Jiří J. K. Nebeský: Z Jirkova notýsku: Obhajoba umění. Jihovýchodní pošta [7,] 1999, č. 1, do tisku 15. června, s. 25-26

“Moraesovu tragickou i komickou románovou zpověď je možné vnímat jako složitý organismus vzniklý prolínáním a vrstvením několika rovin reality a textu, jako nemilosrdný portrét moderní Indie i jako výkřik neukotvené duše toužící po životní autenticitě, nikdy však nepřestává uchvacovat svou invencí a vášnivým zaujetím.” (MF, katalog, leden-červen 1999)

Může takhle být popsán dobrý text? A není občas popis díla, ať už autorský nebo kritikův, nebo spíš interpretace nabídnutá čtenáři, lákavější než samo dílo? Pracovně jsem okolo tohoto problému točící se chumel jevů nazval “legenda o díle”, k tomu že vůbec existuje mě přivedlo (svým okrajem, nikoli centrem čili hlavním významem), že sám raději čtu (a čítával jsem) obsahy a interpretace děl - obraz, který si z nich vytvořím je totiž většinou působivější než obraz, který mi poskytuje četba těch děl. Druhým pramenem je osobní zkušenost, že autor je většinou pohotovější v interpretaci vlastního díla než jeho kritik, že totiž on sám má často velmi efektní představu o interpretaci, že tedy dílo a jeho interpretace jsou vlastně dvojčata.

Legenda v této souvislosti je představa díla o sobě samém, úžeji ten její rys, který je lží o díle, jíž ovšem většinou nelze od díla nijak odoperovat. Legenda je podstatný aspekt díla - je to lhaní smyslu zjednodušením tj. nebezpečným zvýrazněním hlavních (?) rysů. Nebezpečí tkví v tom, že se ztrácí spojitost s dílem a místo něj se podsouvá karikatura = efektní interpretace (i negativní?). nebezpečí ještě více bydlí v přirozeném jevu, který představuje ovlivnění praxe teorií (!)

Napadá mě právě teď trojice možností legendy o díle, tady je:

1. Legenda o konfrontaci - Vladimír Boudník: “Zasílám Vám moje poslední grafické experimenty. Nedělám je samoúčelně. Sleduji, jak reagují lidé.” Taková legenda je snad bližší výtvarnému umění než literatuře, ale i v ní má své místo, jejímž zaklínadlem je nesamozřejmost, dílo (rozuměj: jak tvrdí legenda o něm) relativizuje “naši zkušenost” konfrontací s něčím “neskutečným”. Teoretickým odrazištěm legendy je dílem psychoanalytický, dílem sociologický parket.

2. Legenda o PODOBENSTVÍ - text je chápán jako podobenství něčeho. Tento typ legendy nejvíce spotřebovává energii z vnějška, v takovém “příběhu o díle” je občas těžko rozlišit, co závažného ještě říká dílo a co už jen okolní skutečnost / zkušenost (zvolený filozofický systém). Důkazy jsou politické nebo metafyzické. Tento odstaveček by mohl přivést čtenáře do největšího neporozumění - proto upřesňuji: podobenství je samozřejmou součástí uměleckých možností, problém nastává, když má podobenství dělat dílo uměleckým = začne být chápáno jako hodnota samo o sobě.

3. Legenda o “VŠE POD KONTROLOU” - Věra Rosí: “Každé slovo v Chlíbcově volném verši působí jako přísně vybrané a umístěné na svém nezaměnitelném místě, nic nepřebývá ani nechybí a nenajdeme tu jedinou pasáž, kde by autor “ulítl” k mnohomluvnosti.” Citát by bylo možné se stejným výsledkem přečíst i inverzně (že totiž všechna mnohomluvnost, zaměnitelnost míst a přísná nevybranost slov je záměrná). Je to velmi rozšířená legenda, která vychází ze starého modelu “umění je od slova umět” (narozdíl od instalačních variant legendy č. 1), často se blýsknou pojmy opisující “dobré zvládnutí řemesla”, “uměřenost”. Východiskem je tu tedy vlastně estetika exaktních věd.

Tyto možnosti legendy se vzájemně prolínají, samozřejmě, takže o jednom díle najdeme legendu obsahující i všechny tři aspekty (plus další a další). Legenda vždy dodává dílu vážnost (i hříčky to mají kupodivu zapotřebí) a důstojnost.

Popsané prvky legendy skoro neodolatelnou silou přitahují dílo, aby na ně reagovalo, protože každé dílo chce být zahrnuto do šlechtického stavu (čili být vzato legendou do náručí). Dílo musí být uvedeno do stavu interpretovatelnosti v rámci vládnoucího modelu, to je jeden z cílů uměleckého snažení. Míra v jaké se to děje, je pak i mírou umělecké svobody (=hodnoty?). A na to, že takový automatizovaný proces samozřejmě zatuhuje do rutinních zkratek je potřeba myslet.

Ale nejen dílo, tj. autor je pohlcen(o), i my ostatní (čtenáři, kritici) jsme proti takovéto legendě bezbranní. Příznačné pro naši dobu (pro mě) je, že chybí argumenty proti představě, že (vůbec) nějaké dílo provádět konfrontaci, být podobenstvím, být účelně uspořádané (ať si pod uspořádáním představuji strukturu klasické symfonie, nebo freejazzové improvizace).


nebesky.tripod.com
grosak@post.cz