I. KAPITOLA

-Přidej, zařval trenér naštvaně, ale Ludvík ho už nevnímal. Přibrzdil a poodjel směrem k lavičkám, galusky zanechávaly v mokré hlíně úzkou stopu, jen semtam narušovanou kalužemi. Dneska odpadl už v pátém kole, trénoval sice tvrdě již několik týdnů, ale přechozená chřipka byla ještě znát. Nechal kolo setrvačností dojet k první červené lavičce, počkal, až se úplně zastaví, a pak pomalu slezl, sedl si a čekal, až přijedou ostatní. Díval se do trávy na zmuchlané papíry, obaly od nanuků a bonbónů, pak zase chvíli do slunce a nakonec pozoroval mraky.

Zdálo se mu, že v nich vidí sestru Janu, vrátného Dvorského a další známé. Vítr ale za okamžik mraky úplně přeskupil, ze sestry se stal dlouhatánský had a z vrátného zase něco jako chomáč cukrové vaty. Zaslechl šustot listí, otočil se a asi dvacet metrů od sebe uviděl trenéra Nabrousila. Raději se zaklonil a ještě pár vteřin pozoroval nebe. Had na sebe vzal podobu ryby a bývalá vata mu zase připomínala trenéra. Zavřel oči a vnímal jenom zvuky kolem sebe, doléhal sem jekot dětí z nedalekého hřiště, přehlušovaný hudbou z kazeťáku, nějaká maminka volala na své dítě, ptáci se svým zpěvem snažili zadržet poslední zbytky léta a zachránit je před podzimem, blízká řeka šuměla...

-Co jsi zase dělal?! ozval se hlas trenéra Nabrousila a jeho ruka spočinula na Ludvíkově rameni.

-Už jsem fakt nemohl, bylo mi blbě už při čtvrtym kole, na šestý jsem neměl ani náhodou, nevim jak je to možný. Snad je to ještě ta chřipka.

-Poslouchej, už toho mám dost, čtvrtý týden jsi bez formy, buď se do čtrnácti dnů zmátoříš, nebo do toho Švédska nejedeš!

-Ale...

-Nechci nic slyšet! přerušil ho trenér. -Teď padej do posilovny a makej. Ludvík chtěl říct, že ho pořád píchá na prsou a že ho ještě trochu pobolívá levá ruka, ale radši to neudělal. Zvedl se, vzal si kolo a zamířil do posilovny.

Loudal se, bylo teprve půl dvanácté a vidina hodiny mezi činkami a posilovacími stroji ho příliš nelákala. Musel myslet na trenérova slova ohledně Švédska. V prosinci se bude v Uppsale konat Mezinárodní mistrovství dráhové cyklistiky mládeže, Nabrousil původně v červnu navrhoval účast Blamžíka a Tumlíře, Ludvík ale začal dřít, dělal denně o tři kola víc než ostatní, zvedal o patnáct kilo víc než ostatní, všechno jen proto, aby mohl do Švédska. V srpnu měl výborné výsledky a trenér Nabrousil mu řekl, že když vydrží, pojede do Švédska místo Tumlíře.

-Mám na to, říkal si pro sebe Ludvík, chce to jen pořádně zabrat. Však uviděj, kreténi.

Pomalu došel ke dveřím posilovny. Sundal si rukavice a boty, obul se do pohodlných trepek, očima přelétl po stěnách chodby a jeho zrak se zastavil na rozpisu posilovacích cvičení. Přistoupil blíž a v seznamu jmen vyhledal sebe: Ludvík Sunař, cvičení číslo 2.

Došel si ještě na záchod, a když stál u pisoiru, zaslechl z vedlejší oddělené toalety šustění papíru. Blesklo mu hlavou, že by to mohl být Tumlíř. Kdo jiný? ptal se sám sebe. Všichni ještě trénujou v parku a Blamžík je nejspíš na obědě, uvažoval. Pak se otočil, zapnul si kalhoty, umyl si ruce a zavolal:

-Jseš to ty, Radku?

Na místo odpovědi se otevřely dveře kabinky. Stál v nich Tumlíř. A jako by se všechny podivné síly naráz spojily, a ve chvíli už tu byl Blamžík.

-Zdarec, hoši! Znáte tuhle? Víte, jak se říká v Číně hromadné havárce v pelotonu? Podíval se rozjařeně po obou rozích místnosti a zamířil ke kabinkám. Hoši se na sebe rozmrzele podívali a Sunař jen zamumlal u sušáků:

-To víš, že ne, ty vole!

Blamžík je chtěl zřejmě ještě trochu napínat a tak začal spravovat plovák.

-Tak jak? Radek to nevydržel.

Chvíli bylo ticho a chlapci uslyšeli Blamžíkovo uchichtnutí.

-Vážně to nevíte? Naráz se znovu otevřely dveře a dovnitř vrazil trenér. Dal si ruce vbok a rozhlédl se po místnost.

-Zase vy tři! Makejte, padejte, dělejte! Nestihnete posilování a budete slabí jak čaje. Všichni tři, jak tady jste, jste nejspíš obyčejní povaleči. Tak honem!

Ani za sebou nezavřel dveře. Venku vál příjemně chladný vánek.

* * *

-Chlapci jsou dobří a silní. Trenér je pedant, ale je to pro ně skoro táta. To řekl předseda jednoty o Nabrousilově družstvu návštěvě ze Sportovního svazu. Byli tam nějací lidé z rozhlasu a chtěli mluvit také s trenérem.

-Ten si na takové záležitosti nepotrpí, podotkl s úsměvem předseda. -Je to férovej chlap, moc toho nenamluví a hlavně dře. Dokáže s těma mladejma skoro nemožný. Ale do toho vašeho vysílání ho, nezlobte se na něj, asi nedostanete. V některejch věcech je prostě dub! Tak pojďme! usmál se ještě jednou na všechny ty lidi ze štábu a ukázal jim směr. Chtěl jim totiž předvést svou největší chloubu, novou posilovnu.

-A vy byste nám pár slov neřekl? usmála se na něj milá redaktorka.

-Třeba, jak to tady vedete, co sportovci, trenéři, třeba jestli máte nějaké problémy? Předseda se na ni usmál.

-Ale vždyť já už jsem vám toho řekl až až. A víte, já se trochu stydím, zkuste najít někoho, kdo by se tak nestyděl. Víte, já se hrozně stydím. A mluvit ještě k tomu do rádia, k tolika lidem najednou, to ode mě nechtějte. Ještě tak těm našim klukům něco říct, popřát před startem a tak, to jo, ale do rádia, to si radši najděte někoho, kdo se tak nestydí. Během rozhovoru se dostali k posilovně. Když předseda otevřel nově nalakované dveře ještě nerezavou klikou, ovanul všechny zvědavě nakukující návštěvníky ze Sportovního svazu a z rádia pach mužského potu, pach práce, nesmírné píle, vůně té obrovské dřiny, která se skrývá za tím vším, v halách, na drahách, na hřištích, v bazénech. Tisíce hodin strávených cvičením, dietou, laděním formy, a nakonec to obrovské vypětí, než se ozve startovní výstřel, ta krása pohybu, křičící tribuny, vlajky, cíl a pak hymna! Nejkrásnější pocit, jaký může zažít zpocený závodník, který sotva stojí na nohou a už ví, že nezklamal.

Tuto takřka idylu narušilo silné bouchnutí dveří, které nechalo otřást celou posilovnou i s jejím zařízením.

-Co to bylo? zeptal se vedoucí štábu.

-To víte, všechno přece jen neklape tak, jak by mělo, odvětil trenér Nabrousil, který ono bouchnutí způsobil. -Třeba s financema na tom nejsme pořád zrovna nejlépe. Od Svazu jsme toho nikdy moc nedostali, tak nám nezbývá nic jiného, než si sehnat sponzory. Ono je těžký je přesvědčit, když nejsou výsledky.

Trenér měl pravdu. Oddíl na tom byl na jaře ještě opravdu nedobře. Nejednou se i stalo, že kluci museli trénovat i na docela obyčejných kolech, protože těch závodních měli tehdy jen málo, a proto se je snažili šetřit. V létě ale začali mít hoši úspěchy i na republikových závodech, a tak se díky všem činovníkům oddílu podařilo sehnat firmu BARIX, která se nabídla sponzorovat družstvo juniorů. Prvním výsledkem vzájemné spolupráce bylo zakoupení dostatečného počtu nových závodních kol, která umožnila zkvalitnit přípravu na závody.

-Musím už jít, kluci čekají, houkl trenér omluvným tónem směrem k návštěvě z rádia, uvědomil si, že se na něj všichni udiveně dívají. -Děje se něco? zeptal se. Mladá redaktorka se usmála:

-No, mysleli jsme, že nám něco řeknete pro rozhlas, děláme o vašem oddíle takový pořad. Trenér se začepýřil.

-Vždyť já bych vám toho víc ani říct nedokázal, šeptl a odešel.

* * *

-Tak chlapci, budem končit. Zabalte to a honem do sprch! nařídil otcovským tónem Nabrousil. -Mám pro vás příjemnou novinku. Jestli se situace bude vyvíjet nadále příznivě, tak je možné, že do toho Švédska pojedete všichni tři.

V tu chvíli se ve tvářích Tumlíře a Sunaře objevil úsměv. Blamžík zůstal klidný - nominaci měl, jak se domníval, už jistou.

-Tak to je paráda, mínili takřka jednohlasně Sunař s Tumlířem. -To snad...

-Co snad? zarazil úvahy hochů trenér. -Snad si nemyslíte, že vás teď nechám usnout na vavřínech, vždyť ještě ani žádné vavříny nemáte, takže usnout na nich... No, prostě se postarám o to, abyste makali ještě více, než teď. Zatím všechno vypadá dobře, ale je i klidně možné, že do Uppsaly pojede jen jeden z vás. A nikde není psáno, že to musí být zrovna Blamžík.

Dosud nezúčastněně přihlížející Honza Blamžík najednou znejistěl. Už více než čvrt roku měl zato, že na Mistrovství jede zcela určitě.

-To myslíte, že by do Švédska jel třeba jen Ludva a já ne? Vždyť jsem byl celý půlrok nejlepší! namítl podrážděně Blamžík.

-Klídek, Honzo. Je přeci jasné, že kdyby byl tady Radek nebo Ludva před Mistrovstvím v lepší formě než ty, tak tam nebudu posílat tebe jen za nějaké zásluhy v průběhu sezóny. Trenérův názor se líbil jak Tumlířovi, tak Sunařovi.

-Vidíš, Blamajz! uchechtnul se Ludvík.

-To už si vyřešte sami mezi sebou, mě to nezajímá, hlavně nejsem zvědav na rozhádané družstvo! sdělil jim trenér, vytáhl z kapsy stopky, nervózně zvolal, vyběhl ven a ani za sebou nezavřel dveře.

Nechal kluky z třetího družstva jet patnáct minut, ale kvůli těm reportérům a návštěvě ze Svazu na ně úplně zapomněl. Stopky ukazovaly, že jezdí už skoro tři hodiny, spíš se jen tak projížděli a čekali na něj. Doběhl k nim.

-Kluci, omlouvám se, nějak jsem na vás zapomněl, fakt za to nemůžu.

Kluci jenom něco zahučeli, slezli z kol a vydali se směrem do posilovny.

* * *

Blamžík se v šatně oblékl, učísl si před zrcadlem své černé vlasy, trikot si hodil do tašky, na hlavu slavnostně narazil novou čepici a vyšel ven.

Rozhodl se, že na všechny záležitosti týkající se sportu zapomene, docela se mu dařilo nemyslet na všechny ty problémy s reprezentací, na to, že potřebuje nové galusky a spoustu dalších nepříjemností. Ale pořád si ještě nedokázal představit jiný život. Od desíti let, kdy ho táta přivedl do cyklistického kroužku, se zajímal jenom o sport, sledoval ho v televizi, poslouchal v rádiu a každý den hned po škole šel do oddílu a sportoval a sportoval. Vlastně měl tenhle život docela rád.

V poslední době se cítil až mimořádně vyrovnaný. Na jedněch závodech v Pardubicích se seznámil s o rok mladší holkou, Lenkou, byla fajn, líbila se mu a snad ani on jí nebyl lhostejný, dala mu svou adresu, a tak si už pátý měsíc psali.

Rád bych ji co nejdřív viděl, mám pocit, že bych se do ní chtěl zamilovat.

Ze slastného pohroužení do sebe jej vytrhl známý hlas:

-Honzo, no tak Honzóó, jseš hluchej?

Byl to Beda Ňouchal, spolužák a docela dobrý známý.

-Kam se šineš, nevidíš, neslyšíš, na co asi myslíš? Honza zrudl.

-No dovol...

-Tak se hned tak nekohouti, řekl smířlivě Beda. -Chtěl jsem tě pozvat na naše zítřejší vystoupení. Udělali jsme takovej program, bude to v kulturáku v šest večer, přijdeš?

Blamžík měl radost, že ho někdo někam zve a i od sportu si chtěl odpočinout.

-Jasně, pokud mi do toho nevleze něco důležitýho, jsem tam jak na koni.

Beda se usmál, přistoupil k Honzovi o krok blíž a ještě o krok blíž, natáhl ruku k jeho čepici a cvrnknul mu do ní.

-Kdes to splašil, ty barde?

-Vod táty, dobrá, ne? zahlaholil potěšeně Blamžík.

-No teda, jseš bouchač, dodal uznale Beda. -Tak zatím čau. A zejtra ať jsi tam. Jo, a vstupný dělá deset kaček, volal za ním už za chůze.

-Čau, odpověděl Honza a cítil se docela trapně. Neměl rád tyhle strojeně kamarádské rozhovory, plné předstíraných emocí a neopodstatněného zvyšování hlasů, určeného především kolemjdoucím.

Za pár minut došel domů, nasvačil se a pomáhal tátovi na zahradě hrabat listí. V pět odpoledne byl slavnostně propuštěn a mohl se odebrat do svého pokoje. Cítil se tam dobře.

Dřív musel bydlet v jednom pokoji s bráchou a to nebylo nic extra, teď měl už druhým rokem vlastní pokoj, mohl si tam dělat, co chtěl.

Pustil si z kazeťáku ABBU, rozvalil se v křesle a hudba mu z hlavy vyplavila všechno, na co nechtěl myslet.

-Honzo, máš dole někoho! zavolala maminka z chodby.

-No jo, už jdu!

Blamžík se nerad zdvihl z křesla, otevřel dveře a chodbou šel dál až k venkovním dveřím, i ty otevřel, podíval se k brance. Stála tam neznámá mladá dívka.

Přišel až k ní, pozdravil a zeptal se, co si přeje.

-Pojď, prosím tě, rychle se mnou!

V té větě bylo cosi tak naléhavého, že nemohl odmítnout.

-Počkej, musím to říct doma. Vběhl do domu, oblékl si bundu a nazul boty. -Mami, jdu na chvíli ven, přijdu brzo, zakřičel a špatně slyšitelné “No jó” z obývacího pokoje mu bylo odpovědí. Rychlými kroky zamířil k brance.

-Pojď, prosím tě, rychle se mnou, žadonila znovu dívka.

Vyšel na chodník. Listí se převalovalo v podvečerním vánku a jeho boty do něj příjemně zapadaly.

-O co jde? Promiň, ale myslím, že se neznáme, řekl a podal dívce ruku k seznámení. -Mně říkají Honza. Honza Blamžík se jmenuju, dodal nejistě.

-Já jsem Lucie, řekla dívka tiše, aniž se po něm ohlédla, a všimla si jeho nastavené ruky.

Blamžík byl absolutně mimo, nevěděl, co dělá, proč s ní jde, co se to děje!

-Hele, Lucie, nemohla bys mi aspoň něco málo říct o tom, proč s tebou mám jít? Vždyť tě vůbec neznám! snažil se z ní dostat alespoň nějakou informaci.

Neodpověděla, šla rychle, sportovec Blamžík jí sotva stačil, zatočili do ulice Režisérů. Měla dlouhé, černé vlasy, tvář jako Panna Marie z obrázku, který kdysi Blamžík viděl u babičky, vypadala křehce a zranitelně.

-Ničemu nerozumím, řekl jsem, že budu doma brzy. Pochop, že potřebuju vědět aspoň něco, nemůžeš přece u někoho zazvonit, chtít, aby s tebou někam šel, a neříct mu vůbec nic bližšího! křičel vztekle.

-Šel jsi? Šel..., řekla klidným hlasem a poprvé za celou cestu se na něj otočila. Měla černé oči, víc si Honza nevšiml, rozhodně byla krásná.

Došli až na konec ulice, pak po městských schodech dolů, znenadání dívka zatočila doprava, ulice vedla vzhůru. Blamžík se stále díval do země a nervózně uvažoval, jak se z téhle situace dostat. Za celou dobu nepotkali jediného člověka.

Honza Blamžík zvedl hlavu, na konci ulice uviděl hřbitov. Podíval se na Lucii, teprve teď si všiml, že zpod bundy jí čouhá nějaká bílá plachta. Asi rubáš.

Znejistěl úplně.

* * *

Ludvík s Radkem v té chvíli jen tak klábosili před posilovnou. Kousek poblíž už blikal neónový nápis baru NOVÁ VLNA, a tak se rozhovor brzy odpoutal od dnešního tréninku k záležitostem o něco zábavnějším a méně namáhavým a kroky chlapců se stočily směrem ke vchodu.

Nebylo zrovna plno, byl čtvrtek, a to tady obyčejně bývalo zavřeno. Tomu se chlapci podivili okamžitě. Vešli a usadili se přímo u baru.

-Kolu, slizoune! objednal Ludvík pro oba.

Ludvík se zaujatě rozhlížel a usmál se:

-Myslíš, že se Blamžoun nasral? podíval se přitom na Radka skrz sklenku, kterou právě přinesl slizoun.

-Ten by si neměl moc vyskakovat, usrknul Tumlíř a skoro neslyšně polknul. -Má myslím co dělat, aby mu Nabrousil nepřišel na to, že mu chodí za starou! Chlapci se rozesmáli, oba se rozchechtali a zároveň se rozesmála hudba.

Vtom si Tumlíř všiml, že v levém zadním rohu sedí sympatická dívka. Pila bílé víno a něco si jen tak beze smyslu čmárala na malý kus papíru. Byla to redaktorka z rádia a zřejmě tady ještě trávila zbytek večera.

-Hele, Rade! Tamta, v tom rohu! zalehlo Tumlířovi v uchu. Dívka si jejich zájmu zřejmě všimla.

-Neříkej, že se ti nelíbí, co? šťouchl ho Ludvík do lokte. To neměl dělat. Radek totiž vyjekl a sykl bolestí na celé kolo.

Tenisový loket?

Byli totiž jednou s klukama na prázdninách v Losinách, a protože tam byly krásné kurty, věnovali každou volnou chvilku tenisu. Proháněli míčky celé hodiny a nejraději tehdy, když se poblíž, či přímo na tribuně, objevila nějaká pěkná dívka. To se pak kluci předháněli ve smečích a lobech, bekendy střídaly forhendy a několikrát skončil míček v zahradě dědy-morouse, který měl hladového vlčáka. A ten se vždycky po míčku vrhl, a tak důkladně jej rozkousal, že z něj nezbylo ani na hadřík.

A právě tam se kluci rozhodli, že uspořádají tenisový maratón, ve kterém prý změří své síly a schopnosti. Ve skutečnosti se vlastně chtěli vytáhnout před Helenou, což byla dcera tamního správce.

Na kurtech se už v šest hodin ráno sešli čtyři kluci: Radek, Ludvík, jeho brácha Mirek a Standa. Samozřejmě, že tam nesměla chybět Helena. Přišla dokonce s několika kamarádkami. Když zápas začal, bylo půl sedmé a trval až do tři čtvrti na deset večer, když už chlapci hráli nějakou chvíli potmě.

Byl to pravý důvod Radkovy bolesti?

Jen tak letmo se usmál na redaktorku, která mu pobaveně zatleskala.

-Pojď, Rade, jdem za ní, ne? pobízel ho Sunař a už ho vlastně tlačil před sebou k nejvzdálenějšímu stolu.

-Měla byste tu volno pro dva nezdvořilé ničemy, slečno? zahájil Ludvík nonšalantně.

-Něco by se tu snad našlo, řekla s úsměvem a rukou jim naznačila, aby se posadili. Tumlíř se Sunařem vpluli do židlí a tvářili se spokojeně. Radek usilovně přemýšlel, jak začít hovor, ale redaktorka ho předešla:

-Vy jste Sunař? ukázala na Radka.

-Ne, já jsem Tumlíř...ehm, Radek Tumlíř, reagoval překvapeně.

-Takže Sunař budete asi vy, řekla redaktorka a očima přejela na Ludvíka. -Anebo jste snad Blamžík? Sunař se rozesmál, až mu tekly slzy po tvářích. Nakazil tím Radka i slečnu redaktorku. Všichni skoro půl minuty řvali smíchy. Když se jim konečně podařilo přestat, prohlásil Ludvík:

-Tak Blamžík rozhodně nejsem, copak chodím trenérovi za starou? a zase se rozesmál. Radek se smál už míň. Bolelo ho břicho a navíc mu nepřipadalo nejvhodnější, začínat s tím před neznámým člověkem. Redaktorka smyslu Sunařovy odpovědi neporozuměla, a proto se raději nesmála.

-A jakto, že znáte naše jména? zeptal se Radek.

-Myslela jsem si, že jste to vy, viděla jsem vaše fotky na klubové nástěnce, no, jména jsem si trochu popletla... Dělali jsme dneska u vás reportáž, vlastně jsem z rozhlasu..., redakce sportu a tělovýchovy, my jsme se vlastně vůbec nepředstavili... Já jsem Naďa Houdková, řekla rozpačitě a podala jim ruku, nejdřív Ludvíkovi, protože seděl blíž: -Já jsem Ludvík Sunař, cyklista, a pak i Radkovi: -Mně říkají Tumlíř Radovan, ale jinak jsem Radek.

Oběma nebylo nejlíp, do této chvíle ještě netušili, že ta sympatická mladá dívka je redaktorkou rozhlasu. Ta narážka na Blamžíkovy “avantýry” je mrzela, nebylo nejlepší, mluvit o tom před někým, kdo dělal reportáž právě o jejich družstvu.

-Před chvílí jste říkal, směřovala redaktorka svou otázku Ludvíkovi, -něco v tom smyslu, že nemůžete být Blamžík, protože nechodíte za trenérovou ženou. Můžu se zeptat, co jste tím myslel, nebo nemyslel?

Ludvík se začal ošívat, vymlouval se:

-To se raději ani neptejte, on nikdo nic přesně neví, ale... Ale nebudete o tom psát, nebo vlastně mluvit, že ne?

-Nebojte se, copak bych si něco takového mohla dovolit...? hájila se redaktorka Naďa.

-No, jednou někdo, myslím, že to byl tady Radan, viděl jít Blamžouna, teda jako Blamžíka, asi tak tři metry za trenérovou ženou. Tak od tý doby jsme začali říkat, že Blamžík chodí Nabrousilovi za starou, ale je to jen takovej vtípek, no řekni, Rade..., blekotal nejistě Ludvík a studené krůpěje potu se mu válely po zádech.

-No jo, je to tak, jenom taková blbost, doufám, že to neřeknete Nabrousilovi, dodal prosebně Ludvík, -ten by nás za takový řeči asi zabil... Redaktorka se usmála:

-Jo, tak proto, nebojte se, vždyť já se s Nabrousilem vůbec neznám a je mi srdečně jedno, co o něm vykládáte. Hlavně když makáte na stadionu. To je nejdůležitější. A vůbec... pojďme si tykat!

Všechno napětí z hochů rázem opadlo, začali vykládat vtipy, líčit komické příhody ze sportovního života, všichni se smáli a bylo jim dobře. Hudba z musicboxu zněla, barevná světla nad barovým pultem poblikávala a slizoun ten večer přinesl k jejich stolu ještě nejednu kolu.

* * *

-Prosím tě, Lucie, ty mě vedeš na hřbitov?! zeptal se váhavě Honza. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Všechno se to seběhlo tak rychle, že prostě nestačil normálně zareagovat. Vždyť se přeci mohl obrátit a vrátit se domů. Ta dívka vůbec nevypadala na to, že by potřebovala pomoci, takže měl plné právo tohle udělat. Ale on toho vůbec nebyl schopen, něco až magického ho nutilo Lucii následovat, ať by šla kamkoli. Ten hřbitov se mu ale moc nepozdával, a proto se zeptal Lucie ještě jednou:

-Lucie, slyšíš mě? My fakt jdeme na hřbitov?

Odpovědi se opět nedočkal. Jen trochu zvolnili rychlé tempo chůze a brzy prošli vysokou ozdobnou branou na starý hřbitov. Mohutné stromy se ve větru klátily a přitom vrzaly, takže měl Honza pocit, že každou chvíli musejí spadnout.

Na hrobech a pomníčcích hořely svíce a v jejich mihotavém světle připadal Honzovi Luciin obličej až mrtvolně bledý. Dostal strach. Hlavou se mu honila strašná spousta otázek, ale ani jednu nedovedl vyslovit. Vše kolem něj mu připadalo zvláštní: pobořené hřbitovní zdi, dlouhé větve stromů, mezi kterými začal prosvítat měsíc, listí na zemi.

Náhle po něm veverka hodila šišku. Trhl sebou, a jak tak sebou trhnul, porazil Lucii, která spadla na zem.

-Co blbneš?! Je ti něco, nebo co?

Konečně promluvila! pomyslel si Honza a pomalu se začal vzpamatovávat z leknutí. Najednou mu všechno, co se dosud odehrálo, připadalo naprosto normální a přirozené. Opět, už v rychlejším tempu, prošli podél křoví k zídce hřbitova, kterou oba ladně přeskočili a napojili se na úzkou polní cestu, která vedla kolem potoka. Když došli až k mostu, co vedl k nejbližším domům, dovtípil se Honza, že Lucie zde asi bydlí. Na jeho otázku mu ale bylo odpovězeno napůl zamítavě:

-Nejenom já, ale i někdo jiný...

Honza měl zato, že ho dnes už nic nemůže překvapit. Opět ale ztratil jistotu, když v bezprostřední blízkosti za sebou uslyšel štěkot psa. Otočil se.

Nemohl věřit svým očím. Stál tu malý jezevčík, ale kromě něj, a především, ještě jedna živá bytost, která Honzu zajímala očividně více.

Opravdu nečekal, že by tady mohl potkat Lenku. Právě dneska jí chtěl odpovědět na dopis, teď tu stála před ním. Blamžík byl radostí bez sebe, ale snažil se to nedat najevo, zvlášť, když tu byla ještě Lucie.

-Tohle je Lenka, moje sestřenice. Mám pocit, že se znáte, řekla s potměšilým úsměvem ve tváři.

-Jasně, vyhrkl Honza, který byl rozzářený, jako by právě vyhrál mistrovství.

Lenka se usmívala a v očích jí svítily takové ty zvláštní jiskřičky radosti. Lucie se podívala na ni, pak na Honzu, uchichtla se a prohodila:

-Tak já vás tady nechám o samotě. Jdu domů.

Lenka ani Honza nereagovali, Lucka zavrtěla hlavou, otočila se, odešla. Honza si její odchod za moment uvědomil a křikl za ní:

-Dík, Lucie! Lenka vytáhla z kapsy kapesník a vysmrkala se.

-Vždyť jí nemusíš říkat Lucie, říkej jí Lucka, jako já.

To byla první věta, kterou mu řekla.

-Jak ses sem dostala, jakto, že jsi tady... to snad není možný! hlaholil Honza.

-Překvápko, co? Jsem tady u babičky. V Pardubicích je chřipková epidemie, takže nám dali na gymplu tejden volna. Lucka měla taky volno, tak jsme, jako dvě sestřenice, jely za babičkou. Nebyly jsme tady dobře tři roky...

Honza ji přerušil výkřikem:

-No to je fantazie! Ty máš babičku v Tyntobrasech! Fantastický..., objal ji, sevřel v náručí, i ona své ruce spojila na jeho zádech. Do téhle chvíle nikdo z nich tomu druhému neřekl, co k němu cítí, jenom si psali vážně nevážné dopisy, a všechno, čím si v tom druhém mohli být opravdu jisti, byla pouze sympatie. O lásce slovo nepadlo, teď už nikdo nic říkat nemusel.

Měsíc té chvíli dodával nádech romantiky, vítr kloktal vzduchem kolem nich, rozsvícená okna blízkých domů na ně spiklenecky pomrkávala.

-Pojďme se projít, je toho tolik, co ti chci říct, zašeptal Honza.

II. kapitola


© Unarclub, 2000