měsíčník pro literaturu a čtenáře HOST 17, 2001, č. 7, září, s. 64-68


Jiří J. K. Nebeský
Nové obrázky z Kafkova dětství   in deutsche Sprache

Záliba dneška v paradoxech přirozeně navštěvuje i můj život. V dobách pozdní diktatury, kdy se teprve rodil můj zájem o literaturu, jsem si čítával v pamětech svého pradědečka Františka X. Bašíka a jen jako vtip mě napadalo, že pražský obchod Heřmana Kafky, který se v textu objevuje, by mohl mít souvislost s rodinou spisovatele Franze Kafky. Vtip se samozřejmě stal realitou.

NEUVĚŘÍŠ
A najednou tu byla možnost chlubit se, že "můj pradědeček učil Franze Kafku češtinu”, zároveň ale povinnost vyrovnat se s tím jako literárněvědný a historický snaživec, tak jsem v soukromém časopise Maštal (1. řada, 1994-1996, č. 2-4) uveřejnil několik stěžejních úryvků z pamětí, které se dotýkaly mladého Františka Kafky. Několikrát jsem se pokusil otisknout je v nějakém periodiku s vyšším nákladem, ale na mou nabídku nikdo ani nereagoval. Bylo mi jasné proč – každý asi musel texty pokládat za mystifikaci. K čemu by ale bylo mystifikovat v takových drobnostech?

VÝZNAM
Kafka patří mezi topspisovatele, u nichž se jisté mediální pozornosti dostává skutečně každému životnímu detailu a jedině proto má smysl následující úryvky publikovat v souvislosti s Kafkou (celek pamětí by si otištění zasloužil určitě). Nabízí se nám pohled do Kafkova dětství naprosto nezatížený mýtem Kafka (a z toho pak jistá bizardérie) – Bašík totiž v době psaní svých pamětí netušil, že jeho mladší kamarád se později stal spisovatelem. Paměti nevznikly kvůli Kafkovi, ale kvůli Bašíkovi.

František X. Bašík (40.-50. léta)FRANTIŠEK X. BAŠÍK
Narodil se 13. června 1878 v Praze jako syn truhláře Antonína Bašíka a Kateřiny roz. Ortmanové; zemřel 14. února 1963 v liberecké nemocnici na rakovinu žlučníku. 25. září 1905 v Mladé Boleslavi svatba s Annou Špinarovou (1881-1961), z manželství pět dětí. Školy: 1884-1892 obecná a měšťanská škola; živil se jako praktikant v comptoiru, obchodní cestující, úředník, filatelista, správce hotelu. V "Obchodu galanterním zbožím” Herrmanna Kafky byl zaměstnán od 15. září 1892 do 31. ledna 1895.

PAMĚTI
Na počátku čtyřicátých let shrnul František X. Bašík vzpomínky na svůj život mezi patnáctým a pětašedesátým rokem v rukopise Padesát let (psáno 1940-1943). "Přemýšlel jsem často o účelu života a podobných stále ještě nerozřešitelných otázkách jako zvláště též o souvislosti a následcích různých dění a tu jsem si připamatovával mnohé příhody a události ze svého života, které se mi zdály dost pestrými a zajímavými, aby stály za zaznamenání. Usmyslel jsem si proto, napsati vše na co se dobře pamatuji - pokud je mi to ještě možno. Pomýšlel jsem původně spíše na pouhé jednotlivé poznámky z prožitých dnů, let, nebo období; avšak ponenáhlu se mi události vyvíjely v paměti a obraznosti tak lehce a jasně i souvisle, že jsem mohl dát spisu formu jakési románu podobné knihy a velmi mne potěšilo i překvapilo poznání, že jsem se cítil schopen této činnosti.” (Padesát let, díl I., 1892-1895, s. III)
Text je poměrně rozsáhlý - první dva díly mají strojopisnou podobu (každý o 111 stranách A5), zbývající část je tvořená asi devíti sty stranami rukopisu na papírech o velikosti 260 x 210 mm). Dílo není dokončeno a kromě prvních dvou částí neprošlo definitivní úpravou.

ÚRYVKY
Otiskujeme tu nejzajímavější úryvky z prvního dílu Padesáti let, které se týkají Franze Kafky (čísla stránek odkazují k autorskému strojopisu), nezveřejněný text obsahuje řadu zajímavých i podrobných informací o Kafkově obchodu i soukromém bytě, o (dalších) lidech, kteří je obývali atd. Padesát let je psáno v erformě, sám sobě přisoudil autor jméno František Bartík.
Dříve se mi zapsané podrobnosti reálií zdály vysvětlitelné pouze existencí nějakých deníkových zápisků, čím jsem ale starší, tím víc pozoruji, jak hluboké jsou vzpomínky na dospívání. Netřeba snad dodávat, že pamatovaná podrobnost nemusí být shodná s tehdejší podrobností.

* * *

(s. 3:) Následujícího dne [15. září 1892] ráno vyběhl z průchodu Sixtova domu v Celetné ulici již v dlouhých kalhotách koupených včera na cestě k domovu a rychle se ohlédl vlevo na věž Staroměstské radnice; hodiny tam ukazovaly za pět minut sedm. Oddychl si a pohlédl na druhou stranu ulice, na tabuli s velikou firmou Herrmann Kafka. U portálu se právě objevil muž s čepicí označenou písmenami H. K., sluha, jenž začal otevírati obrovské skládací, dveřovité bednění (tehdy byly železné svinovací rolety u krámů ještě vzácností). (s. 5:) Obchodník Kafka byl silný, klidný muž as pětatřicetiletý, vyšší postavy a Frantík nepocítil k němu žádné příchylnosti ani žádné nechuti, ale stal se mu sympatickým svým zakročením vůči drzému Robertovi. Poprvé v životě mezi cizími lidmi, neznalý přetvářky a dětsky naivní, byl prve raněn Robertovým výpadem a nyní, po jeho pokárání šefem se tázal sám sebe s podivením, jak je to možné a proč se podřízený zaměstnanec chová tak neomaleně k druhu v práci jen o nepatrný stupínek níže postavenému. (s. 6:) Vrátil se opět do skladu a v krámě zůstala zatím jen slečna. Za chvíli přišla také paní Kafková; byla též vyšší postavy, as stejného stáří, dost příjemné tváře. Zřejmě se s Kafkou dobře k sobě hodili a také spolu dobře vycházeli. Byt měli v druhém patře, nad obchodem, v témže domě.
(s. 8:) Uviděl veliký sklep, jenž zaujímal tak velký prostor jako celý krám i s horním skladištěm dohromady, jehož klenba byla uprostřed podepřena mohutným sloupem. A opět všude kol dokola stěn i kolem sloupu zas samé regály od země až ke stropu, s velikými příhradami, také plnými zboží. (s. 9:) A takové sklady byly v domě ještě dva, jeden menší v pozadí dvora a pak ještě jeden nahoře v bytě, ten zaujímal tři místnosti ze šestipokojového bytu Kafkových, kteří obývali se svými třemi dětmi a dvěma služebnými zbývající tři pokoje a kuchyň. (s. 10:) Nato [Herrmann Kafka] nařídil Gustavovi, aby s Frantíkem přinesli nějaké zboží ze skladu hořeního. Vzali tedy koš a klíče a šli do druhého patra. Zaklepali na dveře bytu a otevřela jim kuchařka Máry. Z kuchyně vpravo byly dveře do skladiště. Gustav otevřel, vešli. Zase samé regály kolem všech stěn koldokola od země až ke stropu, všechny příhrady zase plné zboží. Vybrali potřebné věci, naložili do koše a odcházeli. V kuchyni dlela nyní i druhá žena, paní "kindsfrau” se dvěma holčičkami Kafkovými, pěti a sedmiletou. Holčičky si hrály na zemi, paní Anna žehlila a Máry se otáčela kolem plotny; vařila kávu, jak prozrazovala příjemná vůně; podívala se nyní s úsměvem na nového učně [Frantíka] a prohodila něco k Anně, která se zasmála. Frantík nezaslechl, co Máry řekla, ale všiml si, že je to vzhledná, as pětadvacetiletá žena pěkné postavy a příjemného obličeje. Paní Anna byla mnohem starší, žlutá a jakási ustaraná. (s. 13:) Za chvíli přišoural se k němu [Frantíkovi - Francovi] nesměle malý, asi desetiletý chlapec, kterého si také sotva všiml, když se odpoledne objevil v krámě u matky. Byl to Kafků synek, také Franc. Přistoupil k Frantíkovi a řekl: "Ty seš novej učedník, Franc, viď? Já se taky jmenuju Franc.” Frantík byl potěšen, že se mu naskytla příležitost s někým promluvit. Usmál se na hocha, který vyhlížel docela přátelsky a pustil se s ním do hovoru. Dověděl se, že chodí do německé školy, ovšem, Kafkovi, jako všichni židi, cítili se Němci, alespoň s nimi za všech okolností drželi a Čechy pohrdali, i když sami docela dobře česky mluvit dovedli. S hochem se tedy bavil tak, že aspoň trochu pozapomněl na svou únavu a po půl deváté ozval se z krámu hlas pana Kafky: "sperren - zavírat!” Všichni zanechali práce, pozhasínali jedno po druhém všechna světla a vyšli zadním vchodem do průjezdu. Do předu, na ulici, byl již dříve krám zabedněn [sluhou] Jánošem. V průjezdu se zaměstnanci odporoučeli s přáním dobré noci manželům Kafkovým a rozešli se.
(s. 19:) U Kafků takových tabulek ve výkladních skříních nebylo. I usmyslil si [Frantík Bartík], že obohatí "svůj” obchod a okrášlí jeho výkladce podobnými půvabnými výtvory. Hned příštího nedělního odpoledne dal se doma do práce a vyrobil dvě tabulky s nápisy "Bohatý výběr”, "Reiche Auswahl” provedené pěkným písmem a barvami, tak aby upoutaly pozornost kolemjdoucích.” (s. 20-21:) Neuhodl, bylo-li to v souvislosti s oněmi tabulkami, to jest v důsledku toho, ale ještě téhož dopoledne [někdy na jaře 1893], když přišel Frantík Kafků ze školy, zavolala paní našeho Frantíka a svěřila mu, že synátor má ve škole potíže s češtinou a že si přeje, aby synka přiučoval. Zároveň určila, že učit se budou nahoře v bytě, každého dne odpoledne alespoň hodinu, a pak že půjdou spolů na další hodinu na procházku. Začnou hned dnes a za odměnu bude dostávat pokaždé svačinu a - zvláštní honorář tři zlaté měsíčně. To bylo báječné! Když si uvědomil, že bude denně o dvě hodiny méně zaměstnáván v krámě a ve skladech a naopak, že se bude s mladým Kafkou učit pěkně v klidu a pohodlí a že k tomu ještě dostane každého dne dobrou kávu s rohlíkem (nebo snad dokonce se dvěma?), a mimo to i tolik peněz jako měl měsíčně svého učňovského platu, byl by zavýskl radostí. Vždyť Kafkovi mu mohli tuto novou povinnost uložit i bez jakékoli zvláštní odměny a on by býval také rád. Z vyučování neměl žádných obav, byl si jist, že to lehko dokáže. Však už na obecné škole kolikrát zastupoval hodinku i dvě v různých třídách některého z pánů učitelů, ba i pana ředitele, když měl nějakou úřední pochůzku, či byl jinak zaneprázdněn. Poděkoval paní Kafkové a dojednali ještě, že bude mladému Kafkovi společníkem vždy od čtyř odpoledne, kdy přijde ze školy, do šesti do večera. Odebral se pak zase ku své práci do zadního skladu. (s. 24:) Čas utíkal. Po čtvrté hodině vyhledal ho Frantík Kafků a odvedl si ho nahoru do bytu. Dostal tam hrnek dobré kávy s rohlíkem - někdy i se dvěma - a pak se pustili do učení. Přičiňoval se, aby mladého Kafku seznámil podle příslušných učebnic s mluvnicí a slohem českého jazyka. Po páté hodině se pak vybrali na společnou procházku, zastavivše se dříve dole v krámě u paní, která dala synkovi pokaždé desetník, aby si koupil po cestě nějaký mls a hoch se s Frantíkem - třeba ne zrovna na polovic, ale přece vždy ochotně rozdělil. Domů nespěchali, jen vždy ve čtvrtek hleděl se Frantík dostat včas do večerní školy.
(s. 32-33:) Čekali tam [v krámě] už na něj, nějak příliš dlouho se dnes zdržel, unikl však brzo peskování útěkem do bytu k Frantíkovi Kafkovic, aby pokračovali jako obvykle v učení a šli pak na procházku. Vrátili se asi v sedm hodin. Frantík okouněl chvíli v krámě, nevěda čeho se zrovna chopit. Ostatní byli zaměstnáni vyrovnáváním zboží pro objednávky na pult, jak se dělo každého večera a po tu dobu nesměl oprašovat v regálech, ani se tu příliš pohybovat, aby nepřekážel. Šoural se tedy do zadního skladu a poněvadž ho bolely nohy, posadil se do kouta na jakýsi balík a snažil se, aby zůstal nepozorován ve svém úkrytu - nic nedělaje. Tato milá chvilka nepotrvala však dlouho. Uzřel ve vchodu do skladiště známou mu již malou postavu s bílou hlavou rozhlížející se pátravě po místnosti a hned nato uslyšel hlas: "Franc, jste tu?” Panin otec, pan Löwy, se vždy pečlivě staral o to, aby v obchodě nikdo nikdy nezahálel, nebo něco nenáležitého netropil. "Ano, pane Löwy, tady jsem, rovnám papír,” ozval se a rychle začal rovnat pohozené po podlaze papíry. Vstal ovšem ihned, neboť posadit se v obchodě nebylo tenkrát personálu nikde dovoleno; každý musel být vždy po celý den na nohou. Pan Löwy se však nedal oklamat; měl pro podobné situace již vyškolený, bystrý postřeh i přikročil blíž, pohrozil prstem a káravě promluvil: "Když nemáte co dělat, Franc, tak rozmotávejte ty špagáty, už je jich tam zas plná krabice.” Nezbylo než poslechnout, neměl nikdy ani chvíli oddechu, pokud byl v krámě.
(s. 52:) Nastalo parné léto [1893?]. Obchody vázly jako vždy v této době, mládenci vzadu měli málo práce a ve skladech jen dělali pořádek a bavili se, aby zahnali dlouhou chvíli. Frantík měl málo běhání, a tak v krámě také jen tak okouněl, předstíraje, že pilně oprašuje a zboží v příhradách přerovnává. Paní se s dětmi a "kindsfrau” odebrala se do Chuchle na letní byt, a tím odpadlo vyučování a procházky s Frantíkem Kafkovic. Také pokračovací škola měla prázdniny, zato se obchod zavíral již o půl osmé večer, neboť Kafka jezdíval každého dne za rodinou. Všichni se z toho velmi těšili, byliť tím nicneděláním unaveni a otráveni víc než při největším "rajtu” v plné sezóně.
(s. 75:) V téže době [léto 1894] měla se také paní stěhovat s dětmi na letní byt, tentokráte do Říčan. Vzali Frantíka s sebou a pobyl tam čtrnáct dní. Doma, když jim zvěstoval, že byl pozván do Říčan na letní byt s Kafkovými, byli radostně překvapeni a také udiveni. Kdo to jakživ slyšel, aby pán poslal učedníka na letní byt se svými dětmi! A dokonce žid, kluka křesťana! Zatím co v jiných obchodech, a zvláště v kupeckých, byli učedníci pohlavkováni a biti pro každou hloupost a vůbec se s nimi zacházelo tak jako s učedníky v živnostech řemeslných - hrubě, ne-li dokonce surově. Frantík musel jen po svém návratu vyslechnouti nadávky od Roberta a některých z ostatního personálu, ale tomu se nyní už jen smál. V Říčanech se měl znamenitě. Měli s Frantíkem Kafkovic zvlášť pro sebe malý pokojíček, dobře a hodně jedli a byli neustále v lese nebo na zahradě. Jak si přál, aby tu mohl zůstat déle, ale nic naplat, nešlo to. Musel se vrátit a dohánět v pisárně, co zameškal.
(s. 76-78:) Prázdniny uplynuly a Kafkovic děti se vrátily s matkou, paní Annou a kuchařkou do Prahy. Nastala škola a s ní opět vyučování češtině nahoře v bytě. A obvyklé procházky po hodině za krásných zářijových dnů. Hoši rozmlouvali o všem možném a Frantík si připadal ve svých šestnácti letech velice moudrým a zkušeným člověkem proti dvanáctiletému Kafkovi. Snažíval se, jak už v těch letech bývá, dělat se moudřejším a důležitějším, působit dojmem učitele a vůbec vážného muže. Když kteréhos dne obdivovali na rybníčku v parku pod Františkovým nádražím plující pestrobarevné kachny a důstojné bílé labutě, prohlásil Frantík Kafkovic: "Víš Franc, tenhle rybníček s těmi skalami, s tím vodopádem, květinami a rybami, kachnami a labutěmi se mi velice líbí, to je krásné!” Frantík živě souhlasil a rozpředla se rozprávka o rozličných krásách, a co je na světě nejkrásnější. Začali se předhánět ve vzpomínání a vymýšlení všelijakých příkladů o pojmu krásy a slově krása a krásné, až malý Kafka, domnívaje se, že objevil význam největší krásy, vítězně se zatvářil a zvolal: "Nejkrásnější je přátelství!” Nejspíš tuto větu také někde zaslechl nebo v některé knížce pro mládež četl, neboť, jak Frantík věděl, neměl hoch žádného přítele, a ani neměl příležitost s někým jiným se spřátelit. Musel ovšem svého žáka "přetrumfnout”, a vzpomínal proto rychle, jak a čím by mu dal svoji převahu v posuzování, co je krásné, najevo. Tu se mu vynořila v paměti ona věta z knížky o pohlavním životě a ihned bez rozmýšlení ji použil. Vážně a důstojně, jako nějaký kazatel, pronesl: "Není v životě lidském nic krásnějšího nad spokojený život manželský.” Teprvé při pohledu na užaslého Kafku mu napadlo, že provedl nenapravitelnou hloupost. A také se o tom hned přesvědčil. Chlapec se otázal se živým zájmem: "Jak to? Manželství je maminka a tatínek, co je na tom krásného?” Frantík si dal pernou práci, aby rozmluvu nějakým způsobem odvedl na jiný předmět, ale hoch trval na svém, aby mu objasnil krásu manželství. Řekl tedy: "No není to krásné, když máš tatínka a maminku, kteří se o tebe starají, mají tě rádi, a když se dobře učíš a děláš zase radost jim? A ostatní děti také! No, není to krásné?” Hoch chvíli mlčel, zřejmě neuspokojen, přemýšlel a přišel asi na nový nápad; znenadání vyhrkl: "A jak se dostanou děti? Odkud přicházejí? Pověz mi!” Teď zůstal Frantík teprve celý zkoprnělý a pozdě litoval své nepředloženosti, že zavedl řeč na manželství; zároveň pocítil, že to vše nějak hloupě skončí a nezklamal se. Zatím mohl na hochovu otázku odpovědět, že to neví, a byl by mluvil pravdu, leč obava, že by v očích svého svěřence ztratil mnoho z jeho velkého mínění o svých vědomostech, a tudíž že je nucen nějakou odpověď dát, odvětil tak, jak to kdysi jako malý školáček sám od maminky slyšel: "To máš tak, když si maminka a tatínek přejí dostat děťátko, tak se modlí a jednoho dne je najdou v posteli.” To už byli zpět v Celetné ulici a za chvíli cupal malý Kafka po schodech do bytu a Frantík do krámu a do "posady”. Již na něj čekali. Pulty byly obloženy zbožím pro mnoho objednávek - obchod zas oživl s počátkem podzimu - i dali se s účetním opět do psaní účtů po obvyklém způsobu, přímo na pultech. (s. 79:) Za nějaký den po poslední procházce s Frantíkem Kafkovic (zatím po několik dní pršelo) zavolala paní Frantíka, dala mu tři zlaté - bylo teprve patnáctého [září? 1894] - řekla mu, že synka už vyučovat nebude, mají prý ve škole o několik hodin více češtiny, a tak už vyučování nebude zapotřebí. Nepřekvapilo ho to příliš. Domyslel se, že chlapec doma opakoval něco z jejich rozmluvy, a chápal, že i když to nebylo nic špatného, přece jen rodiče nesouhlasili s podobným způsobem poučování jejich synka. Také se ani nezmínili, neučinili mu ani nejmenší výtky.
(s. 105:) Když se Kafka vrátil ze své obvyklé ranní procházky před výkladními skříněmi obchodu a nikdo jiný právě v krámě nebyl, přistoupil k němu [Frantík] a chvatně mu sděloval, že se má dostat do Mladé Boleslavi do kanceláře továrny, a prosil, aby byl propuštěn nejdéle koncem měsíce. Pan Kafka, klidný a poměrně mírný člověk a právě dnes, jak bylo vidět, ve zvlášť dobré náladě, se usmál a vlídně zahovořil: "No, když myslíte, že to tam bude pro vás lepší, tak jen si od prvního [února 1895] jděte; já vás zdržovat nebudu.” Ponejprv dnes Frantíkovi vykal. Pokrčil rameny a vzav do ruky noviny, dal se do čtení.
(s.109:) Dni rychle ubíhaly a než se nadáli, bylo tu posledního ledna. V obchodě spočítali pan Kafka s panem účetním, kolik dělá letošní "Neujahresgeld” (peněžité dárky pro personál poskytované dodavateli zboží), k čemuž Kafka také nějakou částkou přispěl, a vypočítali pro Bartíka podíl deseti zlatých. Dostal je zároveň se svým platem, takže si tentokráte odnášel celých dvacet zlatých a dobré vysvědčení, panem Dlouhým opravdu krasopisně napsané. Bylo teprv asi pět hodin, když se pan Kafka k Frantíkovi obrátil se slovy: "No tak dnes už můžete jít, Franc, a ať se vám tam dobře daří!” Poděkoval srdečně, přistoupil poté k paní [Kafkové], sedící jako obvykle u pokladny a děkoval znova, rozloučila se s ním vlídně. Potom zašel do zadního skladu, aby i tu se všemi se rozloučil a vrátil se - naposledy - k účetnímu do "posady”. Po rozloučení zde opustil pak pohnut místo svého prvního působení. Ani nevzpomněl podívat se nahoru na děti a Frantíka Kafkovic již nikdy víc nespatřil.

Jiří J. K. Nebeský (* 1974) básník a esejista


D I S K U Z E:
(...) Nu, a na závěr si neodpustíme jistou lahůdku - nečekaně na povrch vyplavené insitní vzpomínky vrhající světlo na pár měsíců z dětství Franze Kafky. Že nejde o žádnou mystifikaci, nýbrž o čistou a nesmlouvavou pravdu pravdoucí, pozná čtenář na první pohled. O to zajímavější bude sledovat, jak se s šokujícími fakty vypořádá naše čtenářská obec. Neboť jak byste si chtěli vyložit skutečnost, že dvanáctiletý Franz K. pokulhával v češtině a netušil ani, jakým způsobem na svět přicházejí děti, přestože zájem o tuto problematiku mu zjevně nechyběl!

Marek Sečkař, Host 2001/7, s. 51 (v úvodníku)



KAFKOVSKÁ MYSTIFIKACE?
Host mi vyšel vstříc a publikoval úryvky z pamětí mého pradědečka Františka Bašíka (Nové obrázky z Kafkova dětství, č.7), mou radost však pokazila věta v úvodníku: "Že nejde o žádnou mystifikaci, nýbrž o čistou a nesmlouvavou pravdu pravdoucí, pozná čtenář na první pohled." Pokud to editor Marek Sečkař myslí doslovně, je trouba, že něco takového vůbec napíše. Pokud to myslí ironicky, je trouba také, protože je právě jeho úkolem zjistit pravdu - tj. nahlédnout do rukopisu a vyslovit svůj názor na ne/pravost textu. Je mi z toho mutno, poněvadž logika jíž se lze dobrat závěru, že úryvky jsou mystifikace, je podle mého naprosto zcestná.
Sečkař dovozuje, že jde o mystifikaci (tedy pokud je citovaná věta míněna ironicky), protože informace nesou v souladu s jeho očekáváním. Jak by mohl dvanáctitiletý Franz Kafka netušit jak přicházejí děti na svět? Ale v tom to přece je: netuší to ani dvanáctitiletý Kafka, ani šestnáctiletý Bašík! Doba byla jiná (a není nic krásnějšího, než zjišťovat v čem). Stejně by bylo možné se divit tomu, že Bašík v roce 1940 nevěděl, že Kafka byl spisovatelem. Prostě nevěděl a možná to nezjistil až do své smrti v roce 1963. Všechny informace nejsou přístupné všem. Vyvozovat z toho, že lhal, nebo že text je mystifikací, by bylo příliš jednoduché. Cítím se podobně jako když kdosi kdysi můj (vážný) novinový názor prostě přešel s tím, že to "samozřejmě nemyslím vážně". A tím to končí. Trpkost. Vzpomínky na Kafku nejsou mystifikace. A lze to snadno zjistit. Empiricky a myslím, že i logicky. Stačí odpovědět na: "proč by někdo mystifikoval takhle?" To snad bylo lepší vymyslet něco zajímavějšího, ne?


Jiří J. K. Nebeský , Host 2001/9, s. 68 (rubrika Zasláno)


Nové obrázky z Kafkova dětství
Nedaří se mi bohužel z místa mého pobytu sledovat časopis Host natolik pravidelně, jak bych si přál, a i moje reakce na příspěvek Jiřího J. K. Nebeského Nové obrázky z Kafkova života (Host 7/2001) je proto poněkud opožděná. Přesto si dovoluji na něj reagovat. Nechci se přitom zabývat otázkou pravosti vzpomínek Františka X. Bašíka, které Jiří Nebeský prezentuje, jakkoli je tu několik detailů, které za jejich pravost - nebo přinejmenším autentičnost - kladou otazník. Zaráží například zjištění, že autor vzpomínek sice stylizací do osoby Františka Bartíka svůj osud zliterárňuje, avšak o tom, že "Frantík Kafka" se stal později spisovatelem, podle Nebeského v době vzniku rukopisu nic neví. Rukopis měl přitom vzniknout v letech 1940-1943, tedy bezmála padesát let od popisovaných událostí, jak napovídá i titul vzpomínek, neboť František X. Bašík byl podle Nebeského u otce Franze Kafky zaměstnán v Celetné ulici od 15. září 1892 do 31. ledna 1895. Jakkoli je to poměrně značný odstup, může mít i takováto vzpomínka jistou ilustrativní hodnotu. Místy se nicméně zdá, že Bašík-Bartík neví nejen to, že se Kafka stal spisovatelem, ale ani to, co by v případě, že by Kafkově rodině byl skutečně tak blízko, nejspíš věděl. Podle Bašíka-Bartíka měli Kafkovi v roce 1892 tři děti (Franze a dvě holčičky ve věku pěti a sedmi let) a dvě služebné. V roce 1890 byla nicméně u Kafkových hlášena Františka Nedvědová (kuchařka), Marie Zemanová (chůva) a Anna Čuchalová (kojná). Narozením třetí dcery Ottilie dne 29. října 1892 se ovšem objem prací v domácnosti rozhodně nezmenšil, a je proto pravděpodobné, že stejný zůstali počet služebných. V této souvislosti je rozhodně překvapivé, že Bašík-Bartík tak snadno přehlédl či přeslechl novorozence v rodině svého zaměstnavatele. Pro úplnost snad poznámka, že Gabriele byly v roce 1892 tři a Valerii pouze dva roky. Přibližně v tom věku, který udává Bašík-Bartík, byly obě dcery v době, kdy Bašík-Bartík u Kafků údajně končil. Tehdy už ovšem byly Ottilii tři roky. Obchod Kafkova otce byl podle H. Bindera v Celetné ulici č. 3 od září 1896 do května 1906.
S ohledem na tyto drobné nepřesnosti si dovolím pochybovat i o tom, co Nebeský v Bašíkových vzpomínkách tolik vyzdvihl, totiž že Bašík-Bartík prý údajně Kafku doučoval češtině. Proti tomu tvrzení totiž mluví řada argumentů. Především není žádný důvod, aby se Kafka češtině doučoval. Je známo, že Kafka uměl dobře česky už před vstupem do německé národní školy, a to nikoli od rodičů, kteří oba uměli dobře česky, ale od personálu v domácnosti a v obchodě svých rodičů. Ten byl totiž převážně český. Snad i proto je u Kafkova jména v kolonce mateřština uvedena nejen němčina, ale i čeština. Na německé národní škole, na kterou nastoupil v roce 1889 a kterou opustil v roce 1893, měl přitom Franz Kafka češtinu ve 3. a 4. třídě. Hodnocen v ní byl vždy jedničkou a "výborně" zde znamená skutečně "výbornou", protože kromě něho bylo v uvedené škole kolem 10 % Čechů, jejichž výkony v češtině - dle příslušného hodnocení - nezřídka nedosahovaly výkonů Kafkových. Je proto nanejvýš nepravděpodobné, že by Franz Kafka potřeboval zmíněné doučování. A už vůbec ho nepotřeboval na jaře roku 1893, protože po prázdninách roku 1893 přestoupil na Státní gymnázium s německých vyučovacím jazykem. Čeština při tomto přestupu nehrála žádnou roli a na gymnáziu se stala předmětem pouze fakultativně-obligatorním, tj. Kafka se jí mohl i vyhnout, jako to udělala řada jeho spolužáků bez znalostí češtiny. To neudělal mj. i proto, že to neměl zapotřebí. Výuku češtiny pak navštěvoval s výjimkou jednoho pololetí po celých osm let své docházky na gymnázium. Z češtiny míval zpravidla dvojku, což je známka výrazně nad průměrem těch studentů, kteří se češtině upsali, a je to i známka srovnatelná s Kafkovými gymnaziálními výkony v němčině. Údajné doučování češtině na jaře 1893 se mi proto zdá víc než nepravděpodobné. Kafkovi totiž pro to chyběla jakákoli potřeba. I přesto je Nebeského příspěvek - jsou-li Bašíkovy vzpomínky pravé - třeba přivítat. Je však podle mne třeba mít na paměti, že jde o stylizované obrázky z Bašíkova, nikoli nutně i z Kafkova života.


Marek Nekula, Host 2001/10, s. 74 (rubrika Zasláno)


LITERÁRNÍ STYLIZACE BAŠÍKA A KAFKY
Problémy načrtnuté Markem Nekulou se myslím dělí do dvou skupin.
A) pravost Bašíkova textu, jehož součástí jsou také pasáže o dětství Františka Kafky - pro mě je ta pravost nepochybná a myslím, že každý, kdo se s rukopisem seznámí, mi dá za pravdu. Rád vyhovím všem žádostem v tomto směru (jjknebesky@seznam.cz), neboť rukopis mám v opatrování.
B) druhá věc ovšem je, nakolik jsou informace z těchto textů pravdivé - skutečně je to totiž několik desetiletí, které minuly mezi prožitím a zapsaním; je také legitimní uvažovat o míře vědomé literární stylizace z Bašíkovy strany. Jako znalec celku textu ale myslím, že naprosto primární bylo pro Bašíka sdělení prožitého, literární stylizace na textu popravdě trochu visí jako velké šaty, ve všech detailech, které lze ověřit srovnáním s nějakým nezávislým bodem, je Bašík zcela věrný.
Problematické samozřejmě je, "vytěžovat" takovýto vzpomínkový text historicky - konečně jsou o tom celá vědní odvětví, takže teorii ponechávám jim, fakt ale je, že text je slitinou z toho, co dala paměť. Pokud jsem úryvky opatřil nějakými datacemi, které vyplývají z kontextu, samozřejmě to neznamená, že se nemýlím - Bašík explicitně neříká, že to a to se stalo po Vánocích 1893, jen z kontextu lze usuzovat, že je to pravdopodobné. A jisté je, že ani Bašík sám si nemohl být vším jistý. Krásně tuto tápající paměť vzpomínajícího zachytil Vladimír Drha v několika scénách svého Početí mého mladšího bratra. Velmi pěkný film! Pustíme-li se tedy do srovnávání Bašíkova textu s odjinud známými skutečnostmi, musíme mít na paměti různou hodnotu různých informací. Pokud se nikde nezmiňuje o narození třetí Kafkovic holčičky, přestože "my víme", že se tehdy narodila, snadno to svedeme na vynechávku paměti (zvlášť pochopitelnou, protože pro Bašíka tato událost asi velký význam neměla), mluví-li ale o tom, že "doučoval" Kafku češtině, pak to je zaprvé dost významný moment jeho tehdejšího života (což pravděpodobnost omylu skoro vylučuje) a zadruhé - tuto explicitní informaci nelze odmítnout jen na základě dedukcí.
O pravdivosti informace "když přišel Frantík Kafků ze školy, zavolala paní našeho Frantíka a svěřila mu, že synátor má ve škole potíže s češtinou a že si přeje, aby synka přiučoval" podle mého nelze pochybovat. Na základě odjinud známých skutečností je ovšem smysluplné přít se o správnost datace ("někdy na jaře 1893"), která je ovšem mým editorským vstupem. Fakt, že Kafka měl z češtiny jedničky či dvojky - časově pravděpodobnější je jeho "doučování" až za studií na německém gymnáziu, což už je období "dvojkařské" - přece nic nevypovídá o tom, jakým způsobem této známky dosahoval. Bašík také nikde nepíše o tom, že by si snad z jazykových důvodů nerozuměli, jeho úkolem bylo dělat Kafkovi společnost a přitom se Bašík "přičiňoval, aby mladého Kafku seznámil podle příslušných učebnic s mluvnicí a slohem českého jazyka" .
Jinak jsem ale samozřejmě rád, že pan Nekula se textem zabýval v tom smyslu, pro který jsem jej otiskl - jako drobný příspěvek ke Kafkovu životopisu. Jen opakuji, že stranou úryvků zůstaly sáhodlouhé pasáže o organizaci Kafkova obchodu, o řadě zaměstnanců, třeba i smutná "pikantní" scéna, která následuje.

Jiří J. K. Nebeský, 16. 11. 2001, netištěno


(s. 83 a 86:) Dveře nebyly zamčeny, otevřely se a tu spatřil Müllera, jak drží jen zcela lehce oděnou [kuchařku] Máry jednou rukou okolo pasu a druhou hladí a mačká na prsou. (...) S tlukoucím srdcem [Frantík] zazvonil u dveří a byl pln očekávání, přijde-li mu otevřít Máry a bude-li sama. Jaké však bylo jeho zklamání, když mu otevřela cizí, obstarožní žena, hranatá a nepříjemná. Za ní stála kindsfrau Anna a zpozorovavši jeho překvapení a rozpaky, začala vysvětlovat: "Jo, pane Franc, to koukáte, co? Máry už u nás není, to je nová kuchařka." Udivený Frantík vyhrkl: "A co tak najednou?" "Inu," povídá Anna, "včera k večeru šla paní sem nahoru, (...) tady na chodbě před dveřma narazila na Müllera, jak se tu s ní objímal. A tak musela ještě večer spakovat a ráno pryč." "A co Müller?" Frantík nato, uvědomuje si, že ho viděl dole pracovat jako kdy jindy. "No a coby; mužskýmu se nikdá nic nestane, to je stará vesta," odsekla Anna a odešla do pokoje. Frantík odemkl sklad, vybral potřebné zboží a vrátil se s ním dolů. Přišel právě k tomu, když Müller vyprávěl Hellerovi: "...musela letět na hodinu" a hrubě se zasmál.