Úvod (Hranice, 17. února 2001)
Divadlo Beruška hrálo na Šrámkově Písku v 90. letech celkem šestkrát. Zpětně se mi zdá nejzajímavější, že oproti oblastní přehlídce ve Valašském Meziříčí, z níž soubor do ŠP vždy putoval, se v Písku podařilo udržet dokonalou izolaci produkce přišedších souborů a domácího publika. Po několik let byl jejím symbolem zamčený hlavní vstup do divadla. Nejenže tedy v Písku málokdo věděl, že ŠP právě probíhá, ale i pro herce bylo ovzduší, v němž divadelníci hrají jen pro divadelníky a porotu trochu sterilní. Pokud se dá na něco usuzovat z té šestinásobné návštěvy, pak se mi zdá, že v druhé půli 90. let byla odborná porota výrazně podnětnější než v letech minulých (zejména díky Karolu Horváthovi), nezdary byly konečně označovány za nezdary a úspěchy hodnoceny střízlivě. (B)
Zároveň je třeba říci, že jsme se vždy těšívali na možnost vystupování na ŠP, neboť příjemná letní atmosféra města nad Otavou v kruhu mladých sympatických kolegů a kolegyň bývala, především v posledních letech, podnětnou a inspirativní, i když spíše lidsky než divadelně. (C)

Lesíček aneb Smrt sa volá Eintopf (malý sál, 30. května 1992)
Byli jsme nejaktivnější diváci, často jsme i ostatní roztleskávali. Začali jsme tím, že jsem řekl: “Podívej se, Terezo, dnes byl zvolen říšským kancléřem Adolf Hitler”. Pak jsme hráli o třech německých vojácích, kteří se otrávili eintopfem, o procesu s Jiřím Dimitrovem, o maturitě, maďarské kontrarevoluci, o rádiu a podobných věcech. Osobně se mi nehrálo nejlépe. Největší problémy jsem měl s češtinou. Nebyl jsem v těch dvou dnech, co jsme mluvili jen slovensky, schopen normálně mluvit, takže celé představení jsme odehráli dvojjazyčně. (C)

Tak: Jak hledám slunce (malý sál, 4. června 1993)
Pak jsme začali vymýšlet o čem to naše představení bude. Zalíbilo se nám, že na začátku budeme ztroskotanci, a že zpětně se budeme snažit zjistit, proč jsme ztroskotali. Nervozita stoupala, takže jsme původní návrh zamítli, ale na lepší jsme nepřišli... Začali jsme asi ve 22:40 ve vlnách jako ztroskotanci. Úvod byl strašně rozplizlý a snad proto se představení vůbec nerozjelo. Konec jsme zahráli asi na třikrát. Diváci sice tleskali, ale takhle by tleskali čemukoliv. Byl to hrozný pocit, všichni jsme měli špatnou náladu. (C)
Dramaturgie přehlídky byla hrozná! Před náma hráli Vždycky jinak ze Vsetína, což byla napůl improvizace docela podobná tomu co hrajeme my (navíc byli tři - jako my!). Takže čím jsme mohli překvapit? Taky jsme byli dost unavení z cesty, takže představení dopadlo blbě. Každej si hrál svoje vtipy, asociace, práci s rekvizitama a rýmy - nakonec jsme to všechno naoko rámovali narážkami na “špatný film”. Vrcholem byl závěr. Nezhyba řekl: “Podal jsem špatný výkon!” A pak jsme asi 3 minuty kecali o filmu - představení. (B)

Technojem (malý sál, 4. června 1994)
Vymysleli jsme, že budeme hrát o poště a obecně o přenosu informací. Byli jsme slušně naladěni, i když se samozřejmě objevily určité problémy - hlavně s Nebeským, který tradičně ignoroval rozmluvení a rozcvičení. Na začátku to ještě nebylo ono, ale pak jsme se rozjeli. Hráli jsme jenom asi 25 minut, přesto tam bylo hodně děje, ten ale nebyl svázán v souvislý příběh - pouze téma bylo stejné. Marek to viděl jako jedno z nejlepších představení, já jsem to viděl jako lepší standard, Nebeský jako slabší standard. (C)

Nenahraditelný tovar (velký sál, 25. května 1996)
Velký sál se pro nás moc nehodil, ale mně se to líbilo, byla to možnost vyzkoušet něco nového. Hodně jsme recitovali, tak jako v poslední době často. Skoro to byla revue. Měl jsem pocit nádherně dynamického tvaru. Na konec jsme pustili Lady Punk a byla nálada dobrá. Hráli jsme odpoledne. Večer seminář. Vychvalování hodně špatné Alenky pred zrkadlom mě donutilo reagovat. Monopol chvály byl narušen. (B)
Naše poznámky k ostatním představením nebrali porotci i účastníci moc vážně. Měli zato, že je to jen pokračování našeho vtipného představení. Bylo nám z toho smutno. (C)

Našel jsem v tobě princeznu (velký sál, 30. května 1998)
Diváci byli na pódiu a my jsme hráli před zataženou oponou, kterou jsme celkem brzy roztáhli, takže se za námi otevřel obrovský prostor hlediště, který mě divadelně děsil. Měli jsme mikrofony strašně špatně nezvučené, navíc byly na šňůrách, takže jsme byli omezeni pohybově. Každý jsme chtěli a snad i měli co říct, ale měl jsem pocit, že už se tam tři nevejdeme. (C)
Mně hrozně bavilo otevřené hlediště za námi. Navíc pro mě bylo působivé, že i diváci byli na jevišti, což mi připomnělo právě úplně první písecké představení, které jsme v roce 1992 viděli… Nezhyba byl otrávený, říkal, že končí, nedostal prostor, který potřeboval; o místech, která jsem považoval za obzvlášť zdařilá se dostupní diváci vyjadřovali jako o nudných. Došlo mi, že prostě nemám cit pro tyhle věci, když se úplně rozcházím s odezvou, a také jsem si řekl, že by byla škoda, kdyby z divadla odešel Nezhyba, kterého to baví a který chce hrát. (B)
Nejrůznější revuální a kabaretní prvky patřily vždy k našim oblíbeným výrazovým prostředkům. A společně s pronikáním rýmované poezie do improvizovaného textu přirozeně přišla píseň. Do organizačních požadavků zájezdů tak přibyli klavír a mikrofony. Po technickém (nezvládnutý zvuk) i invenčním (ztížená komunikace způsobená technikou) fiasku na ŠP odchází z divadla Nebeský. (A)

Chtěl bych být potkán (velký sál, 27. května 2000)
Poprvé jsem v Písku jen jako divák. Kluci hráli zase na jevišti velkého sálu, tentokrát ale měli za sebou zákulisí. Dobře jsem se bavil, ale bylo tam hrozné vedro. Krásné byly textové výlety do současné mezinárodní politiky i národního divadla. Intelektuálský kousek! (B)
Poté následuje proměna stylu “přerov” v něco čemu říkám “sofiteátr” – sofistikované divadlo. V Písku jsme zahráli představení, které vycházelo z historie českého divadla. (A)
Zvolená forma mi nebyla příliš vlastní. Přestáváme hrát čistě “ze sebe”, ale proměňujeme představení v sérii monologů, při kterých předstíráme neschopnost, trému, trapnost. Ale pouze to předstíráme, nemůže to vycházet z nás. Špatně se potom teda komunikuje s diváky i mezi náma. Je to pro mě hodně formalismus. Nevím proč to Marek tolik prosazuje. (C)

(Dekadentní) Divadlo Beruška – soubor z moravských Hranic, který se věnuje improvizovanému divadlu. Členové: Prokop Holoubek (od 1998), Petr Marek (A), Jiří J. K. Nebeský (do 1998) (B), Jiří Nezhyba (C) • http://unar.tripod.com • unarclub@atlas.cz. Text je montáží deníkových záznamů a vzpomínek.