyší ono trochu přihlouplé “Haló” nebo “Prosím”, tak právě v tom okamžiku řinčivý zvuk utichnul.

-Kurva, tak to už je na mě moc! Jak debil se seru k tomu telefonu a on si to někdo klidně položí! Takový lidi opravdu miluju! Rovnou bych je střílel, nevychovance jedny!

Řval nepříčetně na celé kolo, protože ho to pěkně dožralo. Svalil se do nedalekého křesla tak, až se všechny skleničky a ozdobné hrníčky v poličkách obytné stěny roztřásly. Bylo to jako by bydleli blízko kolejiště a právě projíždějící vlak způsobil malé zemětřesení.

Ludvík spěšně sáhnul po oplatcích připravených pro případnou návštěvu na porcelánovém podnosu. Hned se zakousnul snad do tří najednou, ani trochu mu nevadilo, že se zelený koberec začal pod přívalem drobinek měnit v zasněženou louku. Vtom se opět ozval telefon. Aha, tak někomu to nedalo, tak si volá znovu, pomyslel si. Tak to jsem moc napnutej, co to bude za blba.

Udělal dva kroky směrem k vyzvánějícímu aparátu a opatrně zvednul sluchátko, aby náhodou toho na druhé straně nevylekal. Najednou se ozval překvapivě silný hlas:

-Dobrý den, tady Nabrousil. Je tam někde Ludvík?

Sunař se uchichtnul, ale něco v něm hrklo. Co ten zas bude po mně chtít?! Obrátil znechuceně oči vsloup a ohlásil se:

-Hm, to jsem já. Co je?

Trenér ve sluchátku se na něj obořil:

-Jak, co je?! To bych se snad měl zeptal já tebe a ne ty mě, nemyslíš? Nejsi tak trochu drzý?

-Hm, tak teda pardon, no, odvětil mu. Měl štěstí, že Nabrousil nemohl vidět, jak znechuceně se při tom zatvářil.

-Podívej, co to mělo znamenat na tréninku? pokračoval v palbě otázek nečekaně nepříjemný trenér. -Jasně jsem řekl, že se ven dneska jezdit nepůjde, ale že se bude posilovat. Neříkej mi zase, žes nic takového neslyšel. Mám těch tvých výmluv totiž až pokrk!

-Já si to neuvědomil... Nemělo cenu vykládat, že Blamžouňák něco takovýho, jako že se dneska nejede, žbleptal, ale kdo má brát ty jeho kecy a fórky vážně?!

-Neuvědomil jsem si to zkrátka, omlouvám se, chtěl jsem si procvičit rozjezd! snažil se podstrčit Nabrousilovi něco k uvěření, jenže ten se pořád rozčiloval:

-Jakto procvičit? Když řeknu, že máte být v posilovně, tak tam prostě máte být! Jenomže to nebylo prvně, co ses úplně a zvysoka vykašlal na to, co jsem říkal. Hele, na rovinu!... Ludvík věděl, že se něco děje. Trenér mi tento týden volá už podruhý! Něco je ve vzduchu. Kousky strachu se mu v krku lepily v jeden obrovský knedlík, srdeční bucheň se mu ozýval v uších, sotva se dokázal soustředit tak, aby Nabrousilův hlas vnímal. -Mluvili jsme o tobě na včerejší schůzi předsednictva a nevypadá to s tebou dobře. Výkon mizerný, disciplína není žádná, já bych dokonce řekl, že naprostá ignorance! Nechtěl jsem ti to říkat před tím závodem, co bude ve čtvrtek pro televizi, ale pokud neukážeš alespoň průměrnou výkonnost, tak si už můžeš balit věci!

Sunař měl tmu před očima. Trenér ještě do sluchátka řekl, že to už je vlastně všechno, co mu chtěl, Ludvík ale už zavěsil, vidlice telefonu cinkavě zavyla a on se propotácel do svého pokoje.

Moc dobře věděl, že se tohle stane, že to musí přijít dřív nebo později, přece jenom mu to ale vyrazilo dech. Takovouhle ránu nečekal! Tak naplno to ještě nikdo nevyslovil. Dosud to nebylo pojmenováno, a tak se s tím ještě dalo být. A teď to někdo shrnul do jedné věty! Přesně a jasně řekl: Buď a nebo. Jinudy to nepůjde!

Ludvík začal řvát, vyrážel z hlasivek neartikulované zvuky, kterými se proplétalo chrlení nadávek:

-Takže ty svině už mě odepsaly! Buď budu pozítří ve formě, nebo s cyklistikou končím! Jenže já ve formě nebudu, něco mi je, nemůžu to ani pořádně rozmakat, píchání v boku, bolí to jako čert! Takže už mě hodili přes palubu! Byl jsem dobrej, když jsem měl formu, byl jsem jim dobrej jako třetí do družstva. A když začnu mít potíže, vykašlou se na mě! Odepíšou mě! Svině! Hajzlové! Zkurvený hajzlové! Popadl židli a mrštil jí o zeď. Odloupl se z ní nebývalý kus omítky, sesypala se mu na postel a jemný prach, který se při tom uvolnil, pomalu klesal a usazoval se na nábytku, papírech rozložených po stole i na Ludvíkových vlasech. Byl vzteky bez sebe, mlátil židlí o stůl, rval ze stěn obrázky. -Takže konec! Konec! Vrhl se na svou skřínku s diplomy a medailemi, umístěnou v rohu místnosti, nejprve prokopnul sklo, pak všechno vytahal na podlahu. -Od šestý třídy! Sedum let v prdeli! Sedum let na tvrdym sedle kroužit pořád dokola jako imbecil! Posranej život! Začal po svých trofejích šlapat. -Tak! Tak! A je to pryč! V tom hluku, který sám vytvářel, přeslechl cvaknutí dveří, domů přišel otec, pan Sunař. Jako pokaždé nahlédl ještě v kabátě do Ludvíkova pokoje. Spoušť, kterou uviděl, mu vzala slova z úst. Němě na to zíral. -Co čumíš?! zařval na něj syn. -Se sportem je šlus! Konec! Konec, rozumíš?!

Otec šel pomalým krokem až k němu, vrazil mu facku a beze slova utekl. Ludvíkovi už bylo vzteky tak špatně, že měl pocit, že se musí v nejbližší chvíli pozvracet. Zaječel, vyletěl z pokoje, z věšáku strhnul svou bundu, zajel do bot, rozvalil dveře a vyřítil se po schodech dolů. A ven.

-Dejte mi dvě láhve rumu. Sebou! požádal u výčepu. Barman se na něj chvíli zkoumavě díval:

-Máš už osmnáct?

-Tss, jasně, dávno. Můžu vám ukázat občanku! vyjel na něj Ludvík.

-No, no, klid, věřím ti.

Zaplatil, jednu láhev si strčil do kapsy u bundy, druhou držel v ruce, otevřel uzávěr a napil se. Nasládlá chuť ho chytila za jazyk. Zkřivil obličej. Naposledy jsem se ožral před dvěma lety na školním výletě. Dva dni v horskym hotelu, pitka s personálem, sbalil jsem tam jednu holku, nic moc, ale ušla... Už to vypadalo, že je všechno na nejlepší cestě dát vale jejímu panenství, jenže pak se jí ňák nechtělo. Husa! Poslal jsem ji k vodě a šel chlastat. Do němoty. Snad se to dneska podaří taky!

Bloumal sídlištěm a při každém desátém kroku se napil. Míjel právě houpačku, když si v její blízkosti všimnul podivného tunelu z betonových skruží. Válely se tam aspoň pět let. Vzpomínal, jak tam ještě předloni nechal kluka od sousedů tři hodiny svázaného do kozelce. Pořád mě otravoval otázkama, na co mám tu šňůru! Tak to aspoň viděl! Tady mě snad nikdo otravovat nebude!

Zalezl do prostoru, který vytvářelo prázdno uprostřed skruží. Byla tam tma a vlhko. Cítil se tam dobře, jako pavouk.

-Tak, teď budu deset minut pít na zdraví Nabrousilovi! řekl, zachechtal se, podíval se na hodinky a začal.

* * *

Honza s Radkem se rozloučili před posilovnou a každý se vydal svou cestou. Stejně to bylo dřív jiné, občas jsme se třeba domluvili a někam zašli, dělali jsme spoustu věcí dohromady, přemítal Radek. Kamarádil jsem spíš s Ludvíkem. A taky s Bedou. Teď už je to všechno jaksi pryč. S Honzou si rozumím dobře, to jo, ale to je tak všechno. Ludvíka stejně nechápu! Ale to asi není moje starost, nic mi do toho není. Ale změnil se. Na základce, ještě tak v sedmičce, to byl sice takovej malej grázlík, ale byl fajn. Pak se to nějak tak podělalo. A co je z něho teď...? Už ho nemůžu vystát. Ale kdo ho nezná, ten neví. Vždycky, když vyjede na nějakou holku, dělá se mi zle. Je takovej hnusnej a jde mu jenom o to, aby ji dostal. A ráno ji klidně odkopne, jako by se nic nestalo. Kdysi se nám s tím i chlubil. Ale to jsme ho ještě poslouchali s otevřenejma hubama. Stejně nikdo neví, co na tom všem bylo pravdy. Ale pamatuju se, jak jednou sprostě vynadal jedné spolužačce, která do něj byla zblázněná. Využil její lásky a pak se jí chtěl zbavit. Úplně se mu oddala, a pak musela utéct s brekem. Vynadal jí těch nejhorších slov, a ještě se vysmíval a chvástal, jaký je borec! Vždyť se z toho, chudinka, málem zhroutila! Ta už si příště dá setsakramentský pozor, než někomu uvěří.

Honza, Ludvík... Staří známí... To jsou ti dva. A co já? No jo! najednou si vzpomněl: Vždyť já jdu dneska vlastně do kina! Já jsem na to úplně zapomněl! Budu se muset jít kouknout, kdy hrajou a taky co. A pak se ještě stavit pro Renatu. No jo, ani nevím, kde bydlí. Ale jestli se na ni půjdu ptát k Balinovi, tak tam klidně může být i Jana! Nebo Katka! No vida, ta mě zas dneska pozvala na narozky! Jakej je o mě najednou zájem! Ale asi jsem si to všechno zavinil sám. Ale kdo se nestará, taky nic nemá, že ano? Teď se rozzářil. Dostal spásný nápad. Vyrazil ke kinu a pak hned na středisko.

V čekárně ordinace nikdo nebyl. Skoro se tam vplížil a ukořistil návštěvní knihu s propiskou. Vytrhl z ní jeden papír a rychle na něj načmáral: Pro Renatu od Věry.

Chvíli váhal, jestli je Věra dost dobré jméno a jestli Renata nějakou může nebo nemůže znát, ale potom mávnul rukou, papír ohnul tak, že jeho nápis tvořil jakousi přední stranu obálky a do té vnitřní začal psát: Ahoj Reni, píše Ti Radek. Musel teď nějak ospravedlnit to jméno na obálce. To je legrace, co? napsal. Určitě sis nemyslela, že Ti píšu já.

Zašklebil se. Je to trapný, nebo ne? No, v každým případě by bylo trapný, kdybych takový vtipy vážně dělal. Ale lepší bejt trošku trapnej, než v průšvihu! A tak pokračoval: Ale jsem to já a mám pro Tebe informace. Kino začíná v šest a sejdeme se vzadu, jak se říká Na smyčce. Musíš se maskovat, budu mít dnešní noviny, je to součást bojové taktiky! Zase zkřivil ústa a zakroutil hlavou nad tím, co všechno musí překousnout, aby vše zůstalo v klidu. Akce je tajná, pokračoval, proto nikomu ani slovo! Top síkret! Jinak kchrrr!

A pod to přikreslil černou ruku. Na obálku ještě napsal Přísně tajné a složil ji tak, aby se nemohla rozpadnout. Potom ji přišpendlil na dveře připínáčkem z nástěnky. A rychle ven! Doufejme, že to vyjde.

Kupodivu všechno vyšlo na výbornou. Doktor Balina se zrovna vracel z bufetu a na dveřích uviděl dopis. Vzal ho a vevnitř našel Janu, jak připravuje injekce k očkování.

-Máte se stavit u předsedy, pane doktore. Teď volal, před chvilkou.

Balina si odložil nákup a zvedl oči:

-Zrovna teď, když máme takový fofry. Na kdy jsou napsaní ti volejbalisti?

-Na půl třetí, odvětila. Doktor byl už zase na odchodu. Uvědomil si, že ještě drží v levé ruce psaníčko.

-Jo, kde máš kolegyni?

-Šla se smetím, bylo to už plný.

-Mám tady pro ni nějakej vzkaz. Bylas tady celou dobu?

Jana samozřejmě přitakala.

-Tak to nechápu, podivil se nahlas dr. Balina, -proč nemohla to rovnou říct nebo dát tobě? Holky, buď si pište poštou nebo aspoň slušně, vždyť ty dveře jsou čerstvě natřený. Klidně si dávejte vzkazy na nástěnku nebo si na to udělejte nějakou přihrádku..., no já už jdu.

Dopis hodil na stůl. Jana ho jenom letmo přelétla očima.

Kastlíček, to je nápad! Nechala zkumavky zkumavkama a vletěla do komory. Našla tam příhodnou krabici a teď hledala nůž, kterým by do ní udělala otvor. To už přišla Renata s košem.

-Co to vyvádíš, prosím tě? Divila se.

-Zlepšovák, zatvářila se Jana významně a pak kývla hlavou směrem k dopisu. Renata ho vzala do rukou a se zájmem otevřela.

* * *

Radek mezitím stačil potkat Ňouchala. Když mu řekl o trenérově nápadu, samozřejmě, že se nijak nerozzářil.

-Počkej, on to ten váš trenér myslel fakt vážně? Vždyť je to celý nějaký divný.

-Hmm, to máš pravdu, já jsem se taky divil, že si vzpomněl zrovna na vás, přitakal mu Radek. Přitom udělal takové výmluvné gesto, jako by měl na Nabrousilově nápadu nějaký podíl.

-Víš, co si myslím? pokračoval Ňouchal, -Že určitě neviděl žádné naše představení. Stejně se divím, že nás zná... Potom se na chvíli odmlčel, asi se nad něčím pozastavil. Radek to zaregistroval. Nejdříve Bedovi máchnul dlaní před očima, jestli náhodou nespí a pak ho kamarádsky poplácal po zádech.

-Ale, prosím tě, kdo by vás neznal. Vždyť jste tady strašně známí, fakticky. Aspoň co já pozoruju, tak určitě. Není to tak dávno, co jsem si sedl na náměstí nedaleko hloučku takových docela hezkých holek... No, a jak tak sedím, tak najednou zaslechnu nějaké povědomé jméno. Nastražil jsem uši, i když samozřejmě vím, že se to nesluší, a najednou slyším to jméno znova: Ňouchal. A pak ještě několikrát. Beda se na Radka nevěřícně podíval, vlastně ten pohled zahrál, protože věděl, že i Tumlíř hraje nebo přinejmenším přikrašluje. Teď si chtěl vyslechnout, co z něj vyleze, a jak to dokončí. Kdyby mu to nevadilo, tak bych mu nabídnul, aby si s náma zkusil něco zahrát, napadlo ho při tom. Jenže jemu se asi chtít nebude. Najednou si uvědomil, že přestal Radka na chvíli poslouchat. Rychle zbystřil sluch, aby mu neunikl závěr té smyšlené historky. -...se domluvily, že musí nastopro k Ňouchalům zajít. Pak se ještě pohádaly o to, která si koho vezme. No, nedalo se to poslouchat. Možná mi nebudeš věřit, ale většina z nich volala: “Já chci Bedu, ten je z nich nejhezčí a nejsrandovnější!” No a pak...

Radek si uvědomil, že neví, jak by tu story zakončil. Zamyslel se, hlavu v dlaních, oči pátrající v oblacích po ztraceném textu. Beda se chápavě usmál a pokynul hlavou na znamení uznání Radkova výkonu.

-Hmm, bylo to dobrý, jseš talent, ale dokončím to za tebe já, jo?

Tumlíř dal posunkem najevo, že souhlasí.

-No, takže pointa příběhu je v tom..., pokračoval, -že jsme známější, než jsme si mohli myslet, co?

Oba se nahlas rozesmáli a navzájem se poplácávali po zádech se slovy: “Blbče!”, “Vole!”. Když se zklidnili, začal Radek v trochu vážnějším tónu:

-Hele, tak co teda bude s tou akcí? Co mám říct Nabrousilovi, až se mě zeptá? Ňouchal pokrčil rameny:

-No já nevím, moc času stejně není a taky se mi do toho nějak zvlášť nechce. A to kluci ještě o ničem neví! Bude to fakt těžký, no.

-Však já jsem to Nabrousilovi říkal, že asi nebudete chtít, takže jsem měl pravdu, co?

Beda si frajersky zastrčil ruce do kapes, zaklonil se a hlasitě vydechnul, přitom se zamyslel:

-A myslíš, že by nám na to mohli dát nějaký prachy? To by se pak situace výrazně změnila.

-Co já vím..., odpověděl Radek. -Možná jo. Když tam bude BARIX a televize, tak by mohli být ochotní nějaký prašule do toho dát. No, asi... Větu nestihnul dokončit, protože byl Bedou přerušen.

-Počkej, ona tam fakt bude i televize?

Radek jen souhlasně kývnul.

-No, to by bylo skvělý, to pak není co řešit! Určitě něco do tý doby dáme dohromady!

Beda najednou zářil, začal se usmívat jako pomatený. Cha, kvůli blbé televizi má takovou radost, divil se Tumlíř. To by mě tak nerozházelo.

Byla to pravda, ale jen z jednoho prostého důvodu. Během těch několika let závodění na vyšší úrovni se totiž už několikrát stalo, že televize přijela natáčet nějaký šot ze soustředění nebo přímo ze závodů, takže si Radek na přítomnost kamer a silných světel zvyknul.

-Uklidni se, chlapče, uklidni, snažil se vrátit Ňouchala zpět do reality, -chápu tě, je toho na tebe asi příliš. Přesto doufám, že našemu oddílu na té slávě ostudu neuděláte! Stále usměvavý Beda jen mávl rukou:

-Spolehni se. Jo, a ať mi radši ten váš trenér ještě zavolá, jo?

-Jasně, on ti určitě zavolá, protože se ptal na tvoje číslo. A kdyby náhodou ne, tak já mu to nějak vyřídím, že to teda berete, určitě bude mít radost.

-To ti věřím, protože kdo by neměl radost, když mu na jeho akci budou vystupovat takoví skvělí hoši, jako my! řekl nadneseně Ňouchal a zahrál malou etudu pyšně se naparujícího páva.

* * *

Honza doma nasedl na kolo a už se těšil, až znova uvidí Lenku. Vzal to zkratkou přes Protazanovku. Vůbec se divil, proč si to Lenka vždycky obchází tou alejí za Režisérskou. Tudy je to přece mnohem blíž! Ale asi v noci by tudy žádná holka nešla. Sama. Ale Lenka teď už nikam sama nemusí. Má Honzu!

U stavení jej přivítala Lenčina babička.

-Ona zrovna odešla do města, překvapila Honzu, -ona se ale brzo vrátí. Ty jsi Honza, že?

Přikývl. Zároveň se ale divil: Vždyť tu paní jsem v životě neviděl, dnes poprvé, a jakto, že mě teda zná?

-Pojď jen dál, ukazovala mu rukou, ve druhé měla košík plný kopřiv, -počkáš tady. Lenička tady bude co nevidět.

Souhlasil tedy. Ale pořád měl pocit, že by si raději měli udělat jasno. Nechtěl, aby babička třeba začala vzpomínat, co spolu prožili, když to není pravda. Stará paní postavila košík na lavici a začala z něj vyndávat kopřivy:

-Lenička mi o tobě už říkala. Že spolu kamarádíte.

Ahá! Tak je to, ulevilo se Honzovi.

-Jsi moc šikovný. A Lenička je taky pěkná děvčica. Vám by to spolu slušelo.

Dveře bouchly, stála v nich Lucka. -Už jsi tady, Lucinko! oznámila babička. -Máte tady kamaráda.

-Ahoj, pozdravil Honza Lucku.

-Čau, jak žiješ, kdy si spolu zase zajdem na hřbitov, co?

Babička zvedla káravě prst:

-No, no, no, děti, děti. Jenom se nerouhejte.

Lucka si přisedla k Honzovi. Naklonila se k němu.

-Babička je príma, co? zašeptala mu vesele do ucha. Přikývl a usmál se. Lucka si poposedla a nahnula se zase směrem k babičce:

-Lenka přijde za chvilku, ona si zkouší sandály, mě už to tam nebavilo.

Babička spráskla rukama:

-Děvčice zlaté, jak vy to budete dělat, když vás baví jenom ty radostě! Co vy si toť počnete samy, než se vrátím! A kroutila hlavou. Lucka zase pošeptala:

-Babička jede na sraz. Až do Demil, ona zpívala ve sboru a teď jedou zpívat na mši. Všichni ti, co tam zpívali dřív.

-To je na Moravě, že jo? Já tam znám někoho odtamtud, ale vůbec si nemůžu vzpomenout, koho... Ještěže do té trapné chvilky přišla Lenka:

-Ahoj babi, jé Honzo! Tys přišel? Pojď, jdem ven, pojď.

-Nashledanou, stačil se ještě otočit ve dveřích.

Lenka byla hrozně ráda, že je Honza u ní.

-Viděla jsem toho kluka, co hrál v tom divadle, pochlubila se.

-Ňouchal?

-Jo, toho, bavil se ještě s nějakým cyklistou, toho asi znáš.

Honza se zamyslel: Sunař to asi nebyl, toho už Lenka zná. Aha! Tumlíř! Ale zatím si svůj závěr nechal pro sebe.

-Takovej tmavej, s hnědejma vlasama, docela sympaťák..., pokračovala, -víš?

Honza chvíli dělal, že přemýšlí. Pak se rozhlédl po krajině a odvedl hovor jinam:

-Máte to tady moc pěkný. V přírodě... Kdy odjíždí babička?

Najednou stáli. Lenku jeho otázka trochu překvapila, a tak začala malinko koktat. Postupně z ní dostal, že babička odjede ve čtvrtek ráno a vrátí se v pátek odpoledne.

-Vždyť to není tak dlouho! divil se.

Lenka nevěděla, proč to říká a jemu ani nepřipadlo, že jejich rozhovor v chalupě neslyšela. Oba teď nevěděli, a tak jenom mlčeli. Pak se Honza rozběhl, vzal Lenku za ruku a běželi k lesu.

* * *

Ludvík chlastal v betonové skruži. Už měl v sobě jednu flašku rumu a chystal se na další. Nevěděl, jak ji otevřít. Urazil tedy hrdlo o roh své skrýše. Kdyby tady tak byl někdo, kdo by se nemohl bránit! Rozbil bych mu to o hlavu! Pak si zase lehl na beton a lil do sebe obsah láhve. Když se pořežu, přemítal, zazvoním v nejbližším domě k někomu pro pomoc. Pak mu to všechno zakrvácím, he, he! A zatímco si pro sebe tiše brumlal výhrůžky, kolem druhé strany plotu, u kterého stály skruže, zrovna procházel Beda Ňouchal.

Mířil domů, ale cestou se ještě chtěl stavit za Tomášem Zápropravským. Zabočil tedy, a místo aby šel přímo na Kaprárnu, vzal to přes Altmanku ke starým činžákům. Tomáš mu přišel otevřít dolů. V pokoji si pustili Beatles a Beda předestřel Nabrousilův návrh.

-To bysme to ale museli udělat úplně jinak, než si to oni představujou! rozvíjel.

-No jasně, přitakal Tomáš. -Všichni tam budou sedět a čekat kultúru za pět set. Ňouchal kýval:

-To víš, že jo. Tomáše napadlo:

-A co kdybysme to udělali ze začátku tak naoko, že to bude normální, taková ta páprďárna, ale postupně bysme z toho udělali prostě něco šílenýho? Ňouchal ho přátelsky praštil do zad, nevěděl, že Tomáše dnes záda dost bolí:

-Nic jinýho taky nechci. Prostě jim ze začátku dáme iluzi, že to bude zase taková průda, jakou oni chtějí. Tomáš se toho chytil:

-No jo, ale..., udělal významné gesto, -...to je vlastně podfoukneme! To bude vlastně normální lež! Oba se rozesmáli. Ňouchal mávnul rukou:

-Tady jde lež a pravda stranou, prostě jim z toho uděláme pořádný šou, ne?

-No jasně! potvrdil Tomáš stejně nadšeně Bedův názor. -Pěkně to roztočíme, bude to skvělý, takže na to Tyntobrasy hezkou dobu nezapomenou!

-Fakt, bude to bomba! přitakal Ňouchal. Oba se pak ještě nějakou dobu navzájem utvrzovali, že to opravdu bude něco nevídaného.

První z předčasného opojení slávou vystřízlivěl Tomáš. Vypnul kazeťák a usednul k psacímu stolu. Pak se trochu vážným pohledem kouknul na Bedu, ještě se jednou usmál:

-Hmm, sranda by to určitě byla, to jo. Jenže to nejdřív musíme vymyslet. Já bych na tom začal makat radši co nejdřív, aby se ty nápady mohly aspoň chvíli uležet. Aby to nakonec nebyl spíš propadák!

-To máš recht, Tome, ale větší propadák než minule to ani být nemůže... Stejně to byl propadák spíš jenom pro nás. Diváci myslím ani moc nepoznali, že se nám to nepovedlo. A když se bavili, tak se budou bavit znova. Standard odehrajeme snad vždycky, co?

Zápropravský se na moment zamyslel a pak souhlasně předchozí slova potvrdil:

-Jo, asi to tak nějak bude, hmm. Ale na něco důležitýho jsme zapomněli. Totiž, že nebude moct hrát tvůj brácha.

Beda si prohrábnul vlasy a zůstal stát s otevřenými ústy.

-No jo, on se z intru vrátit nemůže, a i kdyby, tak bysme společně nestihli nic nazkoušet. Já na to úplně zapomněl!

-Je to sice blbý, ale když se teď bez něj budeme muset obejít, tak bych radši hned zaskočil za Pavlama, aby o tom věděli. Budem to prostě muset dělat ve čtyřech.

Po těchto slovech se Tomáš iniciativně zvednul na znamení toho, že by co nejrychleji měli vyrazit ven za klukama. Beda jeho pohyb zopakoval, ale to už dávno kráčeli Juráčkovou ulicí za druhou polovinou jejich souboru.

-Doufám, že je zastihneme doma, jen tak poznamenal Zápropravský a dodal: -Je blbý, že nemají telefóny.

-Situace se má takhle..., začal Beda, když už byli všichni pohromadě, a potom vysvětlil, o co běží. Kluci se zájmem poslouchali a ke konci už se množily poznámky a podněty.

-Klidně můžem dát i nějaký starý věci, osvědčený, co zaberou vždycky, řekl první Pavel. Zápropravský mu na to odvětil:

-Jak u koho zaberou, víš. Musíme taky počítat s tím, pro koho to děláme. Poposednul na židli a přitáhnul si skleničku s vínem. -Uvědomte si, že to vlastně jsou samí sportovci. Nevím jak vy, ale já osobně si o nich žádný iluze nedělám.

-No počkej! přerušil ho první Pavel. -Chceš snad říct, že každej sportovec je vybrakovanej? Tomáš ho zpražil:

-To teda ne a nepřerušuj. Taky netvrdím, že každej houslista je Paganini.

Tenhle argument sice nebyl zrovna chytře zvolen, ale zabral.

-Chci prostě jenom říct, že s lecčíms na ně asi jít nemůžem. To chce něco, co je fakt pro lidi. Čemu by rozuměl každej, a zároveň, aby to nebylo hloupý. Primitivní.

-Rozumím ti, dumal Beda. -máš na mysli něco mezi Osho a Bukowskim.

-Přesně! řekl Tomáš a byl rád, že ho Beda pochopil.

-No, ale co teda? promluvil znovu Pavel a druhý Pavel přizvukoval. Dneska moc nemluvil, měl něco se zubama, a tak šel raději vynést popelník, který se neustále plnil a hrozil přetéct.

-Já si myslím, řekl Beda, -že třeba Lov na tuňáka bysme mohli udělat klidně znova. Vždyť se to minule stejně nepovedlo. Oni to sice nevěděli, a my jsme to zahráli kamsi do autu, ale teď by si mohli třeba myslet, že vidí novou verzi. Nakonec jim to tak můžem říct! Zatvářil se naoko příjemně a postavil se do moderátorského postoje: -Vážené publikum, nyní uvidíte, ehm, scénku Lov na tuňáka, druhá verze. Všichni se rozchechtali.

-To je fakt! řekl druhý Pavel, který se mezitím vrátil zvenku. -A taky si do toho svýho mundůru můžeš nacpat navíc třeba takovejhle kříďák a říct, že to je ta změna! smál se a mával v ruce papírem, který našel v chodbě.

-Jasně! A nebo to bude fór jenom pro nás a vůbec jim to nebudem říkat! To bude vrchol!

Rozřehnili se. Pavel pokračoval:

-Stejně je to nejlepší, co máme. A to oni vůbec přece neviděli pointu! A ta je, podle mě..., podíval se na Bedu, -...nechci nikomu lichotit, ale prostě je geniální!

-Má pravdu! přitakal první Pavel. -To je vážně bomba, to budou v křeči ještě týden! Zasmál se a rukama naznačil něco, co zřejmě souviselo s pointou scénky. Všichni se rozeřvali smíchy, popadali se za břicha, i Tomáš málem neudržel v ústech víno, které zrovna pil. Musel si je zakrýt rukou, aby všechny nepoprskal. Celé to byl velký obrázek ješitnosti. A nebo také nefalšovaného kamarádství, nadšení, které dokáže mnoho.

Když se všichni dosyta vysmáli, postupně se zase vraceli do původních poloh, někomu tekly od smíchu i slzy a Tomáš si stěžoval:

-Vy blbci, já jsem vás málem všechny poblil!

-Mě bolí břicho, hekal první Pavel, -že fakt nemůžu!

-No, zakončil to Beda, -a teď nějaká ta dohoda.

Všichni na něj soustředili svůj zrak.

-Jasně, Tuňáka máme. Myslím, že o tom se asi dohadovat nemusíme. Ale! zvedl významně prst, -...co dál?

-To vymyslíme teď hned! řekl druhý Pavel. Všichni byli plní nadšení.

* * *

Ludvík mezitím stále ležel ve skruži. Už ani nemohl pít, ten půllitr a něco navíc z druhé flašky ho dokonale dorazil. Jen bezvládně ležel a polohlasně nadával na všechno kolem.

Začalo mu ale být dost špatně. Ke všemu se do toho přidala hodně špatná nálada. Převalil se z břicha na záda a silně zaúpěl. Do levého boku mu vystřelila stará známá bolest.

-Aú, to mě to bere! zařval. V blízkosti jeho skrýše se tou dobou nikdo nepohyboval, takže jeho bědování vyšlo naprázdno. -Doprdele! zaúpěl opětovně. -Ještě nikdy se mi nestalo, aby mě to takhle, kurva, vzalo, v klidu! To už fakt nemá cenu!

V jeho alkoholem prolitém mozku se začal rodit podivuhodně spásný plán. Já už se na ten život vyseru! Bude to tak nejlepší!

V tom okamžiku po sobě začal nekoordinovaně cákat obsah druhé, nedopité flašky. Tak, ještě sirky a je to! Začal hledat po kapsách. Nedokázal je najít. Nebylo se čemu divit, protože zápalky s sebou neměl, ale i kdyby, tak by je stejně nebyl schopen z kapsy dostat, natož jimi rozdělat oheň.

-Já se chci podpálit, dejte mi sirky! Já se chci podpálit! vyřvával. -Jako ten Palach! Jako...jako ten...chrrr, ach..., chrrr...

Sunař opilostí a vysílením usnul. Ležel teď na zádech ve studené skruži, jejíž chlad vnímat nedokázal, a hlasitě oddychoval. V té chvíli mu možná bylo dobře, i když pohled na něj byl otřesný. Mladý, nedávno, a snad ještě možná stále, perspektivní sportovec se válí opilý uprostřed sídliště. Vítr ho sladce objímá a zanáší čerstvě spadaným listím, jehož jsou plné ulice, zahrady s dozrávajícími jablky, parky, prostě celé město. Jako by se ten svěží vánek snažil Ludvíkovi něco pošeptat, jako by jej nejraději lehce nadzvednul a opatrně zanesl domů, do postele. Ten však ležel a ani ve snu ho nemohlo napadnout, že si teď někdo přeje, aby se proměnil nejlépe v jeden z čarokrásně vybarvených podzimních lístků.

* * *

Radek se podíval na kuchyňské hodiny. Půl šesté. Měl bych se už připravovat! Šel do svého pokoje, ze skříně vytahoval šatstvo, které si na sebe chtěl vzít a přikusoval k tomu rohlík s máslem, hlavou mu proudila nějaká ranní vlezlá melodie. Ještě položil na postel ponožky, chvíli váhal, jestli se tahle barva hodí k zeleným riflím s červenými proužky. Podíval se do zrcadla, přejel si dlaní po tváři.

Takže oholen jsem, kydnu na sebe ještě trochu kolínský a můžu se oblíkat! Vzadu za ním byla vidět fialová růže, kterou koupil cestou ze stadiónu, aby měl něco pro Katku k narozeninám. No, to jsem zvědav, co to bude. Kino začíná v šest, já mám být u Balinů v osum. Musím to nějak stihnout.

Už byl na schodech, když si vzpomněl, že Renatě napsal, že bude mít v ruce noviny. Šel pro ně do obýváku, našlapoval lehce, aby botama nezašpinil koberec. Stejně by to tady nikdo neuklidil! Dlouhou dobu se rozhlížel, až si jednoho výtisku všimnul na poličce pod lampou, chňapl po něm. Podíval se na titulní stranu. Byl to dnešní Klein-Tagesblatt. Kdo u nás čte německý noviny? podivil se. Z vedlejšího pokoje se ozývalo nenormální, záhadné vrzání, raději se vytratil.

Možná jsem měl vzít jednu kytku i Renatě, zdá se mi, že se to dělává... Jenomže co by s ní dělala v kině? Byly by s tím jenom potíže a nesnáze. Už teď bych si ale mohl vymyslet nějakou výmluvu, nějaký ten důvod, proč musím hned po kinu domů, abych potom netrapasil. Chvíli uvažoval. Jasně, mám to! Řeknu, že musím babičce naproti na nádraží, že by ty tašky sama neutáhla! A nebo... Lepší bude, když půjdu naproti tetě, která u nás ještě nikdy nebyla, takže beze mě to rozhodně nemůže najít. Co kdyby ale chtěla jít na nádraží se mnou? Bydlí sice na druhým konci města, ale stát by se to mohlo. Řeknu, že tam pojedu s taťkou autem, že už jsem se kvůli tomu kinu zdržel tak, že jinak než autem to nestihneme! Proč tam ale taťka nejede sám, přece tetu musí poznat?!

Je za deset minut šest a Radek stojí na smluveném místě, mhouří oči, aby lépe viděl, ale ani z jedné strany nikdo nepřichází. Že by ten vzkaz nedostala? zpanikařil.

Jen nepanikař, chlapče! zablesklo se na filmovém plakátě.

-Jasně, žádnou paniku, díky! řekl Radek a vděčně se na něj podíval. Byl k filmu, který dneska hrají. Radek pomalu slabikoval: -...úspěšná francouzská komedie Návštěvníci...

Á, zase něco o návratu do minulosti, vlastně o přesunu z minulosti do současnosti. Na fotce byl středověký rytíř na moderní dálnici.

To je pitomý, kde je? uvažoval a vlastně už se začal připravovat na to, že Renata vůbec nepřijde.

Třeba o mě mluvila s Janou, všechno se provalilo! Tohle jste mi neměly dělat! Ale minulost byla sotva o dvě sekundy starší a Renatina postava se objevila na konci ulice Na Smyčce. Radek radostně zamával novinami.

-Ahóój! protáhla rozzářená Renata. Měla na sobě krátkou hnědou sukni, bílou halenku a vypadala fantasticky. -Promiň, já nějak nestíhám, měla jsem fofr. Máme totiž návštěvu a naši se ještě nějak nevrátili, oni byli pro zabíjačku v Menclovicích. A nečekaně přijeli příbuzní z Německa. To je normálně pohroma! Naši určitě přijedou pozdě. Teď jsem je nechala umýt, vybalit se a tak, ale pak za nima chtě nechtě budu zase muset. Nebudeš se zlobit, že ne? Já..., mě to taky štve, ale co můžu dělat? Ještě mají něco v ledničce, no ale oni..., víš... Oni jsou prostě jiní. Stejně jsem jim lhala. Já jim řekla, představ si, že mám hudebku a že tam musím, jinak mě vyhodí, provinile se zachechtala.

To všechno ze sebe tak vychrlila, že jí Radek ani nestačil odpovědět na pozdrav. Teprve teď si vydechla. Radek se zeptal:

-A ty chodíš do hudebky?

Rozhlídla se kolem:

-No, chodila jsem, ještě předloni, na housle.

-Vážně? vykulil Radek nadšením oko. -A kde je máš?

Renata kývala:

-Jo, jo, my jsme je už ale prodali, mně už byly malý, to byly půlky, víš? Já jim řekla, že teď hraju na klavír..., zatvářila se nejistě. Když ale viděla, že to by i Radka přesvědčilo, zeptala se: -Jdeme? Radek kývl a šli.

Usadili se ve své řadě. Nejdřív běžel týdeník. Něco o venkově, a že tam se nejlíp daří sportu, protože se tam mohou víc věnovat talentům. Radek nevěřil svým očím a uším, už už se chtěl začít nahlas rozčilovat, ale naštěstí se udržel.

-Nechceš bonbón? nabídla mu Renata ve tmě šustící balíček. Radek se do tmy pousmál:

-Jo, chcu. Takovi mám rád, co křópó... Zarazil se a zakryl rukou ústa. Sakra!

Když týdeník skončil, uvaděčky ještě propustily pár opozdilců a začal film. Objevil se titulek GAUMONT, pak zároveň s hlasem českého komentátora: ...un film de Claude Chabrol, avec... -Lucernafilm uvádí francouzský film Návštěvníci. V hlavních rolích...

Radek teď poočku mrknul na Renatu. Tma už za tu chvíli zeslábla a docela dobře rozeznával obrysy. Neubránil se, aby jeho pohled nesjel přes obličej po krku až na halenku.

Měl bych ji chytit za ruku co nejdřív, nebo se k tomu neodhodlám vůbec. Na plátně se objevil malý človíček s palcátem a udeřil jím do okna nějakého stavení. Teď, řekl si Radek a Renata si podepřela bradu. Asi ale zpozorovala, jak Radkova ruka vyrazila a teď se nesměle vrací. A tak si jenom protřela oko a pomalu ji zase vrátila na opěradlo.

Radek chvíli vyčkával, a když už byl muž s palcátem na plátně mrtvý, pohladil jemně Renatinu ruku po hřbetu. Renatu teď rozbolelo oko, to jak si ho mnula. Ale byla šťastná.

Drželi se za ruce a sledovali děj. Někdo tam zrovna zápasil s rytířem, kterého viděli na plakátě. Rytíř se ale vznesl, ve vzduchu vytáhl nějaký prapodivný přístroj, zatočil s ním kolem hlavy, a jak dopadl na zem, dopadl do jiného času. Kolem něj jezdila auta a troubila na něj.

Radek se trochu nechápavě podíval na Renatu a už chtěl začít kritizovat, ale viděl, že dívka je očividně spokojená, že se směje od ucha k uchu, a tak se zase vrátil na plátno.

Hrdinové filmu zažívali různé příhody, které se Radkovi nezdály vůbec komické. Renata a celý kinosál bouřili v salvách smíchu a Radek se snažil taky zapadnout.

-Hehe! zasmál se do ticha. Paní, co seděla před ním, se pohoršeně otočila. Pak už mlčel.

Když film skončil, stáli ještě chvíli před kinem. Bylo čtvrt na osm, představení bylo opravdu krátké.

-Hele, nepůjčil bys mi domů ty noviny?

-Ty čteš německy?

Neodpověděla mu. Ještě si řekli, že jim spolu bylo hezky a že se uvidí zítra, pak se rozloučili.

Radek se nestačil divit, jak mu to všechno vyšlo. Vůbec se nemusel vymlouvat. No jo, ale co když se zrovna vymlouvala ona?! To mě vůbec nenapadlo. No ale, proč by to dělala? Radši na to rychle zapomněl. Zamířil domů. Pro kytku, něco do sebe hodit, trochu se přioblíct. Cestou si zpíval.

Přesně v osm zvonil u Balinů. Přišla mu otevřít přirozeně Katka. Zevnitř zněla hudba, ozývaly se hlasy. Při zouvání Radek nakukoval a hledal někoho, koho by měl pozdravit.

-Nemusíš bejt slušnej, ujistila ho, -táta vyklidil pole, je pryč. Jsou tady jenom holky, kluci taky mají přijít. Zatím je to babinec, pojď. Boty si vem dovnitř.

Radek jí popřál, dal kytku a položil boty na koberec v předsíni.

V obýváku byly tři holky. Dvě z nich už znal od vidění, věděl dokonce, že blondýna je Petra. Třetí dívka mu byla představená jako Hanka, druhá se jmenovala Simona. Sesypaly se na něj se spoustou otázek, některé z nich zodpověděl, u některých nevěděl přesně, na co se ptají, a tak raději mlčel. Pak ho nechaly.

Zvonek ve čtvrt na devět ohlásil příchod nějakého páru, ty dva Radek v životě neviděl a asi už neuvidí. Pak přišli kamarádi a jako poslední zvonil doktor Balina, že si zapomněl klíče.

-Co posloucháš? ptaly se Radka holky.

-Tak, skoro všechno, snažil se nikoho neurazit, -od každýho, co se mi líbí. Starší, třeba Beatles, ale i moderní. Depešáky a tak. Všiml si, že se na něj trošku s despektem podíval jeden z příchozích kluků.

-Depešáci jsou srágory, to není žádná muzika.

Radek se nyní podobně zahleděl na onoho opovážlivce, který si dovolil hanit jeho oblíbenou skupinu.

-Myslíš? Já sice neříkám, že jsou nejlepší, ale jsou hodně úspěšní. A špatná kapela by asi takhle populární těžko mohla být, nemyslíš? Udělal významnou pomlku, aby se všichni naslouchající mohli nad jeho slovy aspoň trochu zamyslet. Potom se, se skoro neznatelným úšklebkem, zeptal: -Hmm, a co tedy posloucháš ty? Nebo co je podle tebe pořádná muzika, jak říkáš?

Radkovi zatím stále neznámý kluk se zavrtěl na židli, odkašlal si a důležitě pozvednul obočí i nos. Pak vytáhnul z kapsy šedých riflí malý hřebínek a pečlivě si upravil své podelší, dozadu česané vlasy a malou bradku. Snažil se, aby i jeho vizáž dokonale ladila s tím, co se chystal odpovědět. Ještě jednou si odkašlal a začal:

-Hele, znáš Faith No More, Sugar, Scalders, The Cult nebo třeba Cocteau Twins? Tohle je skvělá hudba, pořádný nářez, skvělí muzikanti! Všecko mají do detailů promáklý, jenom se necpou do hitparády, jako ti tví černooděnci. Oni totiž nemají zapotřebí oblbovat davy nadržených fanynek!

V té chvíli ho Katka přerušila. Nechtěla mít hned na začátku oslavy problémy se svými hosty. Navíc si uvědomila, že není asi dobré, když se ti dva hádající kluci ani neznají, proto je okamžitě, jen tak na dálku, představila:

-Tohle je Radek a to je Džery.

Oba na sebe kvůli Katce pokynuli na znamení toho, že je jejich seznámení těší. Radek se přitom ale smál pod vousy, které by si ani za nic nenechal narůst. Cha, ten Džery je fakt asi nějakej Američan, nebo co. No jo, vždyť on mluví o Faith No More a přitom vypadá jako Faith No More, cha... Jak je krásně směšný!

Zábava se trochu rozproudila až když Katka pustila kazeťák o něco silněji. Z reproduktorů se linula hudba Depeche Mode:

-People are people...

Většina z hostů si podupávala do rytmu, ale tančit se zatím nikdo neodvážil. Katka se přitočila k Džerymu:

-Doufám, že ti nevadí, že pouštím zrovna tohle, ale já většinu hratelnejch kazet nechala v autě... Pak se potutelně usmála: -Myslíš si teď o mně, že jsem nadržená puberťačka?

Tato slova vyřkla nenápadně, ale přitom i dost nahlas, aby je slyšel i Radek, na nějž se otočila a svůdně zamrkala. Radek hned věděl, že má ve své hostitelce spojence.

Katka s pomocí ostatních přesunula stoly až na kraj místnosti, aby se uprostřed utvořil co možná největší prostor. Sama pak začala tančit v domnění, že svým příkladem strhne ostatní.

Žádný z párů se nepřidal, tak jí nezbylo nic jiného, než si sama zvolit partnera. Výběr padnul na Radka, který se nenechal dvakrát prosit. Katka je přece okouzlující holka, má narozeniny, takže odmítnout by nebylo zrovna nejspolečenštější a navíc hrají Depešáky, co víc si přát? napadlo ho a to už se točil v rytmu.

Byl nadšen, že může s Katkou tančit. Tanec je vlastně moc bezva věc! Hudba hrála a Radek se snažil šeptat Katce něco v tom smyslu, že je mu tady moc fajn a tak...

-Ale Radečku, Radečku! zahrozila mu očima. Jemně se zaklonila, čímž umně dosáhla toho, že se její brada lehce dotknula Radkových rtů a nosu. Intenzívně teď cítil vůni jejího parfému, který ho líbezně sváděl. Krátce ji políbil na krk.

Sakra! Já už opravdu nevím, co dělám! Snažil se omluvit si v myšlenkách své jednání. Jeho tanečnice se na něj šibalsky zadívala.

-Ale Radečku, ty jsi mi snad už přál, ne? zašeptala mu do ucha. -Ale já ráda dostávám dárky i podruhé..., zasmála se. -Děkuju! A políbila ho na rty. Radek najednou na okamžik vypadnul z rytmu. Spíš by čekal facku, než tohle. Katka mu pak jedním dlouhým tahem bříška ukazováčku setřela se rtů svou růž. -Jsem moc ráda, žes přišel, víš?

* * *

Ludvíka, dosud schovaného ve skruži, probudil chlad. Když se při pokusu vstát bouchnul hlavou o beton, velice se podivil místu svého odpočinku:

-Kurva, kdo mi to sem dal?! Co to tady má co dělat?! A bouchnul pěstí do stěny, hned ale syknul bolestí, rána to byla opravdu silná.

Venku byla už tma, jen v matném jasu pouličních lamp byly nejasně vidět obrysy obludných panelových domů.

Brr! zatřásl se zimou. Musím odsud ven. Mám už taky hlad, sakra.

Na druhý pokus se mu už podařilo skrýš opustit a nyní vrávoravým krokem kráčel, jak se domníval, domů. V jakémsi světlém okamžiku si uvědomil, že měl dnes být u Katky na oslavě jejích narozenin.

No jo! řekl si. Tam dostanu možná i něco k žrádlu!

Pokračoval dále stále stejným směrem. Nějaký nepochopitelný instinkt ho vedl nejkratší cestou přímo k Balinovým. Klopýtal po dlaždičkách chodníků jak to šlo, před hospodou U Vertova si uvědomil, že by měl Katce něco přinést, aspoň něco na večírek.

Ať na mě všichni nečuměj jako na škrta! Mělo by to bejt co nejdražší!

Už natahoval ruku po klice, když se ven z hospody vyhrnulo asi pět opilců, drželi se kolem ramen a prozpěvovali si:

Zelený, zelený, zelený mozek na větvi

Zelený, zelený, zelený, všechno pro děti

Jakou barvu ještě, jakou barvu ještě

Jakou barvu ještě chcete znát?

Řekněte si sami, řekněte si sami

Bílá, tu já znám!

Bílý jako sníh, procházím se ulicí

Sníh leží na zemi a já pod ním

Procházím...

Ludvík se jim vyhnul, díval se za nimi a kroutil hlavou:

-Svině! zařval na ně, ale nevěnovali mu pozornost. To ho rozčílilo tak, že úplně zapomněl, proč chtěl do hospody jít, a tak pokračoval v cestě k Balinům.

Patrový dům s nažloutlou omítkou, kouřová skla v oknech, na zahrádce samá skalka!

Jasně, jsou snobi! Teprve teď to vidím!

Chvíli nervózně stál na chodníku pod okny a vrávoravě přešlapoval, rozhlížel se po něčem. Pak si všiml kaluže na silnici. Stoupl si do ní a intenzivně přešlapoval na místě, aby na podrážky nachytal co nejvíc bláta. Potom šel co nejopatrněji ke dveřím a zazvonil na zvonek MUDr. BALINA.

Přišla mu otevřít Katka. Nechtěla Ludvíka původně zvát, aby snad nedošlo k nějakému incidentu mezi ním a Radkem, věděla, že vztahy mezi nima jsou čím dál napjatější.

-Čau, Katuško! vykřikl Ludvík ve dveřích, -Tak všechno nejlepší! vrhl se k ní a dal jí pusu.

Katka ucítila odporný alkoholový zápach.

-Tys pil?!

-Néé, co tě to napadá! zahulákal Sunař.

-Hele, nešlo by to trochu potišeji?! Nejsi tady sám.

Z reproduktorů se ozývali Beatles.

-To jsou sráči! podotkl Ludvík a ukázal na magnetofon a pak postupně na všechny v místnosti. Ostatní ho ignorovali, ani ho nepozdravili. -Nechtěla bys mě představit? vyjel na Katku.

-Máš možnost! Já jdu dělat chlebíčky. Kdo jde se mnou?

Radek se nabídl, nechtěl se se Sunařem hádat nebo prát. Katka se na něj pousmála a kývla na něj.

Hráli Getting Better, Ludvík se přitočil k Simoně, udělal drobnou úklonu a požádal ji o tanec, když po určitém váhání souhlasila, hnusně se rozesmál. Chytil ji kolem pasu a přitiskl se k ní. Bylo jí to nepříjemné a snažila se odtáhnout.

-Hele, nech toho, jo! požádala ho.

Sunař se k ní přitisknul ještě silněji a začal ji lízat na krku, Simona se mu vytrhla, dala mu facku:

-Ty prasáku! Ty prasečino!

Cyklista se rozčílil, obličej mu zbrunátněl a vrhl se na ni. Začal ji tlouct pěstmi do hlavy i do obličeje. Ti, kteří dosud jen přihlíželi, se vzchopili k činu. Džery chytil Ludvíka pod krkem a vrazil mu takovou, že poodletěl o dva metry zpět, Ludvík zůstal na místě a prstama si upravoval promáčklý obličej.

-Tak ty se se mnou budeš rvát?! Hajzle! Ludvík snadno odrážel útoky ostatních a nezadržitelně se blížil k Džerymu. -Urvu ti hlavu a pak z ní vyrvu fousy! vyhrožoval. Do pokoje právě vešel Radek s táckem plným chlebíčků, rychle mu došlo, co se děje. -Proti mně nemáte šanci, jsem trénovanej! křičel Sunař na ostatní.

Radek položil tácek spěšně na stůl a vyhrnul si rukávy, věděl, že opilý Sunař nezmůže nic.

-Pocem! zařval Radek. Ludvík, který právě tloukl Džeryho se otočil:

-Jo tak ty si troufáš! vyhrkl. Džery se vzchopil a vší silou ho kopnul mezi nohy. Ludvík zaúpěl a prchl do předsíně. Tumlíř trochu zrozpačitěl, zase si rukávy shrnul k zápěstí a šel vyměnit kazetu. Zaburáceli Faith No More. Džery se na něj vděčně podíval a zavolal:

-Díky!

Všichni byli ještě šokováni rvačkou. Z kuchyně přišla Katka. Z předsíně se přivalil Sunař, měl na nohou své zabahněné boty, vběhl v nich na koberec a začal dupat. Kusy bláta odletovaly a Sunař se tomu hajzlovsky chechtal.

-Tý! zahučel Radek a šel ho zmlátit.

Ludvík ale včas utekl. Když za ním zapadly venkovní dveře, všichni si oddechli. Sunař se, ještě rozčílen, vymočil Balinům na dveře a vypadnul.

Uvědomil si, že v kapse má pořád ještě nedopitou láhev rumu, napil se. Za chvíli už se sotva motal. Zakopl o vyčnívající obrubník a spadl do pangejtu, tma ho v něm pohřbila.

-Co tady děláš, Ludvo? zeptal se pan Dvorský, vrátný u nich na zdravotním středisku, který v příkopu zrovna něco hledal.

-Jé, co vy tady? zablekotal z posledních sil Ludvík a usnul.

-Takhle bys tady, chlapče, mohl taky zmrznout, dneska jsou noci už studený, to néni jako v létě. Probral Ludvíka alespoň tak, aby byl schopen chůze. -Takhle domů nemůžeš, to by se táta nahněval, to víš, von už má taky ňáký roky. Chytil ho pod ramenem, postavil na nohy a vedl k sobě. Bydlel v přízemním domku ve staré zástavbě, okna zakrytá různými hadry, jedna místnost, jedna žárovka, jedna postel. -Udělám ti kafe, ať se trochu spravíš.

-Hovno, řekl Ludvík, ale kávou nepohrdnul. Vztek ho už pomalu přecházel a chystala se jej vystřídat zoufalost. Jeho ústa se křivila útrpnou grimasou a jeho pohled byl skleněný.

Pan Dvorský si přisedl. Věděl, jak Ludvíkovi je. Znal to. Za dlouhá léta ve Sportovním svazu, nejdřív za Sokola, pak za komunistů a teď, potkal už mnoho závodníků, kteří se dostali až na dno. Sám, když ještě jezdil, měl tisíckrát chuť všechno zabalit, utéct před tím, zbavit se tíhy. A vždy v pravý čas někdo zasáhl. Jeho tehdejší trenér, kamarádi a nejčastěji táta.

-Jo, Ludvíku, takovej táta jako byl můj... Dokázal na mě zařvat, donutil mě držet se svého, nevzdávat, drát se zuby nehty. On mi ukázal, že sport není jenom pozlátko, věnce, vítězství. Ale i dřina! Příšerná fuška, rozumíš? Ludvík se stále díval do země. Bylo mu nanic. Všechno se sesypalo, vše leželo na jeho hřbetě, tížilo ho, dusilo. Jeho vlastní sny o životě se teď na něj ze tmy šklebily, jako by mu chtěly křičet do uší: Nemáš na to, vzdej to, jseš nula, nula! Najednou ucítil dotyk ruky. Pan Dvorský se jemně dotknul jeho brady. Pomalu mu ji zvednul, aby se mu mohl podívat do očí. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Ludvík chtěl uhnout, nesnesl to pokoření, nechtěl se dívat do laskavých očí starce, když on, mladý, silný, je teď hluboko, hluboko... Ale uhnout hlavou nemohl. Starý pán ho stále držel otcovsky za bradu. Pak promluvil: -Jestli to vzdáš, zklameš mě.

Ludvík sám pozvedl oči a díval se do tváře před sebou. Byla poseta vráskami, čas svým nožem ryl tak dlouho, až z ní vykrájel kůře starých stromů podobné obrazce. Pan Dvorský mlčel. Pustil jeho bradu. Seděl. Stěny jeho pokoje byly polepeny obrovským množstvím plakátů. Cyklisté, motorky, trofeje...

Ludvík se pozorně a pomalu rozhlížel. Jeho pohled se zastavil na jednom plakátu. Byl na něm cyklista, za ním finská vlajka, plakát byl starý, hrozně starý. Pan Dvorský si všiml Ludvíkova pohledu. Vstal a přistoupil ke stěně. Rukou setřel prach, z obrazu vystoupily jasnější barvy. Pak se podíval na Ludvíka.

-To je Rakjiaen. Devatenáctset padesát. Velkej okruh. Jeli to tenkrát za deště. Mokro, zima. Neměl šanci. Vyhrál.

Chvíli bylo zase ticho. Pan Dvorský si opět přisedl. Pak se sehnul a z nejspodnějšího šuplíku vytáhl krabičku. Otevřel ji. Byla v ní fotografie mladého muže na motorce. Musela být velmi stará. Muž se smál a měl vlasy vyčesané dozadu.

Potom vyndal něco, co bylo zabalené v kusu bílé látky. Když ji rozbalil, uviděl Ludvík velkou zlatou medaili. Bylo na ní něco napsáno, asi němčinou.

-Co to máte? poprvé promluvil Ludvík. -To je vaše medaile?

Pan Dvorský se pousmál:

-Ale kdepak, copak nevidíš? Koukni, ukázal na nápis: WELTMEISTER, l929. Ludvík se nechápavě koukal. Pan Dvorský se napil ze svého hrnku kávy. -Tuhle medaili..., ukázal na ni, -dostal můj táta v jednatřicátým od Richtera. Víš ty, kdo to byl? Ludvíkovi to jméno nic neříkalo, a tak mlčel. -Richter byl jednička, šampión. Tuhle medaili dal tátovi, než startoval Velkou v Berlíně. Ludvík se mrknul na fotografii:

-A to je on? Pan Dvorský se zadíval do dáli:

-Ne, Ludvíku, chlapče. To je můj táta.

-Váš táta taky jezdil?

-Byl mistrem republiky. Znali ho všichni. Dvorský, to jméno znělo, zavzpomínal si. Ludvík byl zvědavý:

-A jak to dopadlo s Richterem? Vyhrál?

Pan Dvorský sklopil hlavu a podepřel si ji rukou.

-Ne, nevyhrál..., v jeho hlase bylo pohnutí, -zabil se. Selhaly mu brzdy. V zatáčce. Mlčeli. Pak se Ludvík odvážil:

-A co bylo pak?

Pan Dvorský zvednul hlavu:

-Táta zavřel mašinu do kůlny. Klíč nechal viset v pokoji. Pro výstrahu. Řekl, že když to nezvládl Richter... Byli přátelé. Táta ho obdivoval. Do své smrti neuvěřil, jak se to mohlo stát. Stejně za to mohli náckové. Ludvík se zděsil:

-Jakto?

Pan Dvorský mávnul rukou.

-Nikdy jsem neměl motorku. Jednou mi dal táta k Vánocům kolo. Stálo moc peněz. Řekl mi, že budu jezdit. Že jim to ukážeme. Když umřel, zůstalo mi po něm tohle. Pak si povzdechl a všechno schoval do krabičky. Naráz vzpřímil hlavu a zahleděl se Ludvíkovi do očí tak přímo, že se Ludvík skoro polekal: -Dám ti ji, řekl tiše, -bude tvoje. Ale ty budeš nejlepší.

Pak se otočil ke stolu. Káva už byla studená. Ludvík seděl jako opařený. Tentokrát bylo mlčení dlouhé, nejdelší. Ludvík řekl tiše:

-Pane Dvorský... Starý pán udělal rukou posunek, jakože poslouchá. Ludvík si poposedl na židli. -Ale já na to nemám.

Plakáty na zdech byly teď stejně němé jako ústa pana Dvorského, jako ústa Ludvíkova.

Pan Dvorský pak vstal a chvíli se procházel po místnosti. Semtam něco vzal do ruky a přemístil to na jiné místo. Potom se zastavil.

-Podívej, chlapče, žádnej závod není nikdy předem prohraný, to bys mohl vědět, začal rozvážně starý pán, malým hadříkem přitom leštil mosaznou sošku Buddhy, která se spolu s ostatními věcmi z Orientu válela na kredenci. -Na startovní pásce jsou si všichni rovni, chápeš? pokračoval. -Tak proč něco vzdávat dopředu? Jak můžeš vědět, že na to nemáš?! Vždyť je to blbost, tak.

V Ludvíkových očích se objevily malé kapičky slz. Litoval sám sebe, že je tak neschopný, a mrzelo ho, že mu někdo podává pomocnou ruku v době, kdy už je všechno ztracené a tudíž bezvýznamné. Bezmocně se podíval na svého zachránce a posmrknul:

-Jste moc hodnej, pane Dvorský, že mi tak věříte, ale já opravdu na to nemám, já... já už asi měsíc jezdím úplně z formy. Ale já za to nemůžu, já to nechápu! Snažím se, ale ono se to vždycky hned pokazí! Fakt to nemá cenu! Doprdele, vždyť ani nemám kolo!...

Ludvík se potřeboval trochu vykecat. Poslední dobou se s ním nikdo moc nebavil, s každým se hned dostal do sporu, nikoho jeho potíže nezajímaly. Až nyní pocítil, že našel toho správného člověka, kterému by se mohl se vším svěřit.

-Víte, pane Dvorský, já mám totiž nějaké zdravotní problémy, asi proto mi to nejde. Vrátný se na něj trochu nedůvěřivě a zkoumavě zadíval:

-Poslyš, chlapče, a nevymlouváš se ty nějak moc? Kdyby ti něco mělo být, tak to na středisku snad zjistí, ne?

Ludvík se zkroutil, jak jen to nejvíce dokázal, jako by se chtěl před nepříjemnou otázkou ukrýt, nejlépe se vytratit. Pak sklopil oči a souhlasně pokývnul rameny.

-No jo, asi by to zjistili. No, a právě kvůli tomu jsem tam nešel. Kdyby mi našli nějakou nemoc, tak mě odepíšou rovnou! Ale já pořád věřil, že mě to bolet přestane, že se to zlepší a budu zase fit... Hm, ale ono ne.

Starý pán překvapeně sprásknul rukama.

-Takže tobě vážně něco je? To jsem netušil. Pověz, co tě trápí, třeba bych ti mohl pomoct.

-No, začal s bolestí ve tváři, -tady do levého boku mi vystřeluje taková nepříjemná bolest. Vadí to hlavně při maximálním zatížení.

Pan Dvorský se usmál pod vousy, což Ludvíka nepříjemně překvapilo, nečekal, že si ten hodný starý pán začne dělat srandu právě teď, když se mu svěřil se svým nejbolavějším místem.

To opravdu nemusel, to jsem od něj vážně nečekal, urazil se. Vrátný si všimnul toho, co se v Ludvíkovi děje, vlastně tu reakci tak trochu čekal. S úsměvem na líci k němu došel a přátelsky ho poplácal po ramenou. Sklonil se k němu a povídá:

-Ale chlapče, chlapče, snad ses nám neurazil? To já se nesměju tomu tvému trápení, to se neboj. To já jen tak, jako žes za doktorem měl jít hned a on by ti to taky hned spravil. Určitě to bude jenom skřípnutý nerv. Ono to sice potvora bolí, co? Ludvík přikývnul. -Ale není to nic vážného. Na tohle je nejlepší akupunktura.

Než se Ludvík nadál, pan Dvorský mu již do onoho bolavého místa vpichoval jemně nahřátou akupunkturní jehličku, kterou záhadně vydoloval z kredence. -To bude v pořádku. Když budeš chtít, spraví se to, uvidíš, zítra budeš v pořádku... A začneme trénovat! Ludvík se překvapeně podíval svému hostiteli do očí.

-Vy byste to se mnou zkusil, pane Dvorský? chtěl se ujistit.

-Samozřejmě, vždyť jsem ti slíbil tu medaili, když vyhraješ. A já se o to už postarám. Zítra ráno se pro tebe stavím, začnem pilně, protože my to spolu určitě dokážem! Co říkáš?

Ludvík nadšením vyletěl ze židle, kterou tak odhodil až ke dveřím. V jeho očích po opilosti najednou nebyla ani stopa, jen se leskly radostí. Pevným hlasem svému zachránci odpověděl:

-No perfekt, to beru!

A vzájemně si chlapsky stiskli ruce.

* * *

Staré hodiny zdejší radnice se již každou chvíli chystaly odbít půlnoc. U Balinů zábava začínala pomalu váznout.

Většina hostů již odešla nebo byla právě na odchodu. Katka se je ještě všemožně snažila přemluvit, ať zůstanou aspoň chvíli navíc, jenže všichni spěchali do svých domovů, aby se mohli dostatečně spánkem posilnit na nadcházející pracovní den.

Zbyli jen Simona, Džery a Radek. Dva páry se teď pohupovaly v rytmu slaďáku Michelle. V pevném objetí Katka Radkovi šeptala:

-Radečku, vy teď prý budete mít nějaké závody, že jo? Stydlivě se pousmál a začal si broukat známou melodii. -Já bych moc chtěla..., pokračovala líbezným hlasem, -abys to vyhrál. Viď, že ty závody vyhraješ? Radek pokrčil rameny.

-Když on tam bude Honza Blamžík, a ten má teď fakt formu.

-No a co, ty snad nejsi ve formě? To bych se divila. Vždyť máš pěkné svaly!

Radek má totiž postavu právě tak akorát.

-Hmm, tyhle svaly jsou mi ale při závodě nanic, tam potřebuju úplně jiné.

Katce šibalsky zahořely oči:

-Jó, a které? Přitom se prsty svezla k jeho kalhotům.

Radek se zatvářil vyjeveně, Katka se ho lekla, trhla sebou, leknutím zavadila o Tumlířův knoflík u kalhot, ten se utrhl a odkutálel do temného stínu nábytku, nitě vyjevené. Tumlíř se rozpačitě zasmál:

-Hehe, a pravou rukou si upravoval vlasy, -myslím, že jsem něco ztratil..., začal.

-Nou problem, s úsměvem ve tváři chytla Radka za ruku a táhla ho do vedlejší místnosti.

-Tady se mě to líbí..., řekl Radek obdivně.

-A co teprv za chvíli..., a Katčin vztyčený ukazováček dával na srozumněnou, že ví něco víc. Rozsvítila lampu, jejíž červené světlo se rozteklo pokojem. Radek zívnul:

-Jde na mě nějaký spaní, krucifiks, zejtra zas budu na tréninku malátnej...

-Ale hlupáčku, teď jsme tady, né na tréninku, takže zapomeň na kola, ribstoly, přesnej čas i trenéra. Mysli na to, že jsme tu my, teď, spolu a sami. Radek se uchichtl, jakože pochopil:

-Takže se bude zašívat! vesele si zamnul ruce a začal si svlékat kalhoty. -Máš tady šití? zeptal se.

Zatvářila se nešťastně. Trouba! Přitočila se k němu, dlaň mu položila na hruď a lehce ho zatlačila na matraci postele.

Nechal si to líbit, i když stále nechápal. Co se děje? Dál už se v uvažování nedostal, protože Katka zašeptala:

Víš, Radečku, šít se dneska nebude. Až někdy jindy, jó? Ty jseš teď totiž náramně sexy a toho...

-Fakt jó, nevěřím! skočil jí do řeči Radek. -Kecáš! vykřikoval nadšeně.

-...a toho by se mělo využít, přerušila ho výrazně: -Chápeš?!

Zblednul, na chvilinku se zarazil a pak vyhrkl:

-Víš, jasně, jsem in, ale pořád nechápu, proč zrovna já...?

Neměla už sílu odpovídat a raději své horké rty přitiskla na jeho ústa. Tak mu dala tu nejpádnější odpověď. Dál byla jenom jejich těla.

Katka rozepínala Radkovi košili a objevující se kůži pokrývala kroužky polibků, jako by ho jimi chtěla spoutat. Držel její hlavu ve dlaních, svou měl zvrácenou dozadu a snažil se myslet jen na tuhle chvíli. Není nic než teď! Pohled na Katku jej ale stále nutil k tomu, že si na jejím místě představoval střídavě Janu a Renatu.

Kateřina se vrátila k jeho ústům, jejich jazyky se dlouho mísily. Pak špitla:

-Počkej! šla ke dveřím, otočila klíčem v zámku a neznatelné pohyby podlahy dávaly v obýváku tušit tanec. Poslední dvojice se pohupovala v rytmu karibského reggae.

Katka si vyhrnula sukni a stáhla si kalhotky s nápisem TUESDAY...

VI. kapitola


© Unarclub, 2000