Jiří J. K. Nebeský

Deník z pedagogické praxe v 7. semestru studia učitelství
(polní poznámky)

Mendelovo gymnázium (Komenského 5, Opava) je jedním ze dvou opavských gymnázií. Má delší tradici a svými zaměstnanci je považováno za kvalitnější (než “gymnázium na Krnovské”). Gymnázia jsou obecně pokládána za výběrové školy, což ještě podtrhlo znovuzavedení gymnázií osmiletých (na MGO teprve od roku 1998), do jejichž prvních ročníků jsou vybírány “nejlepší" děti ze základních škol už v páté třídě (“učitelé (na ZŠ) řvou”).

Gymnázia poskytují všeobecné vzdělání, které je předpokladem studia na vysoké škole – podle programu SET 98 (http://alfa.uiv.cz/cgi-bin/toISO-8859-2/set/set_98/) bylo v roce 1998 přijato na VŠ 70,77% z celkového počtu maturantů MGO, kteří se zúčastnili alespoň jednoho přijímacího řízení. Fakulty byly zastoupeny takto:

Budova Učitelského ústavu byla vystavěna na konci 19. století, českému gymnáziu slouží od roku 1919. Je to novoklasicistní budova z konce mocnářství – vzhledem k tomu, že většina českých škol sídlí buď v odporných komunistických panelhranolech, nebo v takovýchto pozdněrakouských stavbách jako je ta opavská, je to zřejmě dobrý základ pro omlelou “metaforu”, že naše školství stojí stále na základech školství Rakouska-Uherska. - Což mi připomíná jednu trefnou reflexi Jana Lopatky, v níž nad Gellnerovou poezií (která se mi zase připomněla tak, že byla probírána v průběhu prvního dne naší praxe) podotýká, že ten měšťák počátku 20. století, do kterého tak tepe Gellner, po sobě alespoň zanechal stále funkční stavby a instituce, což bude asi sotva lze říct o měšťákovi konce 20. století.

Budova MGO je dvoupatrová, kromě tříd (včetně speciálně vybavených učeben fyziky, chemie, biologie, zeměpisu, jazyků a hudby) a kabinetů (poměrně příjemných, pokud jsem měl možnost je poznat) jsou: v suterénu šatny a bufet (s mrkví za korunu kus), v přízemí jídelna, sborovna (nevelká, učitelé většinou přestávky tráví ve svých kabinetech), jedna místnost Soukromé obchodní akademie, byt školníka, cizojazyčný klub a Divadélko. V prvním patře má sídlo ředitel rsp. jeho kancelář, zástupce ředitele a hospodář. Ve druhém patře se nachází váhovna a učitelská a žákovská knihovna (o ní viz v deníku).

Dopátrat se existujících internetových stránek školy bylo přes vyhledávače nemožné (podle informace pověřeného muže se chystá jejich aktualizace). Nakonec jsem získal jejich adresu (http://aoc.cz/gym) – stránky jsou ve své nynější podobě skromné.

Ve školním roce 1998/1999 bylo na MGO dvacet tříd – čtyřletý cyklus měl ve 4. ročníku 6 tříd, 3. ročník chyběl (zavedení devítileté ZŠ docházky! - letos tedy na MGO chybí maturitní ročníky), ve 2. a 1. ročníku byly 4 třídy / šestiletý cyklus měl pouze 2. a 3. ročník, obojí po dvou třídách / osmiletý cyklus loni zahajoval 1. ročníkem se dvěma třídami.

Nízký věk žáků prvních ročníků osmiletého gymnázia je pro učitele MGO neobvyklým jevem – “Ti malí žáčci jsou hodně čiperní, aktivní – na to jsme nebyli zvyklí”.

V roce 1998 dosáhl rozpočet MGO výše 15 080 000 Kč, z toho 8 897 000 Kč spolkly mzdy, 3 339 000 Kč sociální a zdravotní pojištění a 2 844 000 Kč provozní náklady. Škola má 50 interních pedagogů, většinou středního věku.

V průběhu praxe jsem se seznámil s Rámcovým plánem, který jako bod 1. obsahuje úkol: vypracování tematických plánů (do 10. září 1999). Postoupil jsem tedy k tematickým plánům, které jsou tvořeny pro jednotlivé ročníky – při jejich tvorbě se vychází z celostátních osnov, které (v tomto případě) obsahují přehled látky pro výuku českého jazyka a literatury pro 1.-4. ročník čtyřletého a 5.-8. ročník osmiletého gymnázia.

Tematický plán pro čtyřletý gymnaziální cyklus např. pro měsíce prosinec a leden letošního 1. ročníku obsahuje v oddíle mluvnice a sloh toto zadání: zvuková a grafická stránka jazyka: spisovná výslovnost, odchylky od spis. výslovnosti, hlavní rysy spis. výslovnosti – pauzy, takt. frázování, melodie, tempo. V literatuře je to např. pro březen: Humanismus a renesance u nás: latinsky a česky píšící humanisté, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský, doba pobělohorská – baroko, oficiální proud, lidová a pololidová tvorba. Líbí se mi, že začínající učitel se bude mít “čeho chytit”, když nebude vědět co přednášet, zároveň jsem zděšen, jak malý prostor je věnován baroku a s údivem si uvědomuji, že bude trvat ještě dlouhou dobu, než se “probarokní” trend dějin literatury konečně nějak projeví v osnovách základních a středních škol (nehledě k tomu, že osnovy zřejmě řadí barokního Komenského tendenčně k renesanci…).

Maminka-učitelka mi dala základní rady – ať už si o tom budeš myslet cokoliv, nedávej na sobě ve třídě (při násleších) nic znát, nesměj se, nereaguj. Pak zavzpomínala na pár příhod ze své pedagogické praxe. Zásadní moudrost: trvá to dlouhou dobu, než se člověku podaří najít optimální poměr mezi kamarádským a autoritativním vztahem k žákům. Odpoledne jsem odjel do Opavy a na privátě usnul. Pak jsem si ještě četl Nebezpečnou metodu (nikoli o vyučování) a znovu usnul. Nepamatuji si žádný sen z té noci, nemohl jsem dospat, ale vstal jsem až s budíkem. Oblékl jsem si nové kalhoty, novou košili, obul nové boty – vše koupeno minulý čtvrtek (“abys nedělal ostudu”).

Své spolužáky potkávám před branami MGO, pak jdeme dvorem a vchodem dovnitř. Na sekretariát ředitele. Je nás asi 20 čili hrozně moc. Rozděleni – se svými třemi spolužáky (Míšou Böhmovou, Lenkou Flámovou a Honzou Kukučkou) vcházím do kabinetu Mgr. Evžena Beyera (čeština, němčina, ruština) a jeho ženy Mgr. Miluše Beyerové (letos jen angličtina, jindy i čeština). Kabinet je zároveň školní knihovnou s výpůjční dobou 20 minut denně (v průběhu “velké přestávky”). Pan profesor (jak se středoškolským učitelům říká) je očividně překvapen naším počtem, v průběhu dne si na naši přítomnost ale zvyká, je přátelský, je mu asi 50 let.

První hodinu pan profesor supluje v 1. ročníku čtyřletého cyklu – my praktikanti se shodujeme na tom, že bychom chtěli co nejvíce náslechů a jdeme tedy s ním. Improvizovaná hodina sestává z prezence, několika otázek (“co to je apokryf”, “o čem je Romeo a Julie” atd.) a z četby Čapkova apokryfu na téma dramatu Romeo a Julie. Text apokryfu čte pan profesor – jeho přednes je velmi dramatický a žáky zajímá. Pan profesor je nervní, skoro skřítkovský typ (asociace: Petr Pithart, jehož jsem si v poslední době velmi oblíbil). V 8:36 je text dočten, třída se trošku rozšumí (je v ní jediný chlapec, jeho tři kolegové jsou nemocní), následují další drobné otázky (“jak na vás průběh zapůsobil?”, “co tam konfrontuje Čapek?”). Hodina končí. Pocit: příjemný.

Zajímavé bylo narušení v průběhu četby – přichází studentka a omlouvá se, že byla u zubaře, pan profesor dává najevo svou nedůvěru (“Žes nebyla. Mám ti sáhnout na nos?”), vše ale zůstává v rovině legrace. Po hodině se ho na to ptáme a on vyjadřuje svou jistotu, že studentka u zubaře nebyla - odvolává se přitom na zkušenost danou léty praxe.

Druhou a třetí hodinu sedíme v kabinetě, procházíme dostupné ročenky MGO, seznamujeme se (prostřednictvím Mgr. Beyerové) s rámcovým plánem výuky a tematickými plány. Máme k dispozici také školní osnovy, ukázky maturitních testů a otázky ze školního kola Olympiády českého jazyka. Vyměňujeme si názory na MGO, prohlížím si některé knížky ze školní knihovny.

Čtvrtou hodinu následujeme pana profesora na náslech, tentokrát je ve “své” (tj. stálé) třídě 3. C. (čtyřletého cyklu), cestou do třídu si uvědomujeme, že budova je poměrně velká. Všímám si toho, že učitelé nosí boty, zatímco žáci “přezůvky” – jeví se mi to jako základní symbolická odlišnost ve škole. Zaznamenávám ovšem také jeden pokus o její překročení (studentka v botech). Domnívám se, že to má (nevědomě) navozovat nejistotu žáka (je domácky zranitelný, nepřipravený k přesunu ven ze školy) a zvyšovat jistotu učitele.

Pan profesor vyvolává hezkou dívku Ivanu a zkouší “generaci buřičů”, dívka si s sebou přináší výbor z Dykova díla. (Po hodině zjišťujeme, že je k tomu pan profesor vede – má-li proběhnout zkoušení, mohou si přinést nějaký text probraného autora a s ním pak při zkoušení “pracovat” – ovšem musí mít připraveny všechny autory...) Zkoušená nejprve vysloví pár obecných tvrzení o “generaci buřičů” a pak si vybírá pro další zkoušení Viktora Dyka. Pan profesor jí poměrně často skáče do řeči - obecně dává žákům malý prostor pro reakci. Dívka zvládá látku velmi dobře (i když jinak, jak se pak dozvídáme, je to “trojkařka”). Výsledná známka je: slabší výborná.

Zkoušení trvá celou čtvrthodinu, takže je velmi důkladné, nezkoušení žáci nemají zadánu jinou práci, mají poslouchat (“Budete ji poslouchat?!”), občas šumí. Oproti první hodině, v níž pan profesor suploval, byl znatelně nervóznější – dívku, která se bavila, pacifikoval dotazem. Žáky oslovuje většinou příjmením.

Po zkoušení je panem profesorem oznámeno téma hodiny – František Gellner. Téma je zahájeno četbou básně Po nás ať přijde potopa (čte pan profesor – velmi hezky, dramaticky). Pak několik malých dotazů (“z čeho vychází Gellner?”, “o čem je báseň?”) a další ukázka z díla – Perspektiva, žáci si mají báseň zapsat do sešitů a naučit se ji:

V průběhu hodiny se v hlavě několikrát vracím k perspektivám milostných vztahů mezi věkově nerovnými lidmi, k čemuž mě vede pohled na krásné sedmnáctileté dívky a vědomí svého (mého) pětadvacetiletého mozku.

Po přečtení a nadiktování básně následuje několik příjemně “mezioborových” dotazů rsp. sdělení – jaký je použitý rým a kde tato píseň zazněla zhudebněná (v Petrolejových lampách). Než dojde na další ukázku, jsou žákům sděleny hlavní tematické body sbírky Po nás ať přijde potopa. Další ukázka. Ač se snažím poslouchat, nestačím smysl textu pořádně vnímat (jde přece o poezii), takže bych jen málo dokázal reagovat na profesorovy dotazy po smyslu básně. (Zdá se mi, že v tomto případě by žáci měli mít čtený text také před sebou.) Velká část dotazů je také zodpovídána panem profesorem, nikoli žáky.

Sbírka Radosti života – “v ní je vyjádřen ironický postoj, který ovšem jakoby zastíral bolest zklamaného srdce, touhu po silném, opravdovém citu” . Následují další dvě ukázky. Celkem zaznělo v průběhu hodinu šest ukázek (poslední o několik minut přesáhla zvonění). Po hodině nám pan profesor předkládá svůj přístup – literatura je důležitá, hodně ukázek, nalákat žáky na četbu. Přístup se mi zdá dobrý, jsem rád, že jednomu autorovi byla věnována celá hodina. Problém je myslím v množství ukázek, u studentů byly občas patrné známky znudění, což kontrastovalo se zájmem žáků z první hodiny, pro které byl přístup pana profesora nepochybně vítaným zpestřením.

Pátou a šestou hodinu trávíme v kabinetě – pan profesor vzpomíná na svou učitelskou praxi, přicházejí dvě dívky z prvního ročníku osmiletého cyklu, že pan profesor u nich má suplovat. My praktikanti probíráme své zážitky. Zaujal mě kroužek Debatní liga, takže se vydávám za jeho vedoucí – Mgr. Svobodovou, podaří se mi ji zastihnout až po šesté hodině, právě ve chvíli kdy Debatní liga skončila… Navrhuje mi, že budu-li o pravidlech “debat” chtít vědět něco bližšího, můžu se za ní stavit zítra. (Zítra ji ovšem nezastihnu.) Potkávám také Mgr. Říčnou, která říká, že se pokusí nám domluvit nějaký náslech v hodině dějepisu. Závěrečná zkušenost prvního dne je neradostná – na záchodě není papír, ani ručník. Jsem udiven!

Za deset minut 8 se naše čtveřice praktikantů setkává před kabinetem–knihovnou, pan profesor přichází za pět minut – “to nemusíte chodit tak brzy!”. My: “nám říkali, že nás budou kontrolovat”, nato pan profesor rozvine krátkou a sympatickou úvahu o oprávněnosti podobného kontrolování svéprávných lidí, na kterém je celé školství postaveno. “Ta Ondřejová je z Opavy? Nechodila k nám?” Říkám: “Myslím, že ne, je někdo od Valmezu nebo tam odněkad.” Ptám se pana profesora, jestli je třídním učitelem – říká, že jeho třída loni odmaturovala, takže letos nemá žádné třídnictví, ukazuje nám tablo. “Jste z toho smutný?” Odpověď (volně): “Ne, no, všechno je to smutné – přicházejí, odcházejí, ani se tady neohřejou.”

První hodina je opět suplovací. Lavice, u níž sedím je politá nějakým olejem a je na ní nápis: “Život je smradlavá a děravá ponožka, ale stojí zato ji vyprat a zašít.” A další: “Čau Pavli, teď je čeština a já sedím na tvém místě a píšu Ti tenhle vzkaz. Jan T.” Teď na jejím místě sedím já. Je to její místo. Výuka probíhá jen s polovinou třídy, oproti minulému dni je tu převaha chlapců 13:4. Ve třídě probírali světový romantismus (což pan profesor zjistil před hodinou z třídní knihy), ptá se tedy: “co to je romantismus?”, “na co navazuje?”. Většinu odpovědí (samozřejmě legračně schematických), pokud k nim dojde, zpochybňuje, aniž často podá lepší formulaci. Nebo je jeho formulace příliš abstraktní.

Přesto: z pana profesora je cítit opravdová láska k předmětu a široký rozhled (“výklad má strhnout, aby se na to sami podívali, musejí mít přehled”), což žáci buď ocení v budoucnu, nebo to chápou již nyní – při rekapitulace děje Evžena Oněgina: “Pro Taťánu je to (příchod Oněgina) v podstatě bomba.“ Nevyhýbá se hodnotícím soudům: “Ty jeho (Tylovy) zápletky bývají velmi primitivní.” Je to myslím právě tohle – vlastní osobnost, čím učitel působí na žáky nejvíc.

Druhou hodinu trávíme povídáním s panem profesorem a Mgr. Beyrovou – jeho ženou. Jejich postoj: důležité pro učitele je najít rovnováhu mezi encyklopedickými znalostmi a skutečnou znalostí jednotlivých děl. – Včera pan profesor prohlašoval, že dnes si o velké přestávce určitě přijde několik žáků půjčit Gellnera, pro Gellnera ovšem dnes nepřišel nikdo. Knihovna je dobře zásobená (novější literatura je tu samozřejmě jen sporadicky) – za pozornost stojí asi osm děl Stephena Kinga, první vydání Halasovy Sépie (bohužel s vytrženou frontispicí) atd. Počet svazků odhaduji na 2000.

Další hodiny se snažím panu profesorovi pomoct s počítačovou katalogizací knih a jejich uspořádáním v regálech, po čase ale zjišťuji, že je to marná snaha (vzhledem k týdenní době, která je mi tu vymezena) a raději toho nechávám.

Společně probíráme test z mluvnice, kterou budou zítra psát žáci prvního ročníku osmiletého cyklu – “ten náš potěr”, o kterém se pan profesor vyjadřuje s velkými sympatiemi. V testu je podle propočtu pana profesora možné udělat 130 chyb, počet možných bodů vyčíslí tedy na 130 a určí bodová rozpětí pro jednotlivé klasifikační stupně – samozřejmě s tím, že vše je předběžné a bude se upravovat až podle výsledků (my praktikanti se shodujeme na tom, že závěrečný úkol je dost obtížný i pro nás, pan profesor argumentuje zajímavě – pro starší lidi je to těžší, ale ti malí jsou hrozně vynalézaví). Zítra bychom měli test se žáky napsat my, měli bychom jej také opravit. Uvidíme.

Na testu mě zaujalo, že věty v nespisovné rsp. obecné češtině, které mají být nahrazeny spisovnou podobou, jsou vybírány z českého interdialektu (“dobrej chlap”, “čistý vokno”), proč ne z interdialektu slezského?

Závěr školního dne (“v úterý mám krátký den”) patří zjm. politickým a ekonomickým úvahám – s panem profesorem mnohdy rád souhlasím. Shodujeme se na tom, že špatného učitele nikdo nevyhodí, že převládá stále rovnostářské hodnocení pracovních výkonů. Finanční situace učitelů je špatná. Po 13té hodině odcházíme domů.

První hodina - Lenka a Míša jdou provést svůj “mikrovýstup” - napsat s primány včerejší písemku z mluvnice. Honzu a mě to čeká až šestou hodinu. Probírám se tedy svým dnešním snem (skupina Lunetic v malém klubu v Hranicích, několik cukráren na hlavní třídě tamtéž) a zároveň! čtu Freudův Výklad snů (to vydání starého překladu, ne ten nový překlad co vyšel u Kocourka), čtu Freudův sen o tom, jak bere schody po třech. Když se pak kolegové pustí do oprav písemky - je tam věta: "schody (doplň sloveso) bere po (doplň číslovku)". Žáci většinou doplňují "po dvou", občas "po třech" a v jednom případě "po čtyřech" a dokonce i jednou "po pěti". (Když o tom pak chci vykládat Katce, řeknu: to jsou ty shody [schody], což synchronicitu dovršuje.)

Druhá hodina - včera se podařilo domluvit náslech i v hodině dějepisu - jdeme tam, přicházíme po zvonění - Mgr. Prošvicová je už na místě - 1.D čtyřletého cyklu (třídnictví má ve 3.A). Sedáme si na volná místa - probíhá opakování látky z minulé hodiny nad rozdanými "historickými" atlasy, ve třídě je příjemný šum až hluk - paní profesorka má ale silný hlas a dobré sebevědomí, takže jí to (zdá se) nevadí. Je to velmi energická, sympatická cca pětatřicátnice, žáky oslovuje křestními jmény, dává jim dost prostoru pro reakci, žáci jsou aktivní.

Ve třídě jsou samozřejmě opět krásné dívky, chlapec vedle kterého sedím je mi sympatický, když se po hodině loučíme říká mi "nashledanou", neudělám co bych udělat chtěl - říct mu ať mi tyká. Podaří se mi taky přemoct svou touhu a nenapovím mu řešení jedné otázky, na níž se paní profesorka třídy ptá. Jsem rád, že se mi to podařilo.

Po sedmi minutách - "pokračujeme v zápise, pak si dáme ten referát", paní profesorky vykládá látku - obecný úvod do staroorientálních států, diktuje studentům hlavní body, jeden vyplývá z druhého, je to logické a názorné (kreslí na posuvnou tabuli schematický plánek území s několika aktéry - osídlenými místy, postupně s kresbou pracuje až do konce hodiny).

Nesouhlasím s celou řadou tvrzení (otrokářství, pojetí vzniku státní moci, role duchovní moci atd.), připadají mi příliš zjednodušující, vyrostlá na nereflektované (!) ideologické základně - což pak vede té situaci, která je tak dobře známá z vysokých škol: jsme ohromeni, že ono je to všechno trošku jinak. Vadí mi zejména neuvědomělé (?) snižování duševních kvalit našich lidských předchůdců, ale to je na delší rozbor... Zajímavý mi připadá několikrát mimovolně (?) zdůrazněný moment významu charismatické osobnosti v dějinách, chápaný především jako schopnost práce s "uměním rétoriky".

Po asi deseti minutách následuje - "závěr k tomu úvodu" a pak referát jedné dívky - po hodině se dozvídáme, že si referát připravila z vlastní iniciativy ("aby si opravila špatnou známku"). Referát je o otrokářství a věnuje se zejména otrokářství novověkému, na což paní profesorka upozorňuje, ale nevadí jí to, protože o tom, že otrokářství existuje i dnes "jsme mluvili minulou hodinu". Referát trvá 6 minut, občas do něj paní profesorka vstoupí, ale studentku nechává domluvit a neskáče jí do řeči.

"Pokud nemáte otázky k tomu úvodu, tak bychom začali Mezopotamií" - pokračuje výklad, věty nechává doříkávat žáky a výklad zpestřuje otázkami ("Martínku (Martine), artikuluj trošku" a nechá ho to říct znovu). "Nepřetržitá vegetativní doba - toho bych se chtěla dožít - teplo, teplo" - za oknem přitom stále sněží.

Asi deset minut před koncem dívka, která měla referát, připomíná, že má být zkoušená, k tomu za několik minut dojde ("Rozmyslete si zatím dotazy, podívejte se do mapy.") - "Ty jsi zkopala t_u písemku z toho pravěku, že?" - její výkon není přesvědčivý ("Už třetí hodinu máš zájem být vyvolaná, kočičko, takže si to představuju trochu svižnější.") a po několika minutách ji paní profesorka pošle do lavice - "Bez známky, zítra." (při tom vzala dívku za ramena, bylo to sympatické, mateřské). Téma nastolené zkoušením (železo v pravěku) doříkává s žáky a v 9:42 se ještě vrací k výkladu dnešní látky (s tím původně nepočítala, protože vyzývá studenty, aby si znovu otevřeli sešity). Dostává se ke vzniku městského státu a výklad končí dotazem, zda jsou nějaké dotazy. Zvoní.

Výklad byl strhující, jasný, přirozený ("Bez těchto třech složek (armáda, kněží, úředníci) mohl t despotický s velkým "d", a ani si neškrtl."), sympaticky bezprostřední - "ty, nečum na mě a odpovídej!" (což je řečeno přátelsky!), jednou politicky aktualizovaný ("jak pan Klaus říká, všichni jsme na stejné startovací čáře"). Nemohu zatím posoudit jak by reagovala na nějaký "kompetentní" studentský dotaz...

O přestávce kolegové opravují písemky (já nemám červenou tužku, takže zatím neopravuji), dojde k drobné neshodě - žáci mají nahradit slovo "šuple" slovem spisovným, já pokládám za spisovné "šuplík", pan profesor jedině "zásuvka". Snad také pod vlivem předchozí hodiny, která otevírá další pohled na možnost výuky u mě dochází k popření autority, relativně si to nechávám pro sebe, ale uvnitř nesouhlasím. Zdá se mi, že případnou kritiku by pan profesor nesl těžce. Nekritizovatelný?

Třetí hodinu opravujeme testy (pár jich opravím i já, poté co mi Míša půjčí tužky). Na řadě je velká přestávka, probíhá čtvrtletní klasifikační porada, na níž nás pan profesor zve. Odehrává se v učebně chemie uspořádané do stupínků. Třída je plná profesorů (a několika praktikantů). Učitelé jsou poměrně ukáznění a na vyzvání aktivní, někteří mají slabší hlas. Vepředu stojí pan ředitel a postupně vyzývá profesorský sbor, aby se vyjádřil k problémům v jednotlivých třídách - nejprve má slovo třídní učitel, pak ostatní (pokud mají připomínky). Na MGO působí výchovný poradce, škola spolupracuje s psychologem. Pan ředitel spěchá a navrhuje rychlá řešení - problém s prospěchem? - "Rodiče upozornit, aby se pak nedivili - děcko je na pětku v tom a tom a v tom, co s tím hodláte dělat?" problém s "asociálním chováním"? - "Poslat k psychologovi, kontaktovat se s rodiči." - Jsou rozvedení... - "U někoho přece bydlí, někdo je za něj zodpovědný..." Všechno se stihne, jde to ráz naráz. Největší pozdvižení (šum, diskuze) vyvolá ředitelův návrh: "zapsat do třídnice, dát důtku" pro žáka, který je podle tvrzení svého třídního profesora velmi inteligentní, ale neukázněný. Ozývá se střízlivější návrh: "já bych ho poslala k psychologovi, jestliže je nadměrně inteligentní, tak potřebuje nějak ventilovat..., tak vyrušuje..." Se zvoněním se končí, všechno se stihlo. Zazněl jeden návrh na pochvalu. "Problémy" jsou většinou jen s jedním žákem ve třídě.

Čtvrtou a pátou hodinu sedíme v kabinetě, já si píšu na počítači tento text, pan profesor povídá o svém postavení ve škole. Učí 26 let a je již v důchodovém věku, takže “přesluhuje”, poslední jeho třída odmaturovala loni. Do června minulého školního roku byl také výchovným poradcem, tehdy měl na starosti také protidrogové působení na žáky – dnes je tato funkce od výchovného poradce oddělena. Domnívá se, že úroveň žáků i učitelů je na MGO dobrá. Jeho úvazek letos činí 21 vyučovacích hodin.

Šestou hodinu jdeme s Honzou psát do 1.B osmiletého cyklu (s "primánky") písemku. Pan profesor rozděluje třídu na dvě části. S jednou částí odcházím o poschodí níž - do druhé jazykové učebny. Vedou mě žáci, protože já nevím, kde učebna je. Dám jim povel ať si každý sedne do jedné lavice, načež vcházím do třídy a zjišťuji, že to zdaleka není možné. "Můžu psát tužkou?", ptají se, říkám: "Perem je to lepší." - smějí se: "Lepší, lepší..." - vidím, že lepší bylo být jasný. Jdu sehnat jeden chybějící exemplář textu, který mají doplňovat (to je ta písemka), na chodbě potkávám pana profesora, který sebou jeden exemplář nese. Pak se snažím vysvětlit studentům, co mají dělat - jsem dost nervózní, uvědomuju si, že mi nestačí dech a říkám si, že učitelem nebudu. Žákům je vše jasné a pan profesor odchází ke druhé skupině. Sedím u stolu nebo chodím po třídě. Řada dotazů. Zjišťuji, že s jedním úkolem má několik z nich potíže, snažím se jim poradit. Uvědomuju si, že je důležité mluvit jasně a hlasitě a nereprodukovat poznámky, které jsou svým významem ve společnosti určeny k polohlasitému vyslovení (tj. nejrůznější sebereflexe), zjišťuji taky, že jsem v životě zvyklý navazovat kontakt s jednotlivci, ne s kolektivem - mám tendenci hovořit s každým žákem zvlášť.

Postupně se dostávám relativně do role a začíná se mi to docela líbit. Ti nejlepší jsou hotovi celkem brzo, zatímco jiní jsou v té době teprve v polovině, chvíli váhám co dělat - počet hotových se zvyšuje, takže začínají hlučet (a zřejmě rušit své spolužáky), vymýšlím tedy, že ti, kteří jsou hotoví, mohou obrátit papír a na bílý list napsat malou úvahu na téma: co mají dělat studenti, kteří již napsali písemku a čekají, až ji napíší ostatní? Někteří navrhují, že si budou kreslit, s čímž souhlasím. Žákyně, která byla s písemkou hotová nejdřív, si tužkou na druhou stranu kreslí vláček, někteří píšou úvahu (seznámím se s nimi až zítra), jiní vytahují své sešity s kresbami a kreslí. Je to celkem příjemné. Čekám. V jednom případě vidím, že student si se cvičením nedokáže poradit (já bych s ním měl velké potíže), snažím se ho dvakrát přivést na stopu, ale moc se mi to nedaří, má zřejmě jiné myšlení, než test předpokládá.

Pamětliv rady, že před zvoněním je mohu pustit na oběd, se čtyři minuty před zvoněním odhodlám pustit ty, kteří již mají napsáno. Ve třídě zůstávají asi čtyři žáci, kteří ještě píšou. Zapomněl jsem jim říct, aby zvedli židle, takže to musí udělat ti, kteří ze třídy ještě nestačili odejít před příchodem pana profesora. Ten čeká do zvonění a sbírá poslední práci. Odcházíme.

Mám z toho dobrý pocit, snad by se to dalo zvládnout, problém bude asi s vyššími ročníky - tohle byl ekvivalent 6. třídy ZŠ, co dělat se třeťáky čtyřletého cyklu? Pochyby.

Pomalu mě přestává bavit rozsáhlost mých polních poznámek – zvlášť co se mi dnes na disketě (porouchané) ztratil zápis z dnešních prvních pěti hodin. Takže teď ve zkratce: od včerejška je to “dřina”, ale zároveň je to zábavné. (Zdá se mi o sen o botě, kterou jsem za den prochodil – byla nekvalitní, ale měl jsem velký nehet na palci, takže to byla i moje vina.) Lenka říká, že by tady hned zůstala a nevracela se na univerzitu. Chápu to.

První hodinu další náslech ve 3.C – literatura, nejprve zkoušení (cca 25 minut) – zkoušeni jsou dva žáci, první dostává dvojku, druhá (studentka) trojku – hodnocení se mi nezdá spravedlivé, ale pozdější argumenty pana profesora mě přesvědčí (dívka sice mluvila souvisle, ale nebyla schopna reagovat na otázky ad.). Nově oceňuji způsob výuky pana profesora – je založený na velmi detailní znalosti materiálu – osobně je sice poměrně nervní a nedává žákům dost prostoru pro jejich reakci, ale je přátelský (což nevylučuje lehkou ironii). Po zkoušení: krátké zopakování minulé látky a pokračování v jejím výkladu – jedna básnická ukázka, “poznamenejte si”, v 8:50 - těsně před zvoněním: “tím bych skončil, my budeme pokračovat kritikou, takže si už můžete napsat nadpis…”.

Druhou a třetí hodinu sedíme v kabinetě a opravujeme včerejší písemky – bodování bylo nastaveno tak, že je pouze jedna či dvě dvojky, jinak samé jedničky. K té malé úvaze ze včerejška: čtyři žáci nakreslili tužkou vláček (dva jej smazali), pět studentů napsalo “úvahu” – jen jedna byla “konformní” (parafráze: “žáci mají potichu sedět a nerušit ty, kteří ještě píší”), jedna byla bořivá (parafráze: “zahodit písemku do kanálu, jít se zkoulovat, doma se dívat na televizi, ráno předstírat nemoc a už nikdy nejít do školy”) a ostatní pokračovali v hezkém rozvíjení paradoxu: v době kdy nemají co dělat, protože dopsali písemku a čekají na ostatní, mají psát úvahu na téma co mají dělat, když dopsali písemku a čekají na ostatní – tak píšou o tom, že dobu, kdy dopsali písemku a čekají na ostatní, vyplňují tím, že píšou úvahu na téma co dělat, když jsme dopsali písemku a čekáme na ostatní…

Čtvrtou hodinu jsme s Honzou odnesli opravené písemky do 1.B, Honza byl u tabule, já seděl v lavici – díval jsem se jak vyvolává jednotlivé žáčky, zadává jim napsat slova, v nichž udělali chybu atd. Bylo to dobré, ale jednal vždy s jedním žákem, nikoli se třídou, takže ostatní se bavili (já taky – se svým novým sousedem – jinak “nezvladatelným hochem” Tomášem Kopečným, byl fajn, trochu “moc” snaživý) a nechtěl po nich zdůvodnění, když to napsali správně. Po asi čtvrthodině se ujal slova pan profesor a my jsme odešli ze třídy.

Pátou hodinu jsem si shromažďoval materiál pro zítřejší hodinu o Boženě Němcové, kterou jsem se rozhodl si v 1.B zkusit. 1.B už trošku znám, tak se jich tolik nebojím… Taky jsem psal na počítači ten text, který se mi pak ztratil, což je škoda.

Šestou hodinu jsme šli (i s Miladou) na náslech do 1.D, k paní profesorce Prošvicové, vše navazovalo na včerejší okouzlující hodinu. Nejdříve zkoušení té stejné dívky – tentokrát to uměla (cca 7 minut), pak výklad látky – “Je to pro vás orientační datum, které po vás nebudu chtít.” – tak se mi to líbí. Nedokážu si představit, že bych někdy mohl učit takhle dobře. Obrázky z knihy. V první lavici jsem zahlédl černovlasou dívku, která byla velmi krásná a měla úplně spalující oči, což poznamenávám jen pro úplnost – absolutně si nedokážu představit, jak bych ji mohl učit…

První hodinu jsme strávili v kabinetě.

Druhou hodinu jsem absolvoval “svou” první hodinu. Pan profesor nejdříve zapsal do třídní knihy 1.B, Honza si sedl mezi žáky, pak jsem začal. Neměl jsem ani moc trému, zaprvé proto, že už jsem ty tváře trochu znal a taky se podařilo hodinu hned ze začátku rozjet - ptal jsem se nejdříve na Boženu Němcovou a její dílo, poté následovala malá krize, kdy jsem chtěl doplnit další dvě její díla (jejichž tituly mi žáci neřekli) ale zjistil jsem, že na papírku mám napsaný jen jeden. Jinak jsem pracoval bez papírků s osnovou, neustále jsme se bavili o textu, žáci skvěle reagovali, snažil jsem se v průběhu hodiny každého vyvolat alespoň jednou, to se snad podařilo, samozřejmě ti, kteří se hlásili pořád, byli vyvoláváni častěji. Nejprve jsem s nimi prošel místa, kde by jim archaismy mohly zastínit význam textu - rozuměli ale všemu. Pak jsme se bavili o obou úryvcích - zasadili jsme je do celkového děje, zjistili jaké jsou postavy a proč. Potom jsem vzal text jako výpověď o minulosti a nad úryvky jsme se bavili o životě “tehdy” a “nyní” - to bylo myslím nejzajímavější. Snažil jsem se o co nejširší propojování se současností, protože myslí, že v tom je podstata každého humanitního oboru. Nedá se o tom moc psát. Byl jsem spokojený, žáci byli v klidu a pokud mohu soudit, tak je to zajímalo. Vypadl jsem z hodiny naprosto vyčerpaný, “odučil” jsem to jakoby v tranzu. Byl to velmi silný zážitek - něco podobného znám jen z divadla.

Čtvrtou hodinu jsme strávili s panem profesorem, který barvitě líčil zjm. “rok 89” na MGO. Bylo to zajímavé.

Pátou hodinu jsme pozorovali Míšin výstup s tímtéž obsahem, jako jsem měl já v první hodině. Pokud mohu srovnávat - její přístup k žákům byl dětštější, takže i jejich odpovědi byli dětštější. Možná má ale 1.A jiné vnitroklima než 1.B (taky je rozdíl mezi 2. a 5. hodinou...). Míša měla trošku problémy s “kázní” žáků. Dost prostoru věnovala žánrovému srovnávání (povídka x román), což dopadlo docela dobře, ale nebylo to myslím moc podstatné. Narozdíl ode mě to tolik “netlačila k zemi” (tj. nepropojovala neustále minulost díla se současností dneška) a “neideologizovala” (já se držel hodně na uzdě - ale všeobecně rozšířená nevíra v Polednici ad. byla poněkud skličující - naštěstí zazněl jeden rozumný hlas: “nevím” - nepřesvědčil jsem se o “ano” ani o “ne”).

Až pak doma v Hranicích na “exkurzi” v diskotéce Olympia, když jsem pozoroval děti jen o málo starší než ty, které jsem dnes učil, začaly mi naskakovat problematická místa mé hodiny - spoustu problémů jsem jen nadhodil a “nedořešil” je (jak jsem měl původně v úmyslu) - zjm. problém outsidera mě mrzel, protože je pro všechny aktuální, taky jsem se vůbec nedostal k problematice smrti (Viktorčina smrt v úryvku) atd. To by se asi vyřešilo, kdybych učil dlouhodobě, protože nevyřčená témata by si našla cestu k vyjádření nad jiným materiálem.

Stýská se mi po “mé třídě” a maminka-učitelka říká: “Prozradím ti jedno učitelské tajemství – nesmíš mít žáky moc rád, musíš si zachovávat nějaký odstup, to by ses z toho pak zbláznil, když budou odcházet.” – Jí toto “tajemství” sdělila moje babička-učitelka...