|
Text publikován ve sborníku: Andrea Komlosyová - Václav Bůžek - František Svátek (edd.), Kultury na hranici - Jižní Čechy, Jižní Morava, Waldviertel, Weinviertel. Wien, 1995, s. 215-222: THOMAS WINKELBAUER LICHTENŠTEJNOVÉ JAKO "ŠLECHTA NEZNAJÍCÍ HRANICE" NÁČRT MAJETKOVÉHO VÝVOJE PÁNŮ A KNÍŽAT LICHTENŠTEJNSKÝCH V DOLNÍCH RAKOUSÍCH A NA MORAVĚ V RÁMCI POLITICKÝCH DĚJIN Pozdější páni z Lichtenštejna byli nejdříve (v 11. století) členové družiny Vohburgů a pak Babenberků, k nimž vstoupili do manských vztahů bezy po roce 1080, kdy se Vohburgové museli jako přívrženci krále a císaře Jindřicha V. ve sporu o investituru stáhnout z mocenského dosahu Babenberků; v každém případě však roku 1142 intervenoval babenberský markrabě Jindřich Jasomirgott ve prospěch Huga z Lichtenštejna-Petronellu u krále Konráda III. (Weltin 1986/87: 20 pozn. 119). Hugo z Lichtenštejna-Petronell, první jménem známý představitel rodu, obdržel tehdy od krále Konráda III. jako svobodné a dědičné vlastnictví panství Petronell, po kterém dostal i jméno a které držel dosud jako léno od markraběte Diepolda z Chamu-Vohburgu. Takzvaní Rapotonové-Diepoldingové neboli Vohburgové představovali mocnou bavorskou šlechtu, která se v druhé polovině 11. století zasloužila "o dostatečný počet po vítězství toužících bojovníků" na plánované "vojenské hranici" ("nové marce") na řekách Moravě/March a Litavě/Leitha, která byla na východě babenberské marky Österreich předsunuta proti Uhrům (tamtéž: 1 s). K vohburskému manskému svazku náleželi kromě jiných (jako například Sonnbergové) kolem poloviny 11. století patrně také pánové z Lichtenštejna-Mödlingu-Petronellu. Kolem poloviny 13. století přináleželi Lichtenštejnové - podobně jako téměř všechny manské rody pocházející z vohburského manského svazku - "k rakouskému panskému stavu" (ministeriales Austrie; Th.W.), který po roce 1246 (tedy po smrti posledního Babenberka Bedřicha Bojovného, tj. za doby "rakouského interregna" mezi lety 1246 až 1251; Th. W.) uzavíral směrem dolů společenský žebříček (tamtéž: 21n.). Mitscha-Märheim předpokládá, že se dědictví rozdělilo mezi bratry Dietricha (z Rohrau), Alberta (z Petronellu) a Jindřicha (z Lichtenwarthu) a v první polovině 13. století měla linie, reprezentovaná Jindřichem (zemřel 1265), praotcem pozdějších Lichtenštejnů, na severovýchodě Dolních Rakous na řece Zaya významné statky s centry Hauskirchen, Hausbrunn, Altlichtenwarth a Neulichtenwarth (dnes St. Ulrich) a majetky, které později pozbyla. V roce 1249 Přemysl Otakar II., od 1247 markrabě moravský a od roku 1248 zvolený šlechtickou opozicí revoltující proti Václavovi I. za "mladšího krále Čechů" (rex iuvenis Boemorum), postoupil Jindřichovi z Lichtenštejna ves Mikulov/Nikolsburg (Niclaspurg) se vším, co k ní patří. Toto udělení léna velmi vlivnému rakouskému šlechtici (ministerialis Austrie), usídlenému v moravsko-rakouském pohraničí, bylo součástí opatření, která sice přivlastnění Rakous Přemyslem Otakarem v listopadu 1251 úmyslně nepřipravovala, ale přece jenom ulehčovala. Po věnování Mikulova se objevuje Jindřich mezi "nobiles regni Bohemie" (Reichert 1985: 76 pozn. 305). Ve vídeňském míru z roku 1277 mohl Jindřich II. z Lichtenštejna mikulovské panství potvrdit, což patrně asi mělo důsledky pro vedení hranice mezi Rakousy a Moravou: kolem roku 1280 bylo území mikulovského panství (přinejmenším podle přestav Rudolfa Habsburského, popř. podle jím založeného "Landbuchu") součástí Rakous! (Weltin 1978/79, 167 pozn. 32 a mapa na str. 182). Získáním panství Mikulov na jižní Moravě bylo "těžiště majetků domu na Zayi" posunuto "k úpatí Pavlovských vrchů" (Mitscha-Märheim 1973: 25). Vlastnictví panství ve dvou zemích, majících rozdílné pány, kteří nezřídka vedli válečný spor, a šlechtice, kteří si libovali ve vzájemných rozepřích, nutilo pány z Lichtenštejna, aby v politice mezi Moravou a Rakousy zprostředkovávali, případně lavírovali. Jindřich z Lichtenštejna úřadoval 25. dubna 1260 jako zemský soudce (index provincialis) ve Štýrsku, 24. května jako štýrský hejtman (capitaneus Styrie), v prosinci 1260 je mezi rakouskými šlechtici, kteří z Prahy přes Znojmo/Znaim a Vídeň doprovázeli Přemysla Otakara II. do Štýrského Hradce/Gratz, kde král jako vévoda štýrský uspořádal hojně navštívené jednání dvora a soudu; Jindřich se tedy v pozici vedoucí osobnosti podílel na převzetí moci Přemyslem Otakarem v Štýrsku. Úřad štýrského hejtmana musel však 25. prosince postoupit českému šlechtici Vokovi z Rožmberka. Od šedesátých let 13. století se vzájemný vztah mezi Přemyslem Otakarem a rakouskými zemskými správci zhoršil, počátkem sedmdesátých let se v důsledku omezení mocenského postavení zemských správců vyhrotil do otevřeného konfliktu. A proto přechod moci do rukou Rudolfa Habsburského proběhl v Rakousích téměř bez obtíží (Weltin 1978/79). Roku 1278 bojovali v bitvě na Moravském poli/Marchfeld u Suchých Krut/Dürnkrut a Jedenspeigenu synové Jindřicha L, bratři Jindřich II. z Lichtenštejna-Falkenštejna (zemřel okolo 1314) a Bedřich z LichtenštejnaFalkenštejna (zemřel okolo 1310) ve vojsku Rudolfově. K zemským správcům, jimž Rudolf už roku 1279 poskytl důkazy své přízně, patřil také Jindřich II. z Lichtenštejna (Reichert 1985: 96 pozn. 400). Teprve v letech 1295/96 povstali mocní rakouští zemští správci, mezi nimi i Jindřich II. a Bedřich Lichtenštejnský, proti vévodovi Albrechtu I. Povstání však bylo rychle potlačeno. Jindřichovi II. se podařilo nejen uzavřít vyrovnání s králem Albrechtem, ale také potvrdit panství v Mikulově. Naproti tomu panství Falkenštejn/Falkenstein ve Weinviertlu, které Lichtenštejnští po vymření stejnojmenného rodu (1228) patrně zdědili, bylo zemským správcem zabaveno (Weltin 1975: 28n. pozn. 111; Reichert 1985: 48 pozn. 191). Ve 14. století připadlo panství Falkenštejn jako zástava znovu do lichtenštejnských rukou. Roku 1369 příslibil vévoda Albrecht II. svému hofmistrovi Janu I. z Lichtenštejna, že dokud bude živ, hrad a panství Falkenštejn mu nezabaví (Bretholz: LV). Hartneid II. z Lichtenštejna (zemřel 1350), syn Jindřicha IL, si vydobyl účastí v bojích mezi českým králem Janem Lucemburským a Habsburky - Albrechtem II. a Otou - v řadách vysoké moravské i rakouské šlechty jasné vedoucí postavení. Roku 1334 připsal král Jan Hartneidovi za věrnou službu poskytnutou proti Uhrám a Rakousům (!) a jako náhradu za škody, které byly způsobeny na jeho statcích, hrad Děvičky/Magdeberg/Maidburg/Maydenberg včetně trhové osady Strachotín/Rausenbruck se třemi moravskými vesnicemi, jež se staly součástí mikulovského panství (Bretholz: XXVI). Kolem poloviny 14. století vstupovali Lichtenštejnové s vladaři i se zemskými správci vždy podle rodinných zájmů do "střídavě měněné koalice" (Press 1988). Za Jana I. Lichtenštejnského (zemřel 1397), od roku 1368 hofmistra vévody Albrechta III. Rakouského, se úzké propojeni s Habsburky začalo nezadržitelně rozvíjet. Roku 1370 se mu podařilo získat na jižní Moravě panství Lednice/ Eisgrub. V roce 1385 koupil hrad Ranšpurk/Rabensburg se vším, co k němu náleželo, a proměnil jej v centrum lichtenštejnského panství (Bretholz: LXXXIXn.). Roku 1389 připsal markrabě Jodok bratrům Janovi a Hertelovi (Harneidovi) a Jiřímu z Lichtenštejna hrad a trh Břeclav/Lundenburg (tamtéž: LII). Za Jana se podařilo ve více etapách (srov. tamtéž: LIXn.) získat panství Valtice/Feldsberg (město Valtice a část území bývalého panství bylo v roce 1919 Rakouskem odstoupeno Československu) a panství Mistelbach (tamtéž: XCIIn.). Roku 1386 se Jan Lichtenštejnský stal rádcem českého krále Václava. V témže roce uzavřeli příslušníci rodu Lichtenštejnů dědickou smlouvu, první smlouvu mezi Lichtenštejny vůbec. Jednotliví členové lichtenštejnského domu podle ní neměli mít na celkovém majetku žádná vlastnická práva, ale pouze právo užívací (Pres 1988: 20). Při formálním dodržování principu společného jednání byl Jan obdařen zvláštními právy, zejména pokud se týče majetků, které dodatečně sám získal (Hofmeister 1990: 40). Když Jan a jiní Lichtenštejnové upadli roku 1394 u vévody Albrechta III. do nemilosti (asi kvůli úzkým vztahům k "cizím" knížatům, především Lucemburkům), byla jim část jejich dolnorakouských statků odňata, mezi nimi - jako už jednou dříve v roce 1296 - i Falkenštejn, který je však v urbáři z roku 1414 uveden opět jako lichtenštejnské vlastnictví. Po rychlém a bezpodmínečném podřízení Lichtenštejnů si Jan a jeho bratr Hartneid vzali panství Valtice, které bylo kdysi jejich majetkem, od vévody jako léno; už 1408 změnil vévoda Leopold svému hofmistrovi Jindřichovi z Lichtenštejna lenní vztah opět na svobodné vlastnictví (Bretholz: LX). Synovec Jana I. Kryštof I. (zemřel mezi lety 1411 a 1413) našel po katastrofě rodu cestu "opět rychle mezi ty, kteří Habsburky obklopovali" a mohl tak roku 1406 od Maissauerů získat Wilfersdorf a 1407 Steyregg v Horních Rakousích (Press 1988: 21). Páni z Lichtenštejna své majetky plánovitě rozšiřovali (prostřednictvím koupí, dědictví a výměn), o čemž se zde v podrobnostech nemůžeme zmiňovat. V lichtenštejnském urbáři založeném roku 1414 je uvedeno devět panství, která ležela severně a jižně od moravsko-dolnorakouské hranice (na Moravě: Mikulov, Drnholec/Dürnholz a Břeclav, v Dolních Rakousích: Valtice, Falkenštejn, Ranšpurk/Rabensburg, Mistelbach, Hagenberk a Gnadendorf) (srov. Bretholz). Úspěšným scelováním pozemků se pak podařilo do roku 1600 vytvořit pozdější lichtenštejnské velkopanství (Oberhammer 1990: 33). Opětovný růst významu Lichtenštejnů se odehrál na pozadí napětí mezi Čechami, Moravou a Rakousy. Když byl český král Václav spolu s moravským markrabětem Prokopem zatčen svým bratrem, římsko-německým králem Zikmundem, a předán rakouským vévodům Albrechtovi a Vilémovi, umožnili mu Jan II., Jindřich V. a Hartneid V. z Lichtenštejna útěk uprchnutí. Přesto však se Lichtenštejnům dařilo uchovat si k vévodovi Vilémovi Rakouskému dobré vztahy. "Důsledkem redukce lichtenštejnského majetku z roku 1394 bylo, že se rod spíše orientoval na moravskou stranu, kde zůstaly jeho majetky zatím nedotčeny - Lichtenštejnové nezasahovali do vnitrorakouských spona z počátku nového století. Členství Jana II. v radě Joštově na Moravě a postavení Jindřicha V. jako hofmistra vévody Leopolda ukazuje zřetelně na dvojí orientaci rodu (...). Po Janově smrti se velitelem Znojma stal Jindřich; vstoupil totiž mezitím do služeb krále Václava. Právě poloha jeho statků ho předurčovala k tomu, aby roku 1414 zprostředkoval zastavení bojů, čímž byly konflikty mezi rakouskou a moravskou šlechtou, které plenily zemi, ukončeny." (Press 1988: 21n.) Za husitských válek patřili Lichtenštejnové k nejvěrnějším spojencům krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta, který byl od roku 1423 také zemským knížetem markrabství moravského; proto také byly lichtenštejnské statky husity vícekrát zpustošeny. Hartneidovi V. z Lichtenštejna, který doprovázel roku 1420 krále Zikmunda na jeho korunovační cestě do Prahy, byla čas od času svěřována ochrana nejdůležitějšího moravského hradu - brněnského Špilberku/Spielberg (Sttiller 1929: 6). Roku 1422 dal král Zikmund Hartneidovi, Jörgovi, Hansovi, Kry- štofovi a Oldřichovi Lichtenštejnským moravské městečko Podivín/Kostel do volného dědičného vlastnictví, čímž se jejich majetek na Moravě zvětšil. Ale už roku 1426 dobyli husité Podivín zpět. Za téhož tažení jim padly do rukou také Valtice/ Feldsberg; Valtice, tehdy v Dolních Rakousích a Mikulov na Moravě byly vypáleny (tamtéž: 16 pozn.1 a 39n.). Když byl rakouský zemský maršál Otto z Maissau roku 1430 zbaven moci, znamenalo to nejen odstranění důležitého konkurenta Lichtenštejnů v hraničním prostoru rakousko-moravském, ale i to, že "Otto přinesl Lichtenštejnům také část svého majetku" (Press 1988: 23). Také v druhé polovině 15. století se Lichtenštejnové pokoušeli, a to značně úspěšně, spojovat své rakouské a moravské zájmy. Ve válečném konfliktu mezi císařem Friedrichem III. a jeho bratrem Albrechtem VI. stál Jindřich VII. Lichtenštejnský (zemřel 1485) na straně Albrechtově. Naproti tomu jeho bratr Jan V. (zemřel 1473) táhl roku 1461 jako moravský pán spolu s českým králem Jiřím z Kunštátu a Poděbrad do pole, aby z obleženého vídeňského hradu osvobodili císaře. Příčinou tohoto politického "rozštěpení" rodiny bylo to, že trvalé sídlo Jindřichovo Steyregg leželo na území, jemuž vládl vévoda Albrecht, zatímco Mikulov, hlavní sídlo Janovo, na území náležejícím pod pravomoc českého krále. Po smrti Albrechta VI. (1463) vzal Friedrich III. bývalou šlechtickou opozici, mezi ní i Jindřicha Lichtenštejnského, na milost (tamtéž: 25). Avšak už počátkem sedmdesátých let se Jindřich podílí na šlechtickém svazku, namířeném proti Friedrichovi III.; roku 1473 byl uherským králem Matyášem Korvínem, který vládl také ve vedlejších českých zemích, jmenován moravským hejtmanem. Jindřich Lichtenštejnský "byl tehdy rozeným zprostředkovatelem mezi Friedrichem III. a rakouskými zemskými správci, mezi českým králem Vladislavem a Matyášem Uherským" (tamtéž: 25). Roku 1479 byl potvrzen jako rozhodčí v hraničním sporu mezi Moravou a Rakousy (Zernatto 1966: 92). Matyáš dosadil jeho bratra Kryštofa III. (zemřel po 1506) roku 1487 jako zemského maršála do Rakous a roku 1489, po vymření Pattendorfů, mu propůjčil úřad nejvyššího číšníka. Po králově smrti roku 1490 však všechny své funkce pozbyl. Friedrich III. se však se svým bývalým protivníkem brzy usmířil a jmenoval Kryštofa svým rádcem a roku 1493 znovu zemským maršálem. "Dvojí zakotvení - v Rakousích a na Moravě" poskytlo lichtenštejnskému rodu v pozdním středověku zvláštní volný prostor. "Rod se tak dostal do okruhu oněch evropských rodin, které z periferních územních útvarů mohly hrát významnou roli, jako například Savojové na francouzských hranicích, Oldenburgové a Holsteinové na sevem Německa, Percyové, vévodové z Northumberlandu mezi Anglií a Skotskem. Lichtenštejnům se tím podařilo jako ,baronům od hranic` vybudovat si výchozí pozice pro novověk." (Press 1988: 26) Politická situace se zásadním způsobem změnila, když po už uzavřeném vyrovnání a dohodách o dědictví (1491, 1515), k nimž došlo mezi Habsburky v Rakousích a Jagellonci v Čechách, na Moravě a v Uhrách, spojil roku 1526 arcivévoda Ferdinand I. po smrti českého a uherského krále Ludvíka v bitvě u Moháče rakouské země se zeměmi českými a s Uhrami v personální unii. V roce 1504 uzavřely tři tehdy existující linie lichtenštejnského rodu dědickou dohodu, kterou byla znovu zdůrazněna rodová jednota zavedením zákona stařešinství. Příslušný senior rodu byl obdařen všemi lény a měl předkupní právo uvnitř rodiny (Schmid 1978 a Hofmeister 1990). Mikulov se stal hlavním sídlem a centrem držav Kryštofa III., jeho synovci, Jiří VI. (zemřel 1548) a Erasmus (zemřel 1524) dostali Steyregg a Valtice, které se staly centrem panství Hartmanna I. (zemřel 1542). Lichtenštejnové ze Steyreggu vymřeli už roku 1548 po mužské linii; panství Steyregg v Rakousích na řece Enži/Enns bylo definitivně ztraceno roku 1580 prodejem rodu Jörgů. Mikulovská linie, která v roce 1526 umožnila, že se v Mikulově usadili pod vedením Baltazara Hubmaiera novokřtěnci, musela v roce 1560 zámek i mikulovské panství prodat (Petrin 1973; Hofmeister 1990: 50n.). V dalších letech zcela zchudla a v roce 1691 vymřela (Wilhelm s.d.: tabulka 2). Od roku 1560 si svůj význam podržela jen linie valtická, která na svých majetcích v Dolních Rakousích podporovala luteránství. Hartmann II. z Lichtenštejna (1544-1585) odmítl v roce 1580 "v zájmu dolnorakousko-moravské koncentrace majetku" převzít hornorakouský Steyregg (Press 1988: 30). Po dělení lichtenštejnského zboží provedeného 1591 a po smrti seniora Jana Septima v roce 1596 se reprezentanty valtické linie stali především tři synové Hartmanna IL, kteří se knížaty stali teprve později; byli to Karel (15691627), Maxmilián (1578-1643) a Gundakar (15801658). Prvorozený Karel obdržel z rodičovského dědictví panství Valtice a Herrnbaumgarten v Dolních Rakousích a panství Lednice na Moravě, Maxmiliánovi připadla dolnorakouská panství Ranšpurk a Cahnov/Hohenau, Gundakarovi pak Wilfersdorf a Ringelsdorf. Základ k mimořádnému zvětšení majetků na Moravě, k němuž došlo v následujících desetiletích, byl položen až Hartmannem II., když roku 1575 získal zpět panství Lednice, prodané v letech 1572/73 Wolfgangem II. z mikulovské-linie. Hartmannův syn Karel se v roce 1596 oženil s Annou, jednou ze dvou dědících dcer mocného moravského pána Jana Šembery Černohorského z Boskovic a na Bučovicích, který dal v Bučovicích postavit nádherný renesanční zámek. Karlův bratr Maxmilián si roku 1597 vzal za ženu Anninu sestru Kateřinu. V témže roce došlo k dědění: Černá Hora a Úsov/Mährisch Aussee připadly Karlovi, Bučovice a Pozořice včetně Nového Hradu Maxmiliánovi. "Tím se lichtenštejnští bratři rázem vyšvihli mezi špičku moravských panských stavů." (Winkelbauer 1993:180n.) Bratři Karel a Maxmilián dodrželi ostatně při svých svatbách tradici lichtenštejnské linie mikulovské: v průběhu 16. století si minimálně dva muži nebo dvě ženy z této linie vzali za ženy nebo muže příslušníky rodu pánů z Boskovic (Wilhelm s.d.: tabulka 2, Šembera 1870). V letech 1599, 1600 a 1602 konvertovali tři bratři od luteránství, případně od konfesně neurčité, spiritualitou českých bratří ovlivněné víry, ke katolicismu, čímž usnadnili sobě i svým potomkům cestu k vlivnému postavení na habsburských dvorech v Praze a ve Vídni i v císařské armádě a rovněž v zemské a státní správě. Roku 1606, deset let poté, co se stal seniorem lichtenštejnského domu, dosáhl Karel při dědické dohodě se svými bratřími ve Valticích toho, že s jejich souhlasem vytvořil striktní rodin- né svěřenectví, podle něhož tzv. majetky prvorozenců a zbývající statky rodiny tvořily neprodejný a nedělitelný celek ve vlastnictví tří bratří a jejich potomků. Prvním představitelem rodu "vládcem a domu" - nebyl pro budoucnost, jak to bylo dosud běžné, nejbohatší mužský příslušník rodiny (seniorátní princip), ale prvorozený syn ve vládnoucí linii (dědění podle primogenitury, majorátní zákon) (Hofmeister 1990: 57-60). V letech, kdy se vyhrotil konflikt mezi císaři Matyášem a Ferdinandem II. na straně jedné a evangelickou šlechtou jejich zemí na straně druhé, se dokázali bratři Karel, Maxmilián a Gundakar "v mocenském zápase mezi císařstvím a odstředivě působící mocí stavů optimálně orientovat a využít politické konstelace k dosažení rodinných cílů." (Oberhammer 1990: 34) Základy toho, že se Lichtenštejnové společně s knížaty Esterházym a Schwarzenberkem propracovali do "triumvirátu" nejbohatších šlechtických rodin habsburské monarchie, položil Karel z Lichtenštejna, "obávaný a nenáviděný, potřebný a vzbuzující závist, osamělá postava historického rázu, na kterou se nehodí žádná šablona" (Press 1988: 49; srov. především Haupt 1983). Po své konvemi působil jednak jako nejvyšší hofmistr císaře Rudolfa II. (1600-1603 a 16061607), a také jako nejvyšší zemský soudce (1599-1600) a zemský hejtman moravský (16041606). Roku 1602 koupil na Moravě panství Plumlov/Plumenau s městem Prostějovem/Prossnitz. V habsburském "sporu mezi bratry".postavil se nakonec společně s moravskými stavy na stranu arcivévody Matyáše, který jej roku 1608 jako prvního "nového knížete" 17. století povýšil na dědičného knížete - udělil mu hodnost dědičného říšského knížete až od roku 1620 a roku 1614 mu dal jako léno slezské vévodství opavské. V roce 1612 zaujal "vládce" lichtenštejnského domu mezi panským stavem rakouských zemí pod řekami Enží a Moravou první místo - "precedens" (Haupt 1983: Textband, 20). V následujících stoletích byla knížata z Lichtenštejna jak mezi dolnorakouskou, tak mezi moravskou šlechtou vždy "primi inter pares". Za stavovského povstání 1619/20 obsadili povstalci Karlovy moravské statky. Po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) si vévoda Maxmilián Bavorský vyžádal Karla jako svého zástupce v dobytém Království českém. Karel z Lichtenštejna předsedal zvláštnímu soudu, svolanému na příkaz císaře Ferdinanda II. a 21. června 1621 také popravě vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. V lednu 1622 ho císař Ferdinand II. jmenoval místodržícím a místokrálem v Čechách; v této funkci měl veliké pravomoci a podržel si ji až do své smrti v roce 1627. Byl jako první člen lichtenštejnského rodu přijat do řádu zlatého rouna a obdařen slezským vévodstvím krnovským. Kromě toho dostal kníže Karel jako císařský dar na severní Moravě několik panství, z nichž většina byla konfiskována Ladislavu Velenovi ze Žerotína: Moravská Třebová/Mährisch-Trübau, Zábřeh/Hohenstadt, Šumperk/Mährisch-Schönberg, Branná a Ruda/Eisenberg an der March. Darování zemského knížecího města Uničova/ Mährisch-Neustadt bylo v roce 1632 zrušeno. Rovněž v roce 1622 koupil Karel ve východních Čechách velké panství Lanškroun/Landskron a (za 600 000 kop míšeňských grošů, výhru z jeho účasti na podezřelém "mincovním konsorciu?") od Albrechta z Valdštejna blízko Prahy ležící panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves a Škvorec, která byla jako bývalý majetek Smiřických zkonfiskována. Rozsáhlými opatřeními rozšířil kníže Karel v následujících letech své vlastnictví o řadu menších statků, mezi jiným o Roztoky ležící severně od Prahy a o několik vesnic. Karlův bratr Maxmilián se dal na vojenskou kariéru. Roku 1608 byl povýšen na nejvyššího zbrojíře arcivévody Matyáše, roku 1613 se stal císařským radou a nejvyšším podkoním a v roce 1620 se rozhodujícím způsobem podílel na vítězství jednoty Katolické ligy a císaře v bitvě na Bílé hoře. Roku 1623 byl zároveň se svým bratrem Gundakarem povýšen do dědičného stavu říšského knížete. K likvidaci císařových dluhů obdržel ze statků; které byly zkonfiskovány Karlovi z Kounic, panství Ždánice/Steinitz jižně od Bučovic a další menší statky na Moravě. Ze svého rezidenčního zámku Ranšpurku vybudoval pevnost s mohutnými hradbami. Roku 1633 založil společně se svou ženou Kateřinou, rozenou Čer- nohorskou z Boskovic, u moravského mariánského poutního kostela na Vranově u Brna klášter přísného reformního řádu paulánů a také lichtenštejnskou rodinnou hrobku jako místo odpočinku všech linií rodu. Pouze kníže Gundakar a jeho bezprostřední potomci jsou pochováni ve farním kostele ve Wilfersdorfu (Winkelbauer 1993: 186). Kníže Maxmilián zemřel roku 1643 bez dědiců jako císařský polní maršál v pevnosti Ráb/Raab/Györ, jejímž byl velitelem. Majetky, které zanechal, byly rozděleny mezi jeho bratra Gundakara a synovce Karla Eusebia. Gundakar zastával, stejně jako jeho bratr Karel, významné dvorní a státní funkce; od roku 1599 byl bez přerušení ve službách arcivévody Matyáše. V letech 1625/26 byl dokonce nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda II. Oženil se roku 1616 s Lukrécií, vévodkyní těšínskou, dcerou posledního piastovského vévody Těšína. Nárok na vévodství těšínské po Lukréciině smrti (1633), bud' pro sebe, nebo pro svého syna Ferdinanda Jana, se nerealizoval, stejně jako jeho nárok na část dědictví, kterou jeho první žena Anežka, hraběnka z Ostfrieslandu z rodu Cirksenů, jež zemřela v roce 1616, získala po své matce. Jeho sňatky byly tedy - aspoň co se týče zvětšování majetku - méně šťastné než sňatky jeho bratrů. V roce 1633 povýšil císař jihomoravská panství Moravský Krumlov/Máhrisch-Kromau a Uherský Ostroh/Ungarisch-Ostra, která Gundakar roku 1622 získal za 600 000 zlatých jako "rebelantské statky", na "knížectví Lichtenštejn". Moravskému Krumlovu, jenž měl být přebudován na sídelní město, dal Gundakar jméno "Liechtenstein". Piaristický klášter, založený v "Liechtensteinu" v letech 1636/37, byl roku 1646 po zničení Švédy řádem školských bratří opuštěn. Gundakarův syn Ferdinand Jan, za jehož vlády označení "knížectví Lichtenštejn" zaniklo, předal krumlovský klášter v roce 1657 uherské paulánské kongregaci eremitů. Lichtenštejnové patřili mezi ty, kteří po bitvě na Bílé hoře nejvíce vytěžili z konfiskace majetků v českých zemích. Podle odhadu (patrně poněkud přehnaného) bylo z úhrnné plochy statků, které knížata Lichtenštejnská vlastnila na konci 19. století, celých 41% získáno mezi lety 1620 až 1650 (Pircher 1984: 38). Během třicetileté války vzrostl jenom na Moravě počet lichtenštejnských poddanských domů ze 4758 na 16 156. Po roce 1640 vlastnil Karel Eusebius z Lichtenštejna, syn a dědic knížete Karla, zemřelého roku 1627, na Moravě celkem 9349 poddaných, jeho strýcové Gundakar a Maxmilián 3906, případně 2204. V roce 1619, tedy před bitvou na Bílé hoře, měl Karel na Moravě 3672 a Maxmilián 1086 poddaných. Do konce 17. století počet lichtenštejnských poddaných na Moravě ještě vzrostl až na 19 110, což odpovídá asi pětině všech moravských poddanských domů (Matějek 1974: 84 a 92n.). Na panstvích v severovýchodních Dolních Rakousích měli v roce 1637 tři bratři Karel, Maxmilián a Gundakar dohromady 1856 poddaných. Do roku 1667 se v kraji pod Manhartskými horami počet lichtenštejnských poddaných zvýšil na 1871, do roku 1701 však už na 2055 (Havlik 1982: 61, 65 a 147). V Čechách patřilo podle údajů z berního úřadu, založeného v letech 1653 až 1656, knížeti Karlu Eusebiovi "pouze" 1112 "usedlých" (což je název pro zdanitelnou jednotku, odpovídající pravděpodobně asi 1700 až 1800 poddanských domů různých kategorií). Jestliže k tomu připočteme panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves a Škvorec u Prahy, která kníže Karel získal v roce 1622 a na která si činila nárok státní správa, dosahuje číslo "usedlých" v Čechách celkově 1510, tj. téměř 2500 poddanských rodin) (Doskočil 1953/54: 726 a 728). Knížata lichtenštejnská, ačkoli patřila k nejbohatší šlechtě na Moravě a v Dolních Rakousích, zaujímala na seznamu české šlechty, co se rozsahu poddanského vlastnictví týče, až osmé místo (Felcman 1976: 219). O slezském knížectví opavském a krnovském nemám k dispozici žádná čísla. Jak starý kníže Gundakar, tak jeho synovec Karel Eusebius, který se po smrti svého otce Karla v roce 1626 stal "vládcem" lichtenštejnského domu, žili stranou císařského dvora na svých statcích. Možná i z tohoto důvodu se Lichtenštejnům dlouho nedařilo dosáhnout vytouženého cíle, totiž hodnosti říšského stavu a na lavici říšských knížat zaujmout "místo i hlas". K dalšímu rozvoji majetku scházely Lichtenštejnům až do roku 1690 finanční prostředky. Nepočítáme-li znovuzískání břeclavského panství v roce 1638 a jednotlivá opatření směřující k zachování majetku, jakož i koupi severočeského panství Rumburk, provedenou roku 1681 knížetem Antonínem Floriánem, vnukem knížete Gundakara, pak nemohli v roce 1690 Lichtenštejnové nabýt žádný nový majetek (Oberhammer 1990: 42). Přesto však patřilo knížeti Karlu Eusebiovi kromě Valtic v Dolních Rakousích devět panství na Moravě a pět v Čechách a také opavská a krnovská vévodství (Winkelbauer 1990: 91). Teprve knížeti Janu Adamu Andreasovi (1657-1712), jímž vlastně zanikla karolinská linie lichtenštejnského rodu, se podařilo, nepochybně za výhodné situace všeobecné konjunktury, zásadní reorganizací a racionalizací správy a řízením hospodářství (mj. také snížením počtu zaměstnanců a drastickým zvýšením robotních povinností poddaných) mohutně zvýšit výnosy ze statků a z panství. Podařilo se mu také pravděpodobně za 3,6 milionů zlatých získat panství Šternberk (1695/99) a Karlovec (1699) na severní Moravě a Hodonín/Göding (1692) na jižní Moravě, Judenau u Tullnu (1701), Červený Hrádek v severních Čechách (1708) a další statky v Dolních Rakousích a v Uhrách (Oberhammer 1990: 43). Janu Adamovi se rovněž poštěstila koupě panství Schellenberg (1699), ležícího v bezprostřední blízkostí říše, a od velmi zadluženého rodu hrabat z Hohenemsu koupil hrabství Vaduz (1712), které bylo po dlouhém úsilí Adamova dědice, knížete Antonína Floriána, povýšeno v roce 1719 na státní lichtenštejnské knížectví. V roce 1723 byl také boj lichtenštejnského rodu o místo a hlas v říšském sněmu korunován úspěchem. Kníže Jan Adam, který zemřel roku 1712 bez mužských potomků, ve své závěti bohatě obdařil alodiálními panstvími své dcery a Josefa Václava, synovce knížete Antonína Floriana, který se později stal vládcem a představitelem celého rodu. Prostřednictvím ženské linie lichtenštejnský rod navždy ztratil panství Černá Hora, Červený Hrádek a Hodonín. Avšak Marie Terezie, dcera Jana Adama, která byla svým otcem obdarována panstvím u Prahy, určila po smrti svého muže, vévody Emanuela ze Savojska-Carignanu (synovce prince Evžena), za univerzálního dědice svého majetku, rozmoženého o panství Kounice a Rataje nad Sázavou, příslušného vládce lich- tenštejnského rodu. Ten měl za to hradit náklady spojené s chodem institucí, které založila. Šlo o Savojskou rytířskou akademii, která byla včleněna do Theresiana založeného 1778 císařovnou Marií Terezií a o Savojskou nadaci šlechtičen, dále o čtyři kanovnictví u sv. Štěpána pro příslušníky rakouského panského stavu. V 18. století se lichtenštejnský rod znovu rozdělil do více linií. Po úmrtí knížete Josefa Václava (1772) ho brzy následoval jeho synovec František Josef, který byl zakladatelem starší, františkánské linie lichtenštejnského rodu; podle jeho bratra Karla Boromeje se odvozuje mladší neboli karlovská linie. Pro spravováni lichtenštejnských statků a panství hrála zemská hranice mezi Čechami, Moravou a Dolními Rakousy v 17. a 18. století sotva nějakou roli. Od roku 1715/16 do 1721 spočívala nejvyšší správa nad financemi, jakož i hospodářské vedení všech panství knížete Antonína Floriána, v rukou jeho vrchního pokladníka Lorence Josefa Schallamayra, který kontroloval všechny správce a účetní, a to jak na panstvích karlovského a gundakarského majorátu, tak na panstvích a statcích alodiálních. V roce 1717 pověřil kníže Schallamayra také funkcí hospodářského poradce pro svá jihomoravská a dolnorakouská panství a také pro alodiální statky Hauskirchen, Erdberg a Čerčín (Winkelbauer, Haklich: 93). Na konci 18. a počátkem 19. století bylo tehdejších 32 lichtenštejnských panství trvale rozděleno do čtyř nebo pěti inspekčních okrsků (tamtéž: 95). Panské úředníky podle možnosti rekrutovali na základě principu "closed-shop". K základním zásadám správy knížecích statků totiž patřilo, že úřednický dorost byl přednostně získáván z okruhu synů vlastních poddaných a školen na vlastních panstvích v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích (tamtéž: 101). Kníže Alois I. (1759-1805) se správě svých statků věnoval obzvláště intenzivně "a svou modernizační činností v zemědělství a průmyslu se projevil jako předvídavý vlastník" (Press 1988: 61). Položil také základy pro zásadní "modernizaci" lednického parku. Z "minaretu" vysokého 68 metni, ležícího severně od terasy lednického zámku, navržené Josefem Hardtmuthem a dokončené v roce 1804, bylo možné přehlédnout lichtenštejnské panství na Moravě i v Dolních Rakousích (Wilhelm 1990: 52). Kníže Jan L, bratr a nástupce knížete Aloise a vládce rodu od roku 1805 do roku 1836, dal během velkorysé a nákladné přestavby lednického zámeckého parku upravit také čtyři rybníky ležící mezi Lednicí na Moravě a Valticemi, tehdy v Dolních Rakousích, a to tak, že byly bud' rozšířeny nebo na nich byly zřízeny umělé ostrovy. Na západním konci Hlohoveckého rybníka nechal kníže Jan v roce 1827 přímo na hranici mezi Moravou a Rakousy postavit monumentální hraniční pomník, jehož jedna polovina stojí na rakouské a druhá identická polovina na moravské straně. Jako celek je však pomník na lichtenštejnské půdě (Wolny 1836: 328-331). Návrh pomníku pochází prý od Josefa Kornhäusla, potomka Josefa Hardtmutha, knížecího lichtenštejnského architekta a stavebního mistra (Tausig 1916: 1). Knížeti Janu I. se po politických převratech napoleonské éry, v níž si jako císařský generál získal válečnou slávu, podařilo na vídeňském kongresu a v německém spolku potvrdit suverenitu, kterou získal v roce 1806. Zůstal však "vždy a na prvním místě rakousko-moravským pánem, i přes vědomí své suverenity" (Press 1988: 64). Pro nedostatek místa zde musím pominout dějiny rodu Lichtenštejnů v 19. a 20. století. Na závěr bych chtěl stručně upozornit alespoň na osudy lichtenštejnských majetků v Čechách, na Moravě a v Rakouském Slezsku ve 20. století. Po roce 1918 byly na základě pozemkové reformy provedené Československou republikou, kterou Knížectví lichtenštejnské diplomaticky neuznalo, majetky v českých zemích redukovány z přibližně 1450 km2 na 660 km2 (Press 1988: 79). Původně dolnorakouské Valtice musely být na základě Saintgermainské mírové smlouvy z roku 1919 Rakouskem odstoupeny sousednímu státu na severu, aby mohla železniční trat' z Břeclavi do Mikulova a Znojma ležet v celku na československém státním území (Hummelberger 1989 a Puscala 1986). Knížata z Lichtenštejna zůstala i přes pozemkovou reformu nadále nejen v Rakousku, ale i v Československu významnými velkomajiteli půdy. Teprve v roce 1945 byl lichtenštejnský majetek na základě dekretů prezidenta obnovené Československé republiky Eduarda Beneše v úplnosti konfiskován, a tím de facto vyvlastněn (Rodový archiv vládnoucích knížat z Lichtenštejna, akta pozemkové reformy a vyvlastnění). "I samy Dolní Rakousy se - alespoň na čas - dostaly pod tlak sovětské okupační správy (...)" (Press 1988: 82). Knížecímu dvoru se však podařilo dolnorakouský majetek konsolidovat. Dvůr měl velký podíl na prudkém hospodářském vývoji malého Knížectví lichtenštejnského nejen jako iniciátor, ale i jako uživatel. Otázka, zda v České republice dojde někdy aspoň k částečné restituci lichtenštejnského majetku (půdy, zámků atd.), který byl vyvlastněn v roce 1945, a zda se knížata z Lichtenštejna stanou v moravskorakouském prostoru opět "šlechtickým rodem, který nezná hranice", zůstává stále otevřená. LITERATURA Bretholz, Berthold (zpracovatel): 1930 Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414 [Urbář lichtenštejnských panství Mikulov, Drnholec, Břeclav, Falkenstein, Valtice, Ranšpurk, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf z roku 1414]. Sudetendeutsche Geschichtsquellen 3. Reichenberg - Komotau Doskočil, Karel (zpracovatel): 1953/54 Berní rula 2, Popis Čech r. 1654, 2 díly. Praha Falke, Jacob: 1868-1882 Geschichte des fürsterlichen Hauses Liechtenstein, 3 Bde [Dějiny knížecího domu Lichtenštejnů, 3 svazky]. Wien Felcman, Ondřej: 1976 Majetkové poměry feudální třídy v druhé polovině 17. století. In: Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1 (Studia historica 14): 195-228 Haupt, Herbert: 1983 Fürst Karl I. von Liechtenstein, Obersthofmeister Kaiser Rudolfs II. und Vizekönig von Böhmen. Hofstaat und Sammeltätigkeit. Edition der Quellen aus dem liechtensteinischen Hausarchiv, 2 Bde. (Textband u. Quellenband) [Kníže Karel I. z Lichtenštejna, nejvyšší hofmistr císaře Rudolfa II. a místokrál Čech. Dvorní stát a sběratelství. Edice pramenů z lichtenštejnského rodového archivu. 2 svazky (textový svazek a svazek pramenů)]. Wien Köln - Graz Havlik Eva Maria: 1982 Strukturwandel des ständischen Besitzes im Viertel unter dem Manhartsbeig. Untersuchungen zum Herren- und Ritterstand aufgrund der Gültbücher 1571 bis 1701, Phil. Diss. [Strukturní proměny stavovského majetku ve čtvrti pod Manhartskými horami. Výzkumy o panském a rytířském stavu na základě knih účtů 1571-1701. Fil. disertace]. Wien Hofmeister, Heibert: 1990 Pro consecvanda familiae at agnationis dignitate. Das liechtensteinische Familien-Fideikomiß als Rechtsgrundlade der Familien- und Vermögenseinheit [Lichtenštejnské rodinné svěřenectví jako právní podklad rodinné a majetkové jednoty]. In: Oberhammer 1990: 46-63 Hummelberger, Walter: 1989 Die niederösterreichisch-tschechoslowakische Grenzfrage 1918/19 [Otázka dolnorakouskočeskoslovenské hranice 1918/19]. In: SaintGermain 1919 (Veröffentlichungen der WissenschaftGchen Kommission zur Erforschung der Geschichte der Republik Österreich 11. Wien Matějek, František: 1974 Bílá hora a moravská feudální společnost. In: Československý časopis historický 22: 81-103 Mitscha-Märheim, Herbert: 1973 Zur Geschichte der älteren Liechtensteiner und ihres Besitzes in Niederösterreich [K dějinám starších Lichtenštejnů a jejich vlastnictví v Dolních Rakousích]. In: Jahrbuch der HeraldischGenealogischen Gesellschaft "Adler", 3. pokrač., sv. 8. Wien: 19-46 Oberhammer, Evelin (vyd.): 1990 Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der früheren Neuzeit [Chvála celého světa i jeho zrcadlo. Knížecí dům lichtenštejnský v raném novověku]. München - Wien Oberhammer, Evelin (vyd.): 1990 Viel ansehnliche Stück und Güter. Die Entwicklung des fürstlichen Herrschaftsbesitzes [Mnoho pozoruhodných kusů a statků. Vývoj majetku knížecího panství]. In: tamtéž: 33-45 Petrin, Silvia: 1973 Der Verkauf der Herrschaft Nikolsburg im Jahre 1560 und die Stände von Niederösterreich [Prodej panství Mikulov v roce 1560 a stavy Dolních Rakous]. In: Unsere Heimat 44: 129-137 Pircher, Wolfgang: 1984 Verwüstung und Verschwendung. Adeliges Bauen nach der Zweiten Türkenbelagerung [Zpustnutí a zanedbání. Stavební činnost šlechty po druhém obsazení Turky]. Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte 14. Wien Press, Volker/Willoweit, Dietmar (vyd.): 1988 Liechtenstein - Fürstliches Haus und staatliche Ordnung. Geschichtliche Grundlagen und moderne Perspektiven [Lichtenštejn. Knížecí rod a státní řád. Dějinné základy a moderní perpektiva]. München Press, Volker: 19882 Das Haus Liechtenstein in der europäischen Geschichte [Rod Lichtenštejnů v evropských dějinách]. In: Press/Willoweit: 15-85 Pucsala, Gerhard: 1986 Österreichisch-tschecho-slowakische Grenzverhandlungen 1919-1923. Zur Festlegung der österreichischen Staatsgrenze gegenüber der Tschecho-Slowakei im Raum von Niederösterreich. Ungedr. Geisteswiss. Diss. [Rakouskočesko-slovenská hraniční jednání 1919-1923. Ke stanovení rakouské státní hranice vzhledem k Česko-Slovensku v prostoru Dolních Rakous. Nepublikovaná disertace]. Wien Reichert, Folker: 1985 Landesherrschaft, Adel und Vogtei. Zur Vorgeschichte des spätmittelalterlichen Ständestaates im Hercogtum Österreich [Vláda na území, šlechta a fojtství. K dějinám doby před pozdně středověkým stavovským státem v rakouském vévodství]. Köln - Wien Schmid, Geord: 1978 Das Hausrecht der Fürsten von Liechtenstein [Rodové právo knížat z Lichtenštejna]. In: Jahrbuch des Historischen Vereins für das Fürstentum Liechtenstein 78: 1-181 Stöller, Ferdinand: 1929 Österreich im Kriege gegen die Hussiten (1420-1436) [Rakousy za války proti husitům (1420-1436)]. In: Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich N.F. 22: 1-87 Šembera, Alois Vojtěch: 1870 Páni z Boskovic a potomní držitelé hradu boskovického na Moravě. Vídeň Tausig, Paul: 1916 Josef Kornhäusel, ein vergessener österreichischer Architekt (1782-1860) [Josef Kornhäusel, zapomenutý rakouský architekt (1782-1860)]. Wien Weltin, Max 1975 Die "Laaer Briefsammlung". Eine Quelle zur inneren Geschichte Österreichs unter Ottokar II. Přemysl. [Sbírka dopisů v Lavě. Pramen k vnitřním dějinám Rakous za Přemysla Otakara II.]. Vertiffentlichungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 21. Wien - Köln - Graz Weltin, Max: 1978/79 Landesherr und Landherren. Zur Herrschaft Ottokars II. Přemysl in Österreich [Zemský pán a zemští správci. K vládě Přemysla Otakara II. v Rakousích]. In: Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich N.F. 44/45: 159-225 Weltin, Max: 1986/87 Ascherichsbrugge - Das Werden einer Stadt an der Grenze [Ascherichsbrugge - vznik města na hranici]. In: nöla. Mitteilungen aus dem Niederösterreichischen Landesarchiv 10: 1-42 Wilhelm, Gustav: s.d. Stammtafel des fürstlichen Hauses Liechtenstein [Rodokmen knížecího domu lichtenštejnského]. Wilhelm, Gustav: 1990 Josef Hardtmuth 1758-1816. Architekt und Erfinder [Josef Hardtmuth 1758-1816. Architekt a vynálezce]. Wien - Köln Winkelbauer Thomas: 1990 Haklich und der Korruption unterworfen. Die Verwaltung der liechtensteinischen Herrschaften und Güter im 17. und 18. Jahrhundert [Podroben korupci. Správa lichtenštejnských panství a statků v 17. a 18. století]. In: Oberhammer 1990: 86-114 Winkelbauer, Thomas: 1992 Wandlungen des mährischen Adels um 1600. Comenius, gesellschaftliches und wirtschaftliches Umfeld [Proměny moravské šlechty okolo roku 1600. Komenský v dobových společenských a hospodářských souvislostech]. In: Jan Amos Comenius und die Politik seiner Zeit (Schriftenreihe des Österreichischen Ost-und Südeuropa-Instituts 21), vyd. Karlheinz Mack. Wien - München: 16-36 Winkelbauer, Thomas: 1993 Repräsentationsstreben, Hofstaat und Hofzeremoniell der Herren bzw. Fürsten von Liechtenstein in der ersten Hälfte des 17. Jahrhunderts [Úsilí o reprezentaci, hofstát a dvorní ceremoniál pánů, popř. knížat z Lichtenštejna v první polovině 17. století]. In: Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků. Opera historica 3: 179-198 Wolny, Gregor: 1836 Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert. Bd. II: Brünner Kreis, 1. Abt. [Markrabství moravské, popsáno topograficky, statisticky a historicky. Sv. II. Brněnský okres, 1. oddíl]. Brünn Zernatto, Eva: 1966 Die Zusammensetzung des Herrenstandes in Österreich ob und unter der Enns von 1406-1519. Phil. Diss. [Sloučení panského stavu v Rakousích nad a pod řekou Enží v letech 1406-1519. Fil. disertace]. Wien zpátky na webLIECHTENSTEINcz |