fotograf Hynek Polák


NEZÁVISLÝM VÝTVARNÍKEM
V pátek 11. září 1998 se v Lipníku nad Bečvou uskutečnila (tak trochu k 9. výročí založení Kulturního sdružení Unarclub) vernisáž výstavy fotografií Hynka Poláka. Událost to byla zajímavá nejen pro zajímavost vystaveného artu, ale i pro prostor, v němž je výstava umístěna - novou minigalerii vybudovanou z nepoužívané sušárny (dříve válečného krytu) jednoho z domů v ulici Za Parkem.
foto JJKN, 1999 Vernisáž začala někdy ve 20:30 h proslůvkem Jiřího J. K. Nebeského, který mj. řekl: "Dřív Hynek pracoval na stylizovaných otravných momentkách, později přešel k ještě umělečtější (rozuměj umělejší) fotografii, jíž doplňoval barvami, od kolorování se dostal až ke kombinaci kresby s fotografií. Tuhle fázi představil na výstavách Bukurešť v Opavě a Fantomas (v Hranicích) roku 1994, dnes přešel k portrétu, jen málo ambicióznímu a paradoxně o to umělečtějšímu. Prostor, v němž se tato výstava odehrává, pak ještě víc zvýrazňuje příklon k takové podobě regionální kultury, kterou považuju za ideální - vystavovat v bytě fotky kamarádů." Poté promluvil sám autor - Hynek Polák - o tom, co jej přivedlo k fotografování přátel a jejich vystavení. "Nikdy jsem Hynka neslyšela mluvit tak jasně a hlasitě", řekla jedna krásná dívka po jeho expozé. Promluvme si nyní s fotografem, bude to zajímavé.
Jak vás napadlo otevřít si "soukromou galerii"?
Nemohl jsem sehnat výstavní prostory. V Lipníku je pouze sál Základní umělecké školy, problém je v tom, že tam sice mají panely, ale nemají vhodná skla. Ta jsou v kině (bývalé Modré hvězdě, která je zrušená), ale odtud mi je nechtějí půjčit do ZUŠky. Možnost by byla udělat si výstavu ve vestibulu kina, což je blbost. Ještě v klášteře jsou totálně velký a krásný místnosti, ale musel bych se dohadovat s městem, což se mi nechtělo, takže to dopadlo takhle. Mám z toho dobrý pocit, že jsem nezávislý výtvarník.
Proč chcete v Lipníku vystavovat?
Vzniklo to na nátlak kamarádů, který já často fotím a oni říkali: chceme se vidět na výstavě. Byl to vlastně nápad sestry, že v sušárně je nevyužitý prostor a že není tak špatný, sestra odjela na rok do Anglie a nápad mi tady nechala. Taky mě baví instalovat.
Budete galerii nějak provozovat?
Dělám to pro své kamarády hlavně, byl bych ale rád, aby to vidělo co nejvíc lidí, pokud vím měla by tam přijít skupina starších děcek ze ZUŠ a pak tam půjdou gympláci v rámci výtvarky. Nahodilý návštěvník neexistuje. Kdyby to chtěl někdo vidět, ať mi zavolá, jsem v seznamu.
Jak se galerie jmenuje a bude tam vystavovat někdo další?
Můžeme jí říkat Sušárna. Prostor má asi 6x4 metry, 11 panelů, na nich 22 fotek. Možná budu časem výstavu obměňovat nebo udělám další, s jinými výtvarníky nepočítám, nikdo se mi tam sádlit nebude!
Řekněte nám něco o sobě jako výtvarníkovi.
Fotím asi tak od 16ti, od poslední výstavy v roce 1994 jsem urazil velký kus, tehdy jsem řval po originalitě, dneska se mi líbí takový obyčejný fotky, takový normální. Dřív jsem fotil hezký holky, dneska jsou to škaredí chlapi, zní to jako prdel, ale je to pravda. Do fotky už namaluju, už mi to přišlo nějaký trapný, cítil jsem se jako v mrtvý ulici, nenapadlo mě kam dál to posouvat. Dnes je to spíš "rodinná" fotka, tam už ta stylizace úplně vyprchává. Jak se to líbí Vám?
Ale jó, líbí se mi to, jenom si musím zvyknout, že ten prostor je mnohem menší než jsem čekal. Jak stylizujete své "modely"?
První fotky na výstavě jsou z roku 1993 a jsou hodně stylizovaný, ty pozdější už jsou jiný. Snažím se je moc nestylizovat, viděl jsem práce lidí, který se snažili o takový umění, svítili to umělým světlem a tak, takže to někdy vypadalo, jako kdyby ti portrétovaní srali... Jsou i lidi, kteří stylizují a podaří se jim protlačit do toho toho člověka, já se snažím víc o dokumentík. Stylizace je spíš ve výběru záběru a tak. Líbí se mi, že jsou to obyčejný fotky, lidi na nich vypadají tak jak vypadají.
Ve filmech Unarclubu, na nichž jste se také podílel, bývá vyzdvihována poetika homevidea, uvažuješ o svých současných fotkách v podobném smyslu?
Nevidím v tom nic podobného.
Myslíte, že by mělo smysl vystavovat to i jinde než v Lipníku, tam kde by se na sebe nedívali jen vystavovaní?
Některý fotky určitě jo, fotografy, který viděj víc než ksicht, vidějí jak je to vyřízlý, zarámovaný a tak, tak ty by to zajímat mohlo, jinak nevím.
Jaké umělecké ambice máte do budoucna?
Když jsem byl mladší určitě jsem měl spoustu ambic, dneska ne. I když - nebylo by třeba špatný stát se slavným... Přiměřeně slavným. Z výstavy mám největší radost já, ty lidi co dneska přijdou jsou většinou na fotkách, tak se jim to snad taky bude líbit.
Co vůbec většinou říkají na své vyfocené obličeje?
Většinou nic neříkají.
(Hranický týden 1998, č. 36, 18. září, s. 5)


SÁM SE VIDĚT V GALERII I V TELEVIZI
Hynek Polák (*1974), někdejší student hranického gymnázia a absolvent oboru knihovnictví, dnes civilní službař v přerovské ZŠ v Trávníku se již mnoho let věnuje jako svému koníčku uměleckému fotografování. V loňském roce si v sušárně domu v lipenské ulici Za Parkem, kde dosud s rodiči bydlí, otevřel soukromou minigalerii Sušárna (viz HT 1998/36). "Nemohl jsem sehnat výstavní prostory", říká. V galerii chce vystavovat hlavně vlastní tvorbu: "s jinými výtvarníky nepočítám, nikdo se mi tam sádlit nebude!"
Jeho Sušárna je projektem natolik zajímavým a ojedinělým, že si k ní našla cestu i Česká televize Ostrava, aby o ní a jejím provozovateli pro pořad Salon moravskoslezský připravila malý dokument. (V Salonu už jsme mohli vidět podobný portrét hranického muzikanta Králíčka a Unarfilmu, dokument o divadle Beruška je připraven k odvysílání.) V úterý 17. srpna se tedy v Lipníce událo natáčení, při kterém Hranický týden nemohl chybět.
foto JJKN, 1999 Autor námětu (Petr Marek): "Měl jsem se štábem sraz ve 13:30 u benzinové pumpy v Hranicích, štáb přijel o hodinu později a to už jsem půl hodiny spal na pumpě. Do Lipníka jsme přijeli někdy před 15 h. První hodinu jsme se připravovali a pak už to jelo ráz naráz. Natáčelo se většinou v prostorách sklepa, v Sušárně a v Prasečáku (zahradním domku)." Točili jste jak Hynek instaluje? "Ne, točili jsme pouze rozhovory s mistrem. Je to formou dialogu mne a Hynka." Jak Tě napadlo točit o Hynkovi? "O kom jiném v našem regionu než o Hynkovi? O starostovi snad?!" Jaké se ti tohle natáčení zdá? "Mám z toho v podstatě radost, příjemný štáb, nuda začala být až po čtyřech hodinách práce."
Červený vůz České televize přivezl sedmičlenný štáb (řidič, osvětlovač, kameraman, asistent kameramana, zvukař, režisér, autor-redaktor), režisér v jeho čele (Ivo Macharáček) vypovídá: "S Hynkem se natáčelo skvěle, je v něm bezprostřednost." Kolik jste toho pro Salon už natočil? "Asi pět věcí." A líbí se vám, že tady má minigalerii? "Myslím, že je to taková raritka, když to člověk domyslí do konce, tak je to bomba. Já bych si třeba doma udělal svoje kino..." To by bylo ideální - taková atomizace... a kdy se ten dokument bude vysílat? "Mělo by to být hotovo do půlky září, vysílat se to bude možná už v září, nebo v říjnu."
Zlatým hřebem natáčení byla pro TV zinscenovaná vernisáž další výstavy fotografií, začátek byl určen na 19 h, ale kvůli vysílání seriálu Přátelé, jehož divákem Hynek bezesporu je, se zahájení výstavy poněkud opozdilo. Ve sklepní Sušárně se sešli stálí návštěvníci galerie - fotografovi přátelé. Zahájeno bylo slovem teoretika (Jiří J. K. Nebeský), jemuž zvukař umístil do klopy malý mikrofonek a za pásek vysílačku, která umožňuje bezdrátový přenos zvuku - to všechno kvůli kvalitnímu záznamu zvuku: "Tahle výstava se jakoby rozpadá na dvě části, vpravo jsou fotografie přátel. Vidíte tu sami sebe, přímo face to face sobě jako uměleckému dílu. Sám fotit, sám vystavit pro své nejbližší, a přitom na úrovni, která je nepochybně umělecká. To je myslím ten rozměr, který umění na konci tohoto století potřebuje velmi naléhavě. Je to návrat ke kořeni. (...) vlevo jsou fotografie stínů, což já nemůžu jinak vnímat než skrz Jungův archetyp stínu - co vypovídá stín o věcech a lidech jimž patří? Hle, tyčka, jejíž stín má velikost komína! Tady třeba nářadí, jehož počet je stínem zdvojen! Naučme se žít se stínem, je to součást našeho těla a nás celých samotných!"
Poté před objektivem kamery létají šampaňské zátky a miniraut v minigalerii se otevírá. Dokumentovaný (Hynek Polák): "Dopoledne jsem byl v práci." Takže sis ani nebral dovolenou. Jak se Ti natáčení líbilo? "Ze začátku mi to ani nevadilo, a pak jsem byl už unavenej. Ten štáb byl celkem v pohodě, ale některý věci se přetáčeli, já jsem byl unavenej, takže to byla pruda, ale dalo se to vydžet." Cos jim do kamery říkal? "Já už nevím, občas úplný blbosti. Petr se mě ptal na blbý věci, na filozofický otázky. Bavili jsme se o tom jak je jednoduchý obsahový kontrast, jak je stejně jednoduchý přirozenej rám..." Ono se možná všechno v umění postupně stává blbým - jednoduchým. "Vždycky existují nějaké postupy, který ti/tě určí (jak to dělat). Můžeš se jim nějak vyhnout, ale moc cest není." Jsme prostě vězni umění... Jak jsi reagoval na ten nápad, že o tobě budou točit? "Nejdřív se mi to líbilo, ale pak jsem prostě nevěděl proč být v televizi.. Že by si tě tam někdo všimnul a pomohl ti? To je blbost! Akorát ti to otravuje soukromí. Ale dělal jsem to vlastně taky pro ty lidi, co se na mě rádi podívaj." A co rodiče? "V klidu, otce natočili jak zalívá mátiny výstavní muškáty."
Hynek Polák fotí od svých 15ti let, první větší instalací se představil v roce 1992 na výstavě hranické gymnaziální skupiny DOST "Protože pila stále řeže a peřina je zase čistá". Později několikrát vystavoval s Tokiem Nebeským P. C. (naposledy v roce 1994 výstava "Fantomas"). "Od poslední výstavy jsem urazil velký kus, tehdy jsem řval po originalitě, dneska se mi líbí takový obyčejný fotky. Dřív jsem fotil hezký holky, dneska jsou to škaredí chlapi." Často jsi fotografie ručně nejen koloroval, ale přímo do nich zasahoval jako kreslíř. "Do fotky už namaluju, už mi to přišlo nějaký trapný, cítil jsem se jako v mrtvý ulici, nenapadlo mě kam dál to posouvat. Dnes je to spíš rodinná fotka, tam už ta stylizace úplně vyprchává." Co vůbec kamarádi říkají na své vyfocené obličeje? "Většinou nic neříkají."
foto JJKN, 1999 Přítelkyně umělce (Alžběta Solárová): "Já už ty fotky mám tak okoukané, že ani nevím, co k nim říct." Líbíš se tady na té fotce sama sobě? "Těžko se to soudí, když se znám. Jestli se mi to líbí jako fotka? No, hodí se to k té druhé - kompozičně se mi to líbí. A jestli se tam já líbím sama sobě, tak to ti neřeknu, to se blbě soudí."
Přítel umělce (Petr Kolajta): "Já to tady znám dobře, tady jsme se s Hynkem zašívali, když byla v Prasečáku zima."
Přítelkyně umělce (Lucie Solárová): Jak se Ti líbí, že Hynek fotí své kamarády? "To je super, to se mě líbí dost."
Přítelkyně umělce (Iva Novotná): "Mně se tady líbí moc, jako vždycky." A je to víc společenská, nebo kulturní událost? "Já myslím, že dneska je to kvůli médiím. A jindy víc umělecká." A jsou některé ty výstavy horší a některé lepší? "No já nejsem zrovna odborník, ale myslím, že každá byla dobrá." A jaké je to vidět se na fotce vystavená? "Mně to ani nepřijde, mě fotili od malička." Modelka? "To ani ne, jenom hodně malinko, ale občas jsem v nějaké výloze visela, takže jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. A hlavně tím, že to je v tak úzkym kruhu, tak mi to nikdy nepřišlo, že by to bylo nějak výjimečný."
Ve 20:10 h natáčení skončilo, televizní štáb složil své náčiní a hosté vernisáže odešli dotrávit večer v nedalekém pohostinství. Autor scénáře (Petr Marek): Co budou ti filmaři dělat zítra? To zase někam jedou natáčet? "Nevím. Pro ně to není otrava, oni se tím živí. Já myslím, že profesionálové chodí do televize jako do továrny."
Hranický týden 1999, č. 34, 3. září, s. 4


MĚSTO JEŠTĚ ŽIJE
V pátek 17. května 2002 proběhla v "Domečku" Městské knihovny vernisáž výstavy Lipník ve fotografii, která pak trvala ještě týden. Návštěvník, který očekával historické pohlednice města musel být překvapen moderním uměleckým dokumentem, který představila trojice fotografů - práce Lucie Přibilové byly až příliš blízké stylu Jindry Štreita, naštěstí ovšem bez jeho důrazu na "hluboký významový obsah", který občas ulpívá na efektnostech. Petr Tesař představil sérii fotografií z okolí Lipníka, některé jeho záběry z polí a cest, v nichž se soustředil především na "pobyt" předmětu (stromu či produktu lidských rukou) v krajině, jsou opravdu vynikající. Jeho fotografie sloupku s cedulkou "Zahušťovací bod" v poli patřila k těm nejlepším na výstavě. Třetím vystavujícím byl Hynek Polák, lipenský fotograf, který celou výstavu inicioval (všichni vystavující jsou bývalými kolegy z opavského Institutu tvůrčí fotografie).
foto JJKN, 1999Polák už má za sebou v Lipníku řadu vlastních instalací, kterými si vysloužil pozornost médií nejen jako citlivý fotografický experimentátor, ale také jako originální "galerista" - o jeho sklepní minigalerii Sušárna dokonce vznikl dokument ostravské ČT.
Polák se tentokrát představil poměrně konzervativními fotografiemi městských zákoutí, vzniklými v průběhu dřívějších let, snad jen pohled na budovu s bylinou v popředí skrz (záměrně) poškrábaný negativ odkazoval k jeho fotografickým experimentům, které jsme v Lipníku mohli vidět na jeho poslední výstavě v "Domečku" v září 2000.
Výstava představuje kvalitní umělecký portrét současného Lipníka, většinou s důrazem na architekturu a předměty v krajině, jen málokdy s živými lidmi. Kromě uměleckého založení vystavujících fotografů je toto vylidnění jejich záběrů také varující charakteristikou lipenské současnosti. Když v Hranicích před několika lety vycházel seriál Vesnice Hranicka, upoutaly připojené fotografie právě tím, jak se na nich vlastně neobjevovali živí lidé, byly tam jen po většinu dne osamělé sochy a budovy. Podobně "prázdně" je na výstavě zachycen Lipník. Není to žádné poselství výstavy, jen něco, co se dozvídáme mimochodem. Těm, kteří Polákovu tvorbu znají detailněji se v této souvislosti nemohla nevybavit jeho kritizovaná i do nebe vychvalovaná série No Future - Bez budoucnosti.
Je škoda, že k výstavě nevyšel žádný katalog. Kdyby město podpořilo expozici něčím víc než jen bezplatným zapůjčením výstavního prostoru, mohlo za několik málo tisíc korun přivést na svět zajímavý a umělecky hodnotný obraz Lipníka na přelomu tisíciletí. Pokud se totiž nedostane pozornosti ani umělcům, kteří zachycují pozvolné odumírání města, nebudou tu za pár let už ani oni. Díky projektům jako je Lipník ve fotografii město ještě umělecky žije.
(Lipenské listy 2002, č. 6)


© Jiří J. K. Nebeský, 2002