Georg Denzler, Dějiny celibátu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. Překlad Jan Žák, František Pala, Anna Mikulová. 180 stran, 159 Kč.

Sedm let po německém vydání k nám dorazila další knížka na téma církevního celibátu. Georg Denzler (*1930) byl roku 1955 v katolické církvi vysvěcen na kněze, roku 1973 se oženil (homepage: www.users.comcity.de/~emer98/). Tuhle informaci krátké kurikulum víté o autorovi na obálce knihy neobsahuje. Snad se nakladatelství zdálo, že by to autora v očích čtenářů diskvalifikovalo – už tohle je pro naše diskuze o celibátu příznačné: na jedné straně jsou odpůrci celibátu z řad kněží představováni jako slaboši, pro druhou stranu jsou zase mučedníky pokrytectví.
Dějiny celibátu jsou populárněteologickou a populárněhistorickou knížkou; autor nejprve sleduje historický vývoj požadavku na panictví kněží, pak se věnuje argumentům, které pro celibát v průběhu dějin padly a padají (kultická a asketická čistota, společenská prestiž, ekonomický zájem, snaha o získání moci, teologické argumenty) a nakonec probírá proces prosazování celibátního zákona s jeho paradoxy a současnou diskuzi o celibátu a její argumenty. Poslední kapitola se jmenuje Jak dlouho ještě tanec kolem „zlatého telete“? – angažovaný publicistický tón v knize postupně sílí. To není na škodu, jen je blbé, že některá tvrzení jsou příliš zjednodušená, že Denzler si je příliš jistý tam, kde je jistota sotva možná: „takto bylo možno funkci Marie změnit v silnou pomocnici v boji proti pohlavnosti, velmi ke škodě vlastního smyslu jakékoli mariánské úcty“. Předstírat, že víme, co je „vlastním“ smyslem mariánské úcty, je ošidné.
Recenzovaná knížka stojí za čtení, zejména její historická část je příjemně zpracovaná. Zdá se mi ale, že se tváří objektivnější než je ve „skutečnosti“. Kněžský celibát je neudržitelný a celá snaha za jeho prosazení nesmyslná. Možná, že na někoho jiného bude působit jinak: jako nezaujaté zpracování daného tématu, nevím... Např. zevrubně jsou zkoumány argumenty pro celibát, ale (stejně rozporuplnou) historii argumentů proti celibátu v knížce nenajdeme. Když je probíráno tvrzení, že celibát způsobuje nedostatek kněží, nejotřepanější protiargument (o stejně palčivý problém jde i v řeckokatolické církvi, v níž se kněží ženit mohou) nezazní. Na druhou stranu pro Denzlera není nedostatek kněží hlavním argumentem, požadavek zrušení celibátu jen kvůli nedostatku kněží považuje za nedůstojný, protože je to řešení z nouze. Tento úhel pohledu je dán nepochybně autorovými prožitky (jeho osobní svědectví vyšlo roku 1989 ve sborníku Lebensberichte verheirateter Priester, jenž Denzler redigoval) a knize dodává u nás neznámý étos. Není zvláštní, že svědectví ženatých kněží z Česka (pokud vůbec byla napsána) mají minimální publicitu a česká diskuze o celibátu se točí kolem překladů z němčiny?
Dějiny celibátu se zabývají celibátem v římskokatolické církvi, malou pozornost věnuje východním církvím spojeným s Římem, ještě menší autokefálním východním církvím a protestantským denominacím. Zejména vzájemný vztah reformace a odmítnutí celibátu je jen lehce naznačený („starokatolický klérus v Německu se dodnes rekrutuje převážně z někdejších katolických kněží“ – což je ovšem případ nereformační), přestože se zdá, že autor tyto dva jevy chápe jako hluboce související. Za největší vadu knížky ale považuji skoro úplné abstrahování od problematiky celibátu mimo naši civilizaci, neboť jen pokus podívat se na celosvětovost tohoto fenoménu šířeji, nabízí nová hlediska a argumenty. Čestnou výjimkou je citace slov představitele čínského episkopátu: „Kdyby se katolická církev v Číně celibátu vzdala, pak by čínský lid spatřoval v buddhismu lepší náboženství.“ Denzer to chápe jako důkaz kulturní podmíněnosti celibátu, pokud se ale podobný pocit (že celibátní kněží jsou důvěryhodnější než necelibátní) objevuje na Západě, interpretuje jej jako postpohanský požadavek „kultické čistoty“, který není teologicky korektní. Pokud je neobhajitelný teologicky, není oprávněný. Bohužel už se nevěnuje tomu, že i když je neobhajitelný, existuje – patří k těm sférám lidské psychiky, na něž je logická argumentace krátká: „a přece papežové od Klementa VII. až po Pia V. se nenechali – i když svým životem vždy vzorem celibátního kněze nebyli – pro žádné ústupky získat.“ Denzlerův postup je pochopitelný – proti teologickému bojovat teologicky, ale prvotní je pocit, teologická reflexe vzniká až kvůli němu.
A na závěr stojí za pozornost tato věta: „podle oficiální statistiky Vatikánu stoupl počet žádostí o dispens u světských kněží z 371 v roce 1964 na 1026 v roce 1988 (u řádových kněží ve stejném časovém období z 269 na 1237).“ Jestliže podle těchto čísel mají řeholní kněží s celibátem stejné potíže jako světští, pak to naznačuje, že Denzlerem ironizované tvrzení zastánců celibátu, že jeho odpůrci jsou vedeni především „módním duchem doby“, není tak daleko od pravdy. Což ovšem nutně neznamená, že povinný celibát musí být u světských kněží nadále zachován.

Jiří J. K. Nebeský