|
Tento text vznikl jako součást ročníkové práce: Jiří J. K. Nebeský, Znak Liechtensteinů v 17. století (Opava, 1999).
ÚVOD DO DĚJIN RODU Rod, vládnoucí dnes v alpském ministátě Knížectví Liechtenstein, které analogicky k ještěrům na Galapágách připomínajícím minulou epochu dějin Země, připomíná minulou epochu dějin Evropy jako poslední pozůstatek "rozdrobené" Římsko-německé říše, můžeme v historických pramenech sledovat v přímé linii k Dětřichovi von Liechtenstein, doloženému kolem let 1178-1192 [SCHWENNICKE 1984 : Tf. 30; k dějinám rodu dále mj. FALKE 1868; nověji WILHELM* b. d.; MARTIN* 1976; WANGER* 1995; SCHÖPFER* 1996; v češtině zjm. HOFMANN 1900 a pro starší období na něm závislí: BUBEN 1995; FUKALA 1998; nekvalitní rodokmen má také HOSÁK-ZEMEK 1981 : 308-311; starší období stručně PILNÁČEK 1930 : 202-203]. V minulosti ještě vzdálenější se už dostáváme na pole více či méně pravděpodobných hypotéz, podle nichž považujeme za nejstarší doložené členy rodu Dětřicha, který se připomíná poprvé v roce 1096 a Huga von Leutsorff (kolem 1100), případně von Stetteldorf (kolem 1120), o němž víme, že byl "consanguineus" Bedřicha von Lautisdorf-Machland, z rodu pozdějších pánů von Donauwörth [WILHELM* 1951; GHDA 1968 : 97; MITSCHA* 1971]. Hypotéza, že Liechtensteinové mají původ ve stejném rodě jako páni von Donauwörth je zatím všeobecně přijímána a nahrazuje tak starší hypotézu o původu z rodu von Kuenring [FALKE I, 1868 : 4-5, tam také pověst o původu Liechtensteinů z moravské vsi Vilémovice; WITZGRILL 1872 : 29], nehledě k ještě mnohem starším dobově podmíněným genealogickým konstrukcím, jejichž půvab je ovšem nepopiratelný, že totiž Liechtensteinové pocházejí z rodu Este, odvozujícího svůj původ z dob Římské republiky [MEGISER 1631; stručný přehled literatury o dějinách rodu z 16.-18. století má WURZBACH 1866 : 117-118; pro 16.-17. století detailně WILHELM 1950 : 5-6; viz též ELVERT 1879; BOHATTA* 1911]. V jihovýchodním koutu Římsko-německé říše vzniklo ve 12. a 13. století šest hradů s názvem Li(e)chtenstein, trojice z nich pak dala jméno některému ze šlechtických rodů [PFEIFER 1997 : 105]. Námi sledovaný rod pozdějších knížat von Liechtenstein měl své sídlo u dolnorakouského Mödlingu, zmiňme se i o dvojici stejnojmenných rodin, protože občas dochází k záměně jednotlivých členů rodu - dolnofranská rodina Liechtensteinů užívala pilovitě (zubatě) čtvrcený štít a vymřela v 16. století, korutanští Lichtensteinové (Lichtenstein-Castelcorno) se v 17. století přesunuli na Moravu, z jejich řad vyšli dva olomoučtí biskupové, vymřeli roku 1761 a jejich jméno a znak (klínovitě dělený štít) přešly na rod Podstatských. Liechtensteinové na hradě Liechtenstein u Mödlingu, který v první polovině 12. století vystavěl stejnojmenný nástupce (syn?) zmíněného Huga patřili k ministeriálům rakouských vévodů, základem jejich pozemkového majetku byly hrady (a panství) Liechtenstein, Rohrau a Petronell u Hainburgu. Zřejmě již ve 12. století se oddělila tzv. štýrská linie (Murau [FALKE I, 1868 : 55-276; ZUB* 1902; LOSERTH 1905; SCHWENNICKE 1984 : Tf. 40-41]), ve 13. století se dolnorakouská část rodu rozdělila syny Dětřicha von Liechtenstein (1180-1201) na tři větve: Dětřich (1230-1258) založil linii na hradě Rohrau a Liechtenstein, která vymřela jeho vnučkou Dietmut (†1309/19), provdanou poprvé za Leutolda von Stadeck a podruhé za Oldřicha von Walsee. Druhou větev (Mikulov) založil Jindřich von Liechtenstein, o kterém bude řeč později, třetí (Petronell) jeho mladší bratr Albrecht von Saint Petronell (1234-1285). Jeho potomci vymřeli také už ve třetí generaci, někdy na počátku 14. století. Štýrská linie Murau: Vraťme se ještě ke štýrské linii Murau, její kořeny můžeme sledovat až do počátku 12. století, aniž dokážeme (byť jen hypoteticky) spojit jejich posloupnost s dolnorakouskými Liechtensteiny. Rodina sice užívala jiného znaku než jejich příbuzní a v Korutanech dokonce vystavěla další hrad Liechtenstein (u Judenburgu), příbuzenství s dolnorakouskými Liechtensteiny ale nebylo nikdy zpochybněno. Nejznámějším členem rodu byl Oldřich von Liechtenstein, Frauenburg und Murau (†1275) [ZITZENHACKER * 1958], slavný minesengr i politik, jedna z významných osobností rakouských zemí za doby kratičké vlády Přemysla II. v Rakousích a Štýrsku, působil jako rakouský číšník (1243-1272) a štýrský maršálek. Zatímco potomci jeho bratra Dětmara von Offenburg (1224-1265) vymřeli ještě na konci 13. století, jeho potomci se na zjm. štýrských dějinách podíleli až do poloviny 17. století. Oldřichův syn Ota (†1311), který zahajuje řadu štýrských (dědičných) komoří z liechtensteinského rodu byl podruhé ženatý s Dietmut, dcerou Jindřicha von Liechtenstein z mikulovské rodové linie, podobných sňatků mezi štýrskou a rakousko-moravskou linií najdeme hned několik. Ekonomické zázemí štýrských Liechtensteinů ve 13. a 14. století tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg. Potomci Otova syna Rudolfa (†po 1343) převzali Liechtenstein a Frauenburg, když Linhartem von Liechtenstein roku 1436/7 vymřeli, přešel jejich majetek na spřízněný rod Stubenbergů. Linie Otova staršího syna Oty (†1340), získala v jeho osobě panství Dürnstein. Otův prapravnuk Mikuláš (†1499/500) rozšířil majetek rodu o Weinburg, Treffen a Seltenheim, ležící v Korutanech, kde získal úřad dědičného maršálka, v letech 1489-1494 patřil ke stoupencům Matyáše Corvina. Jeho vnuk Ota (†1564) měl s Benignou, dcerou Jiřího von Liechtenstein-Steyregg devět dětí, z nichž nejstarší Kryštof (†1580) byl posledním majitelem panství Murau, které pak sňatkem s jeho vdovou Annou Neumannovou von Wasserleonburg získal Jiří Ludvík hrabě zu Schwarzenberg, jeho rodu patří Murau dodnes. V následující generaci pak štýrská linie Liechtensteinů vymřela: syn Kryštofova bratra Zikmunda Ota, zemřel roku 1619, syn Kryštofova bratra Konráda, který konvertoval k augsburskému vyznání víry, Konrád (pohrobek) zemřel někdy na přelomu let 1646/7, jeho sestrou Annou, provdanou za Jiřího von Stubenberg pak linie vymřela roku 1665 definitivně. V té době už se na vrcholu moci ocitla mikulovská rodová linie, o které bude text teď. Rakousko-moravská linie Mikulov: Z mocenského hlediska dosáhla většího významu než linie štýrská linie rakousko-moravská, jejímž zakladatelem je Jindřich von Liechtenstein (†1265/66), který získal od Přemysla II. roku 1249 v léno moravský hrad Mikulov s Drnholcem [Prameny k počátkům liechtensteinských dějin na Moravě: BISTŘICKÝ-SPURNÝ 1991; ZEMEK-TUREK 1983; BRETHOLZ 1930, rozsáhlou excerpci má MZA-JP : kart. 13, i. č. 29], jenž se stal základem liechtensteinské pozemkové enklávy na rakousko-moravském pomezí. Krásné město a panství Mikulov (Nikolsburg) patřili Liechtensteinům do roku 1560, jméno von Liechtenstein von Nikolsburg se ale v rodině udrželo až do 17. století (přičemž souběžně už používali jméno von Dietrichstein zu Nikolsburg mikulovští nástupci Liechtensteinů). Jindřichův vnuk Hartneid (1310-1349) rozšířil liechtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky, jeho syn Jan (†1397) pak v Dolních Rakousích získal Mistelbach, Valtice/ Feldsberg a Riegelsdorf, působil jako rakouský hofmistr. Rod pokračoval linií jeho bratra Hartneida (1358-1377), jehož synem byl pozdější tridentský biskup a kardinál Jiří (†1419) a další rakouský hofmistr z rodu Liechtensteinů Jindřich (†před 1418). Jeho vnuk Vilém získal další panství (Břeclav, Wilfersdorf, Herrenbaumgarten), která spolu se zděděnou rodovou doménou předal synům svého strýce Jiřího (†1444), kterými se rodina rozdělila na několik linií. Větev Steyregg založil rakouský tajný rada a moravský hejtman Jindřich (†1483), jeho vnučkami pak linie vymřela (tři ze čtyř dívek byly provdány za členy jiných linií liechtensteinského rodu). Jindřichův bratr Jan (†1473) se v populární historii objevuje jako špatný manžel Perchty z Rosenberga/ Rožmberka, jejich jediná dcera Alžběta (†po 1476) byla manželkou Jiřího von Pottendorf. Větev Mikulov založil rakouský polní maršálek a dědičný číšník Kryštof (†1506). Jeho potomci nedokázali udržet zděděný majetek a postupně zchudli: potomci Kryštofova syna Wolfganga (†1520) vymřeli po roce 1585 (po přeslici 1596 Magdalenou, provdanou za Adama ze Sternberga/ Šternberku) a potomci jeho bratra Leonarda (†1534), kteří byli nuceni prodat roku 1560 Mikulov, vymřeli až roku 1688 Karlem Vilémem, který padl před Bělehradem. Největšího společenského významu dosáhla linie Valtice - linie Jiřího von Liechtenstein (†1484) a jeho manželky Anežky von Eckartsau. Jeho syn Hartman (†1539) na Valticích, Haggenburgu, Rabensburgu a Mistelbachu, předal svůj majetek [Nemám v úmyslu vytvořit dojem, že podstatou dějin rodu je předávání a rozmnožování majetku, v rámci základní genealogické sondy se ale zdá nevyhnutelné se soustředit na tyto podružnosti] synu Jiřímu Hartmanovi (*1513-†1562), který přestoupil k augsburskému vyznání (jeho vnuci se pak vrátili ke katolické církvi) a oženil se se Zuzanou von Liechtenstein-Steyregg, s níž měl třináct dětí - osm z nich dosáhlo dospělého věku, z těchto osmi dětí bylo šest synů a z těchto šesti synů pouze jediný měl děti - byl to císařský rada Hartman von Liechtenstein von Nikolsburg (1544-1585). V době jeho smrti bylo nejstaršímu dítěti šestnáct, nejmladšímu pět let. Hartmanovi synové Karel, Maxmilián a Gundakar tvoří zřejmě nejvýznamnější rodovou generaci, za níž se konstituovalo mocenské postavení rodu [O rodu Liechtensteinů v raném novověku viz sborníky PRESS - WILLOWEIT* 1987; OBERHAMMER 1990]. Zatímco Karel a Gundakar se stali zakladateli rodových linií, Maxmilián (1578-1543) [Biogramy jednotlivých Liechtensteinů má nejnověji (česky) FUKALA 1998; obsáhlejší informace (německy) FALKE 1868 ad.; dále odkazuji jen k monografiím] zemřel bezdětný - věnoval se vojenské dráze, v letech 1638-1643 byl polním maršálkem a velitelem rábské pevnosti v Uhrách, roku 1623 byl s bratrem Gundakarem povýšen do knížecího stavu, o deset let později založil liechtensteinskou rodovou hrobku v paulánském klášteře ve Vranově u Brna [O liechtensteinské hrobce na Vranově: BAUER* 1882; WEINLICH* 1885; WEINLICH* 1889; WEINLICH 1892; nověji KRÁL 1969]. Vedle panství, která zdědil po otci rsp. získal rodinnou smlouvou z roku 1606 (Hohenau, Rabensburg), byl spolumajitelem statků, které zdědila jeho manželka Kateřina Černohorská z Boskovic (Bučovice, Pozořice a Nový Hrad), roku 1626 získal ještě Ždánice. Karlova linie: Zásadní impuls pro majetkový vzestup rodu v 17. století představuje sňatek bratrů Karla a Maxmiliána s dcerami Jana Černohorského z Boskovic a Anny z Krajku, které se staly dědičkami rozsáhlého boskovického majetku. Vymírání starých česko-moravských panských rodů (z Rožmberka, z Hradce, z Boskovic) ukazuje už na konci 16. století ke zlomu, který se transparentně manifestoval po porážce stavovského povstání v Obnoveném zřízení zemském. Karel von Liechtenstein (1569-1627) [STLOUKAL 1912; HAUPT* 1983; zajímavé deníkové záznamy o něm viz VALDŠTEJN 1602] se roku 1593 oženil s Annou Marií z Boskovic, s níž zdědil panství Černá Hora a Úsov, roku 1599 přestoupil k římskému vyznání, 1599-1601 působil jako moravský nejvyšší sudí, 1604-1607 jako moravský zemský hejtman. V letech 1600-1607 byl předsedou tajné rady Rudolfa II., ve vnitrodynastickém sporu se ale později postavil na Matyášovu stranu a věrný zůstal i jeho nástupci Ferdinandovi II., takže se roku 1620 stal správcem a 1622 místodržitelem v Českém království. Pro vývoj liechtensteinského znaku v 17. století, jehož ústřední postavou je právě Karel von Liechtenstein, jsou důležitá různá povýšení, jichž se mu dostalo: 30. března 1607 velký palatinát (s právem razit mince) [Text majestátu má JENNE 1910 : [6]-[16]; k historii liechtensteinského palatinátu v Karlově (1607-1712) i Gundakarově (1633-1806) linii viz ARNDT* 1964] 20. prosince 1608 říšský knížecí stav [Text: JENNE 1910 : [19]-[20]] 28. prosince 1613 rsp. 4. ledna 1614 opavské vévodství (slezský vévoda v Opavě) [Text: JENNE 1910 : [21]-[22]; BRAUN 1914] 15. března 1622 krnovské vévodství (slezský vévoda v Krnově) 8. září 1622 řád Zlatého rouna (352. rytíř řádu) [TOISON 1962 : 44 (na následujících stranách seznam celkem 22 členů liechtensteinského rodu, jimž byl řád Zlatého rouna do roku 1961 udělen); v češtině LOBKOWICZ 1991 : 273-274] Majetek přešel na jediného Karlova syna (ze sedmi dětí), který dosáhl dospělého věku - Karla Eusebia von Liechtenstein (1611-1684) [HAUPT* 1998], který byl v době otcovy smrti patnáctiletý, jeho poručníkem se stal strýc Maxmilián, v roce 1632 se vlády nad rodovými statky ujal Karel Eusebius sám. Roku 1638 přikoupil břeclavské panství, roku 1653 byl nucen čelit tlaku královské komory, která chtěla dát přešetřit všechny majetkové zisky jeho otce, zaplacením částky takřka dvou milionů zlatých tomuto vyšetřování zabránil. Karel Eusebius položil základ liechtensteinských uměleckých sbírek a sám byl činný jako architekt (podle jeho projektu byl rozestavěn zámek v Plumlově) [FLEISCHER* 1910]. Karlovým nástupcem byl Jan Adam Ondřej 3. kníže von Liechtenstein (1662-1712), který díky úspěšným finančním transakcím mohl vybudovat vídeňské předměstí Lichtenthal, řadu zámků na svých panstvích, vídeňský palác Liechtensteinů s obrazárnou, koupit panství Šternberk na Moravě, Ober-Kritzendorf, Judenau, Dittersdorf a Ordenthal ve Štýrsku, Lipka-Ujvár v Uhrách ad. Z dnešního pohledu byl nejvýznamnější nákup panství Vaduz a Schellenberg ve Švábsku (členem švábského říšského sněmu se stal roku 1707), která později vytvořila Knížectví Liechtenstein. Žádný ze tří synů Jana Ondřeje Adama (od 1694 rytíře Zlatého rouna) jej nepřežil, takže roku 1712 vymřela Karlova linie po meči, po přeslici vymřela roku 1772 Marií Terezií, provdanou za Emanuela Tomáše vévodu von Savoyen-Carignan. Větší část liechtensteinského majetku přešla na větev Gundakarovu. Gundakarova linie: Nejmladší syn Hartmana von Liechtenstein Gundakar (1580-1658) [MITIS* 1908; WINKELBAUER* 1998; ke genealogickým přehledům z poznámky č. 122 lze pro Gundakarovu linii doplnit GH 1941; LOUDA-MACLAGAN 1991 : Tab. 55-56] začal svou politickou kariéru jako komoří arcivévody Matyáše, 1614-1617 působil jako zemský hejtman v Horních Rakousích, 1624-1634 byl nejvyšším dvorním hofmistrem. 12. září 1623 byl s bratrem Maxmiliánem povýšen do říšského knížecího stavu [Knížecí titul je vyhrazen hlavě rodu (větve), ostatní členové užívali nejprve titul hrabě / hraběnka, později princ / princezna], 14. listopadu 1633 mu byl udělen velký palatinát [ARNDT* 1964]. Po otci zdědil Wilfersdorf, Mistelbach a Riegelsdorf, sňatkem s Anežkou hraběnkou von Ostfriesland und Rietberg (1584-1616), dědičkou nizozemských panství Esens, Stedesdorf a Wittmund, získal spolupodíl na finanční náhradě za tyto statky [Anežka von Ostfriesland und Rietberg byla dcerou Enna III. von Ostfriesland (†1625) z rodu Cirksena zu Greetsyl a jeho ženy Walpurgy von Rietberg (†1588), dědičky zmíněných panství a také titulu "hrabě von Rietberg", který tak přešel na Gundakara a jeho potomky z prvního manželství]. Z pobělohorských konfiskátů koupil panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh, z nichž bylo císařským majestátem 20. prosince 1633 vytvořeno knížectví Liechtenstein [ELVERT 1860; ELVERT 1860a; ELVERT 1862; WINKELBAUER 1996; moravské knížectví Liechtenstein není jediným formálním územním celkem v Česku, v pobělohorské době vzniklo několik takových útvarů (Frýdlant, Náměšť, Hodonín), zřejmě jako součást pokusu zapojit ve větší míře České království do Římsko-německé říše, většina těchto útvarů existovala (i formálně) krátkou dobu, snad proto tomuto jevu doposud nebyla věnována pozornost, jakou by si zasloužil], po bratru Maxmiliánovi zdědil ještě Rabensburg, Hohenau. Syn z prvního manželství s Anežkou von Ostfriesland Hartman převzal dolnorakouské statky, syn z druhého manželství s Alžbětou Lukrécií vévodkyní Těšínskou (1599-1653) Ferdinand (1622-1666) převzal Moravský Krumlov. Po jeho smrti majetek připadl knížeti Hartmanovi (1613-1686), ženatému se Zdeňkou Alžbětou starohraběnkou zu Salm-Reifferscheidt (1621-1688), s níž měl 21 dětí, z nichž tři synové se dožili dospělého věku: Maxmilián Jakub Mořic kníže von Liechtenstein (1641-1709) po sobě ze čtveřice manželství zanechal dcery, takže rod Liechtensteinů pokračoval v liniích jeho dvou bratrů. Antonín Florian (1656-1721) převzal roku 1709 knížecí titul po Maxmiliánu Jakubovi a o tři roky později se stal 4. knížetem a vladařem domu Liechtenstein (Po Janu Adamu Ondřejovi z Karlovy linie), rozšířil rodový majetek o severočeský Rumburk a Varnsdorf. Působil na císařském dvoře jako nejvyšší hofmistr císaře Josefa I. a jako vychovatel pozdějšího císaře Karla VI. Roku 1697 se stal jako první člen Gundakarovy linie rytířem Zlatého rouna. 23. ledna 1719 dosáhl toho, že alpská panství Vaduz a Schellenberg byla povýšena na bezprostřední říšské knížectví s názvem Liechtenstein (přeneseným z Moravy). Antonínův syn Josef Jan Adam (1690-1732) [Za jeho vlády došlo 28. února 1726 k uzavření dohody s hrabaty von Kaunitz ohledně majetku a titulu, spojeného s hrabstvím Rietberg. Spoludědička a sestra Anežky von Ostfriesland und Rietberg (provdané za Gundakara von Liechtenstein) Sabina Kateřina se provdala za svého strýce Jana von Ostfriesland (do 1645 byl veden soudní proces pro podezření z incestu), jejich pravnučkou Marií Arnoštkou (1686-1758), provdanou za Maxmiliána Oldřicha von Kaunitz (1679-1746) rod po přeslici vymřel. Vedle Liechtensteinů (od 1604) to tedy byli Kautnizové (od 1699), kteří si činili nárok na titul (a majetek) hrabě von Rietberg. Dohoda z roku 1726 spor urovnala, i když ne definitivně - viz ACTENSTÜCKE* 1832] byl stejně jako otec španělským grandem 1. třídy (od 1703) a rytířem Zlatého rouna (od 1721), ze třetího manželství s Marií Annou hraběnkou zu Oettingen-Spielberg (1693-1729) měl syna Jana Nepomuka Karla (1724-1748), po němž knížecí titul připadl Josefu Václavovi z mladší rodové linie. Dcera Jana Nepomuka Karla Marie Antonie zemřela roku 1813 jako poslední členka své linie. Třetí dospělého věku dosáhnuvší Hartmanův syn Filip Erasmus princ von und zu Liechtenstein (1664-1704) se věnoval vojenské dráze, což je také důvodem proto, že padl v bitvě (u Castelnuovo). Jeho příkladu následoval syn Josef Václav (1696-1772), který se roku 1746 stal dokonce generalisimem rakouské armády v Itálii. Roku 1739 se stal rytířem Zlatého rouna, 1748 7. knížetem a vladařem domu Liechtenstein, 3. června 1760 mu byl udělen titul "Durchlaucht" (Jasnost). Z manželství se svou sestřenicí Annou Marií princeznou von und zu Liechtenstein (1699-1753) měl pět dětí, ale všechny zemřely v dětském věku. Pokračovatelem rodu se stal bratr Josefa Václava Emanuel (1700-1771), majorátní pán na Moravském Krumlově, od 1749 rytíř Zlatého rouna. Z manželství s Marií Antonií hraběnkou von Dietrichstein-Weichselstädt (1706-1777) se narodili také synové František Josef I., zakladatel starší linie a Karel Boromejský, od něhož pochází mladší rodová větev. Mladší linie Moravský Krumlov: Karel Boromejský princ von und zu Liechtenstein (1730-1789) se stal po smrti otce majorátním pánem na Moravském Krumlově, od 1772 rytířem Zlatého rouna, manželství s (údajně) okouzlující Marií Eleonorou princeznou zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Spielberg (1745-1812) bylo požehnáno sedmi dětmi, z nichž mužské potomstvo zanechal pouze nejstarší syn Karel Boromejský (1765-1795), ženatý s Mariannou Josefou hraběnkou von Khevenhüller-Metsch (1770-1849). Jejich syn a jediný dědic Karel František princ von und zu Liechtenstein (1790-1865) byl generálem jízdy, od roku 1861 dědičným členem panské sněmovny rakouské říšské rady. Generací jeho dětí krumlovská linie Liechtensteinů vymřela: Karlu Rudolfovi (1827-1899) byl 18. dubna 1861 udělen rakouský knížecí titul, který po jeho smrti převzal jeho bratr Rudolf (1838-1908), generál jízdy, císařský komoří a tajný rada. Stejně jako jeho bratr zemřel bezdětný, protože neženatý. Starší linie Liechtenstein: František Josef I. 8. kníže a vladař domu von und zu Liechtenstein (1726-1781) převzal rodový majetek po smrti svého strýce Josefa Václava, roku 1772 zdědil i majetek Marie Terezie von Savoyen-Carignan, rozené princezny von und zu Liechtenstein (Kostelec nad Černými lesy, Škvorec ad.), byl skutečným císařským tajným radou a od roku 1771 rytířem Zlatého rouna. Se svou manželkou Marií Leopoldinou hraběnkou von Sternberg (1733-1809) měl osm dětí. Panujícím knížetem se stal Alois I. Josef (1759-1805), rytíř řádu Zlatého rouna (od 1790) [Členství v řádu Zlatého rouna uvádím jen do roku 1800 (viz poznámku č. 138), v pozdějších letech je členství v řádu (nejen) u Liechtensteinů stále rozšířenější]. Roku 1785 vlastnili Liechtensteinové 11% všech moravských velkostatků. Po jeho smrti se stal 10. knížetem jeho bratr Jan I. Josef (1760-1836), významný rakouský vojevůdce. Podařilo se mu potvrdit suverenitu Liechtensteinska i po Vídeňském kongresu (1806-1815 v rámci Rýnského a 1815-1866 Německého spolku), roku 1807 koupil panství Liechtenstein u Mödlingu, 1814 i panství Liechtenstein u Judenburgu a řadu dalších statků v Rakousku a Uhrách. Jan I. Josef financoval také rozsáhlou stavební činnost, zejména v lednicko-valtickém areálu. Jeho syny se rod rozdělil na čtyři linie: 1. Alois II. Josef 11. kníže a vladař domu von und zu Liechtenstein (1796-1858) je známý především svými zemědělskými aktivitami a stavbou nového lednického zámku. Roku 1842 jako první člen rodu navštívil Knížectví Liechtenstein, nechal také vytvořit liechtensteinskou hymnu, z čehož je patrná postupná orientace rodu na jejich alpské miniknížectví. Se svou manželkou Františkou hraběnkou Kinsky (1813-1881) měl jedenáct dětí. Z nich 12. knížetem se stal Jan II. (1840-1929), dědičný člen panské sněmovny rakouské říšské rady, který roku 1862 vyhlásil plnou suverenitu Knížectví Liechtenstein, dal státu ústavu a svolal parlament. Za dlouhou dobu jeho vlády byla ústava dvakrát změněna (1918 a 1921 - poslední úprava platí dodnes [Text ústavy má RATON 1949 : 213-149, nyní je přístupný i na Internetu na adrese: http://www.firstlink.li/regierung/verfassung.htm]) a Liechtensteinsko po roce 1918 změnilo svou orientaci z Rakousko-Uherska na Švýcarsko, s nímž byla roku 1923 uzavřena smlouva o peněžní a celní unii. Pád monarchie v Česku a Rakousku znamenal pozemkovými reformami výrazný zásah do majetkových poměrů rodu. Československá vláda zabavila rodině více než třetinu pozemkového majetku [Viz DALLABONA* 1978; též SEDLÁČEK 1928], aniž byla ochotna přistoupit na kompenzace, z toho důvodu také odmítla uznat Liechtensteinsko za suverénní stát. Nástupcem Jana II. se stal jeho bratr František (1853-1938), který pokračoval v bratrově filantropické činnosti, roku 1937 založil liechtensteinský Záslužný řád o šesti třídách. Jeho manželství s Alžbětou von Gutmann (1875-1947) bylo bezdětné a jeho nástupcem se tedy stal František Josef II. z linie č. 2. 2. František Jáchym princ von und zu Liechtenstein (1802-1887), generál rakouské jízdy a člen panské sněmovny zdědil majorát, tvořený čtveřicí štýrských statků, zakoupených převážně jeho otcem (Deutsch-Landsberg, Hollenegg, Frauenthal a Riegersburg). Z manželství s Julií hraběnkou Potockou (1818-1895) se tři synové dožili dospělého věku: nejmladší Jindřich (1853-1914) se stal velkopřevorem české provincie řádu Maltézských rytířů, prostřední Alois (1846-1920) se věnoval politice, zanechal po sobě čtyři dcery (poslední zemřela Jindřiška, jeptiška řádu sv. Benedikta, roku 1958). Nejstarší Alfred Alois (1842-1907), dědičný člen panské sněmovny byl ženatý se svou sestřenicí Jindřiškou princeznou von und zu Liechtenstein (1843-1931), čtyři z jejich synů založili rodové linie: 2.1. Alois (1869-1955), majitel velkostatku Velké Losiny se roku 1903 oženil s Alžbětou Amálií arcivévodkyní von Österreich (1878-1960). Jejich nejstarší syn František Josef II. (1906-1989) se stal roku 1938 14. knížetem von und zu Liechtenstein, ještě roku 1938 přesídlil z Vídně do Vaduzu. Roku 1939 se mu podařilo odvrátit obsazení Liechtensteinska Německem. Přestože Liechtensteinsko neuznalo Mnichovskou dohodu ani vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byl zbylý majetek Liechtensteinů v Čechách a na Moravě roku 1945 konfiskován [Zajímavá ukázka dobové ideologizace: HRUBANT 1945]. Za vlády Františka Josefa II. došlo k proměně "zaostalého" alpského území v hospodářsky rozvinutou zemi, jejíž HDP v přepočtu na obyvatele patří údajně k nejvyšším na světě. Nástupcem Františka Josefa II. se stal roku 1984 rsp. 1989 jeho nejstarší syn Jan Adam II. 15. kníže von und zu Liechtenstein (*1945). Se svou manželkou Marií hraběnkou Kinsky (*1940) má čtyři děti (dnes už i vnoučata). Po roce 1989 se Liechtensteinsko, přijaté roku 1978 do Rady Evropy, 1990 do OSN a 1991 do Evropského sdružení volného obchodu (což ukazuje na snahu vést samostatnější zahraniční politiku), pokusilo navázat diplomatické styky s Československem rsp. ČR. Tato snaha nebyla úspěšná, protože uznáním suverenity knížectví by Česká republika byla postavena před nutnost vyrovnat se s majetkovými nároky rodu v Česku. Raději tedy nechává problém nevyřešený, což zřejmě jen potvrzuje oprávněnost liechtensteinských nároků [V této souvislosti je zajímavý rozhovor s Janem Adamem II.: SCHILDBERGER* 1993]. Manželství bratrů Jana Adama II. jsou také požehnána dětmi [Pro novější údaje viz GHDA 1968; SCHWENNICKE 1984 : Tf. 35-38; LOUDA-MACLAGAN 1991], zmiňme se už jen o bratrech jeho otce Františka Josefa II.: princ Karel Alfred (1910-1985) se oženil s Anežkou arcivévodkyní von Österreich (*1928) a má s ní sedm dětí, princ Jiří (*1911) má s Kristýnou vévodkyní von Württemberg (*1924) také sedm dětí, Jindřich (*1920) je otcem tří dětí - jejich matkou je Amálie hraběnka Podstatsky-Lichtenstein (*1935). 2.2. Jan princ von und zu Liechtenstein (1873-1959) měl s manželkou Marií hraběnkou Andrássy (1886-1961) čtyři syny, z nichž dvěma rod v mužské linii pokračuje: Alfredem (1907-1991), majitelem rakouského Holleneggu, který má s Ludmilou princeznou z Lobkowicz (1908-1974) čtyři děti (a vnuky), a Janem (1910-1975), ženatým s Karolinou hraběnkou von Ledebur-Wicheln (*1912), jenž má čtyři děti. Jedním z nich je Albrecht Jan (*1944), který roku 1966 uzavřel morganatický sňatek s Tamarou Nyman (*1939), kvůli němuž byl 28. ledna 1971 i se svými potomky vyloučen z liechtensteinského rodu (a byl mu udělen titul svobodný pán von Landskron). 2.3. Alfred Roman (1875-1930) měl se svou manželkou Terezií Marií princeznou zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Spielberg (1887-1971) čtyři děti a dvanáct vnuků (narozených se jménem Liechtenstein). 2. 4. Princ Karel Alois (1878-1955) působil jako místodržící Knížectví Liechtenstein. Z jeho manželství s Alžbětou kněžnou von Urach (1894-1962) se narodily čtyři děti. V osobě nejmladšího prince Wolfganga (*1934) pokračuje rod Liechtensteinů, zatímco jeho nejstarší bratr Vilém (*1922) 11. července 1950 ztratil nárok na jméno, titul a práva rodu Liechtensteinů (byl mu udělen titul hrabě von Hohenau) kvůli morganatickém sňatku s Emmou Felicií von Gutmanstahl-Benvenuti (*1926). Mají čtyři děti. 3. Karel Jan princ von und zu Liechtenstein (1803-1871) se stal majorátním pánem v dolnorakouském Neulengbachu. Jeho linie vymřela jeho vnukem Karlem roku 1892. 4. Polní maršálek Eduard František (1809-1864) se oženil s Honorií hraběnkou Chołoniewskou (1813-1869), jejich syn Alfred (1840-1885) měl s Annou hraběnkou von Degenfeld-Schonburg (1849-1933) dva syny: 4.1. Bedřich (1871-1959) byl generál-majorem rakouské císařské armády a vlastnil ve Štýrsku a Korutanech panství Rosegg, Viktring a Liechtenstein, měl s Irmou hraběnkou Apponyi (1877-1956) pět dětí a stejný počet vnuků se jménem Liechtenstein. 4.2. JUDr. Eduard (1872-1951) měl pět dětí s Olgou hraběnkou von Pückler und Limpurg (1873-1966). Pokračovatelem rodu se stal princ Ferdinand (1901-1981), který se v druhém manželství oženil se švédskou šlechtičnou Britou Nordenskiöldovou (1919-1971) - jejich syn Jan (*1941) má dvě děti. Ferdinandovo první manželství bylo morganatické - dvě děti se Shelagh Brunnerovou (*1902) nesou od 10. března 1926 titul hrabě / hraběnka von Rietberg a jsou vyloučeny z domu Liechtensteinů. Tolik tedy Úvod do dějin rodu. Trochu stručný a také trochu rozvláčný. Arndt* 1964 = Jürgen Arndt, Hofpfalzgrafen-Register. Bd. I. Neustadt an der Aisch 1964; Bauer* 1882 = František Bauer, Krypta na Vranově. Brno 1882; Bistřický–Spurný 1991 = Jan Bistřický – František Spurný – Ludvík Václavek – Metoděj Zemek (edd.), Moravské a slezské listiny liechtenštejnského archívu ve Vaduzu. I. (1173-1380). Brno – ad. 1991; Blažek 1885 = Konrad Blažek, Der Adel von Oesterreichisch-Schlesiens. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. IV/11. Nürnberg 1885 / reprint: Neustadt an der Aisch 1977; Blažek 1890 = Konrad Blažek, Der abgestorbene Adel der preußischen Provinz Schlesien un der Oberlausitz. Teil 2. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. VI/8. Nürnberg 1890 / reprint: Neustadt an der Aisch 1977; Bohatta* 1911 = Hanns Bohatta, Liechtensteinische Bibliographie. I-III. b. m. 1911; Braun 1914 = Edmund Wilhelm Braun (ed.), Urkunde über die Verleihung des Fürstentums Troppau. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch-Schlesiens 9, 1914 (= Festschrift anläßlich der Dreijahrhundertfeier der am 4. Jänner 1614 erfolgten Verleihung des Herzogtums Troppau an das Fürstenhaus Liechtenstein. Troppau 1914), S. 73-77; Bretholz 1930 = Bertold Bretholz (ed.), Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414. Reichenberg - Komotau 1930; Buben 1994 = Milan Buben, Encyklopedie heraldiky. Praha 1994; Buben 1995 = Milan M. Buben, Liechtensteinové. I-II. část. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku 11, 1995, č. 49; 50, s. 108-120; 99-111; Calagius 1608 = Miloslav Okál (ed.): Melpomenina poľnica. Jesenskovci v 16. a 17. storočí. Martin 1986 / poznámka: jde o edici spisu Andrea Calagia Melpomenes Buccina z roku 1608 ke svatbě Izaiáše Jesenského z Velkého Jesena a Magdalény Benckovej; Čarek 1985 = Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích. Praha 1985; Dallabona* 1978 = Lucia Dallabona, Die Bodenreform in der Tschechoslowakei nach dem 1. Weltkrieg unter besonderer Berücksichtigung des fürstlich – liechtensteinischen Besitzes. Wien 1978; Elvert 1860 = (Christian) ď Elvert, Die Exemtion des Hauses Lichtenstein. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1860, Nr. 3, S. 17-19; Elvert 1860a = (Christian) ď Elvert, Die Fideicommisse in Mähren und Schlesien. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1860, Nr. 6, 7, S. 42, 52; Elvert 1862 = (Christian) ď Elvert, Das liechtenstein'sche Exemtions-Privilegium. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1862, Nr. 10, S. 78-79; Elvert 1879 = (Christian) ď Elvert, Das fürstliche Haus Liechtenstein. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1879, Nr. 1, S. 6-7; Falke 1868 = Jacob (von) Falke, Geschichte des fürstlichen Hauses von Liechtenstein. Bd. I-III. Wien 1868, 1877, 1882; Fleischer* 1910 = Victor Fleischer, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler. Veröffentlichungen der Gesellschaft für neuere Geschichte Oesterreichs 1, 1910; Fridensburg 1899 = F. Fridensburg, Schlesiens neuere Münzgeschichte - Codex diplomaticus Silasiae. Bd. XIX. Breslau 1899; Friedensburg–Siger 1901 = F. Fridensburg – H. Sieger, Schlesiens Münzen und Medaillen der Neuren Zeit. Breslau 1901; Fukala 1998 = RF (Radek Fukala), Liechtenstein. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 10. Ostrava 1998, s. 90-108; GH 1941 = Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Fürstlichen Häuser (Gothaisches Hofkalender), Jg. 178. Gotha 1941, S. 63-67 / poznámka: aktuální genealogický přehled vycházel v rámci GH od roku 1766 do roku 1944; GHdA 1968 = Genealogisches Handbuch des Adels. Fürstliche Häuser, Bd. VIII. Limburg an der Lahn 1968, S. 97-110 / poznámka: aktuální genealogický přehled vychází v rámci GHdA od roku 1951 dodnes (naposledy 1997); Gnevkow 1932 = Rudolf Gnevkow-Blume, Die Wappen der Herren von Kuenring. Unsere Heimat. Monatsblatt des Vereins für Landeskunde und Heimatschutz von Niederösterreich und Wien 5, 1932 (separát, 10 s.); Goldmann 1976 = Friederike Goldmann a kol., Österreichisches Städtebuch. Bd. IV. Die Städte Niederösterreichs. Teil 1-3. Wien (1) 1988, (2) 1976, (3) 1982; Grote* 1873 = (Hermann Grote), Das fürstlich Liechtensteinische Wappen. Numismatischer Anzeiger 4, 1873, S. 34-36; Grote 1877 = H. Grote, Stammtafeln. Leipzig 1877 / reprint: Leipzig 1990; Haas 1948 = Antonín Haas (ed.), Archiv Žerotínsko-Vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624; 1625-1744. Praha 1948; Opava 1993; Hanthaler* 1820 = C. Hanthaler, Recensus diplomatico genealogicus archivii Campililiensis. Wien 1820; Hartmann–Weittenhiller 1880 = Ernst von Hartmann-Franzenshuld – Moritz Maria von Weittenhiller, Heraldische Handschriften. I. Stammbücher. Heraldisch-genealogischen Zeitschrift, Organ des Heraldisch-genealogischen Vereins "Adler" 9-10, (= Jahrbuch des Heraldischen Vereins "Adler" 6-7,) 1879-1880 (1881), S. 26-66; Haupt* 1983 = Herbert Haupt (ed.), Fürst Karl I. von Liechtenstein, Hofstaat und Sammeltätigkeit. Bd. 1-2. Wien – Graz 1983; Haupt* 1998 = Herbert Haupt (ed.), Von den Leidenschaft zum Schönen. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein (1611-1684). Bd. 1-2. Wien – Graz 1998; Hefner* 1854 = Otto Titan von Hefner, Die Wappen der deutschen Landesfürsten. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Nürnberg 1854 / reprint: Neustadt an der Aisch 1981; Henning–Jochums 1984 = Eckart Henning – Gabriele Jochums, Bibliographie zur Heraldik. Schrifttum Deutschlands und Österreichs bis 1980. Köln – Wien 1984; Henning–Jochums 1995 = Eckart Henning – Gabriele Jochums, Bibliographie zur Sphragistik. Schrifttum Deutschlands, Österreichs und der Schweiz bis 1990. Köln – Weimar – Wien 1995; Hofmann 1900 = Hfn (Ladislav K. Hofmann), z Liechtensteina. Ottův slovník naučný. XV. Praha 1900 / reprint: Praha 1999, s. 1055-1058; Hofmeister 1990 = Herbert Hofmeister, Pro conservanda familiae et agnationis dignitate. Das liechtensteinische Familien-Fideikommiß als Rechtsgrundlage der Familien- und Vermögenseinheit. In: Oberhammer 1990, S. 46-63; Hoheneck 1727 = Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck, Die löbliche Herren Herren Staende des Erz-Herzogthumb Oesterreich ob der Ennß als: Praelaten, Herren, Ritter und Staedte Oder Genealog- und Historische Beschreibung. I. Theil. Passau 1727, S. 595-639; Hosák–Zemek 1981 = Ladislav Hosák – Metoděj Zemek a kolektiv, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. Jižní Morava. Praha 1981; Hrubant 1945 = Jaroslav Hrubant, Liechtensteinové. K dějinám páté kolony u nás. Praha 1945; Chocholatý 1989 = František Chocholatý, Die heraldische Verzierung der Landtafelbücher des Fürstentums Troppau. Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik. Bd. 15 (29), 1989-1990, S. 197-206; Chocholatý 1992 = František Chocholatý, Vývoj zemského znaku země opavské. Heraldica viva. Sborník příspěvků z konference českých, moravských a slezských heraldiků, konané ve dnech 7.-8. června 1991 v Pardubicích. Pardubice 1992, s. 41-50; Indrová 1968-1998 = Jana Indrová a další, Bibliografie historicko-vlastivědné literatury Severomoravského kraje za léta 1945-1995. Svazek [1]-[8]. Opava 1968-1998; Janáček–Louda 1988 = Josef Janáček – Jiří Louda, České erby. Praha 1988 (1. vydání 1974); Jenne 1910 = Rudolf Jenne, Briefe an der Herrn und Fürsten Carl von Liechtenstein von Papst Clemes VIII., Papst Paul V., Kaiser Rudolf II., Mathias, ales Erzherzog, König und Kaiser, Kaiser Ferdinand II., und Herzog Maximilian von Bayern (1599 bis 1625) - Documenta Lichtensteiniana. Bd. 17. Viennae [1910?]; Kadich–Blažek 1899 = Heindrich Edlen von Kadich – Conrad Blažek, Der mährische Adel. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch. Bd. IV/10. Nürnberg 1899 / reprint: Neustadt an der Aisch 1979; Kasík 1996 = Stanislav Kasík, Rodové heraldické památky na Děčínsku a Šluknovsku. Děčín 1996; Keiblinger* 1851 = I. F. Keiblinger, Geschichte des Benediktinerstiftes Melk. Wien 1851; Kirnbauer 1909 = Johann Evangelista Kirnbauer von Erzstätt, Niederoesterreichischer Adel, J. Siebmacher's großes Wappenbuch. Bd. ??/?, Teil 1, A-R. Nürnberg 1909 / reprint: Neustadt an der Aisch 1983; Král 1900 = Vojtěch Král z Dobré Vody, Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových. Praha 1900; Král 1969 = Adolf B. Král, Liechtensteinská hrobka na Vranově u Brna. Vlastivědný věstník moravský 21, 1969, s. 121-131; Král 1991 = Adolf B. Král, Heraldická kuriozita – pohřební štíty z Vranova u Brna. Vlastivědný věstník moravský 43, 1991, s. 22-25; Krejčík 1979 = Tomáš Krejčík, Erb knížat z Lichtenštejna. Zprávy brněnské pobočky České numismatické společnosti 1979, č. 31, srpen – příloha Heraldické znaky na mincích 3, s. [I]-[IV]; Kubíček 1946-1998 = Jaromír Kubíček a jiní, Moravika – vlastivědná literatura za rok 1945-1997. Vlastivědný věstník moravský 1, 1946 - 50, 1998; Lipczyńska 1997 = Beata Lipczyńska, Barokowa panorama Śląska. Malowidl a Felixa Antona Schefflera w gmachu uniwersytetu wrocławskiego. Roczniki sztuki s ląskiej 16, 1997, s. 117-139; Lobkowicz 1991 = František Lobkowicz, Zlaté rouno v Čechách. Heraldika a genealogie 24, 1991, s. 181-281; Loserth 1905 = Johann Loserth, Zur Geschichte des Hauses Liechtenstein-Murau. Steirische Zeitschrift für Geschichte 3, 1905, S. 24-25; Louda–Maclagan 1991 = Jiří Louda – Michael Maclagan, Lines Of Succession. Heraldry Of The Royal Families Of Europe. Martin [1991]; Martin* 1976 = Georges Martin, Histoire et généalogie de la Maison de Liechtenstein. La Ricamarie 1976; Megiser 1631 = Hieronymus Megiser, Genealogia Illustrisima Familiae Lichtensteiniana a Niclspurg. Ingolstadii 1631 / poznámka: práce vznikla roku 1617, neměl jsem k dispozici tisk z roku 1631, ale dobový opis, uložený: ZAO, Jesuité v Opavě, kart. 25, i. č. 434, sign. Fasc. 2006/1; Meraviglia 1886 = Rudolf Johann Graf Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel. J. Siebmacher's großes Wappenbuch. Bd. IV/9. Nürnberg 1886 / reprint: Neustadt an der Aisch 1979; Missong 1882 = Alexander Missong, Die Münzen des Fürstenhauses Liechtenstein. Numismatische Zeitschrift 14, 1882, S. 109-190 (separát: 86 S., 8 Tfn.); Mitis* 1908 = Oscar Frhr. von Mitis, Gundacker von Liechtensteins Anteil an der kaiserliche Zentralverwaltung (1606-1654). Wien 1908; Mitscha 1933 = Herbert von Mitscha-Märheim, Die Herren von Mistelbach in Niederösterreich. Monatsblatt der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft "Adler" 1933, Bd. XI (1931-1934), Nr. 35-36 (635-636), S. 357-374; Mitscha* 1971 = Herbert Mitscha-Märheim, Zur Geschichte der älteren Liechtensteiner und ihres Besitzes in Niederösterreich. Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft Adler 8, 1971-1973, S. 19-46; Morr 1914 = Josef Morr, Ein literarisches Mausoleum des Troppauer Jesuitenkollegiums aus dem Jahre 1643 für den Fürsten Maximilian von Liechtenstein. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte österreichisch-Schlesiens 9, 1914 (= Festschrift anläßlich der Dreijahrhundertfeier der am 4. Jänner 1614 erfolgten Verleihung des Herzogtums Troppau an das Fürstenhaus Liechtenstein. Troppau 1914), S. 3-28; Müller 1984 = Karel Müller, Heraldická výzdoba zemských desk opavských a krnovských. Sborník příspěvků z II. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava, 15.-16. 10. 1983. Ostrava 1984, s. 33-36; Müller 1992 = Karel Müller, Heraldická symbolika Slezska. Slezsko. Opava 1992, s. 89-92; Müller 1996 = Karel Müller, Pečeti, znak a prapor města Úsova, Střední Morava 2, 1996, č. 2, s. 82-83; Neubecker 1988 = Ottfried Neubecker, Le grand livre de l' heraldique. L' histoire, l'art et la science du blason. Bruxelles 1988 / poznámka: překlad z angličtiny, v níž kniha vyšla poprvé roku 1976; Novák 1980 = Jozef Novák, Rodové erby na Slovensku I. Kubínyiho zbierka pečatí. Martin 1980; Oberhammer 1981 = Evelin Oberhammer, Das Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein. Scrinium. Zeitschrift des Verbandes österreichischer Archivare 24, 1981, S. 165-184; Oberhammer 1990 = Evelin Oberhammer (ed.), Der ganze Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit. Wien – München 1990; Oberhammer 1990a = Evelin Oberhammer, Viel ansehnliche Stuck und Güeter. Die Entwicklung des fürstlichen Herrschaftsbesitzes. In: Oberhammer 1990, S. 33-45; Oberhammer 1991 = Evelin Oberhammer, Das Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein. Archives et Bibliotheques de Belgique 62, 1991, S. 467-485; Palát 1983 = Pavel Palát a kolektiv, Bibliografie české práce heraldické. I. (1901-1980). Ostrava 1983; Pantz 1931 = Anton Frhn von Pantz, Heraldische Denkmale der Kirchen zu Murau. Monatsblatt der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft "Adler" 1931, Bd. XI (1931-1934), Nr. 9-10 (609-610), S. 106; Papoušek 1956 = František Papoušek, Mince, bony, medaile, vyznamenání a řády opavských a krnovských knížat z Lichtenštejna. Slezský numismatik. 5. zpráva numismatického kroužku při Slezském museu v Opavě 1956, (č. 5), říjen, s. 1-6; Slezský numismatik. 6. zpráva (...) 1957, (č. 6), leden, s. 1-3; Slezský numismatik. 8. zpráva (...) 1957, (č. 8), červen, s. 1-3; Slezský numismatik. 11. zpráva (...) 1958, (č. 11), únor, s. 4; Paprocký 1593: Bartholoměg Paprocký z Glohol a Paprocké Woly, Zrdcadlo Slawného Margkrabstwí Morawského. Olomouc 1593 / reprint: Ostrava 1993, list 143-145; Peter 1871 = Anton Peter, Die Wappen in den schlesischen Landtafelbücher. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 1, 1871, S. 49-50, 60-63, 71-72; Pfeifer 1997 = Gustav Pfeifer, Liechtenstein-Karneid, Liechtenstein-Nikolsburg und Li(e)chtenstein. Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik. Bd. 19 (33), 1997-1998, S. 105-117; Pilnáček 1930 = Josef Pilnáček, Staromoravští rodové. Vídeň 1930 / reprint: Brno 1972, 1996; Pilnáček 1942 = Josef Pilnáček, Památník Ezaiáše Jesenského z Velké Jeseně 1599-1631. Časopis Rodopisné společnosti československé 14, 1942, s. 11-15 / poznámka: avizovaný druhý díl článku nebyl publikován; Press – Willoweit* 1987 = Volker Press – Dietmar Willoweit (edd.), Liechtenstein – Fürstliches Haus und staatliche Ordnung. Geschichtliche Grundlagen und moderne Perspektiven. München – Vaduz – Wien 1987; Prokop 1904 = August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung. Bd. III. Wien 1904; Raton 1949 = Pierre Raton, Les Institutions de la Principauté de Liechtenstein. Paris 1949; Reichert 1981 = Hermann Reichert, Rosensiegel Ulrichs von Liechtenstein. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 46-47, 1981, S. 425-440, 2 Tfn; Rentzmann 1924 = W. Rentzmann, Numismatisches Wappen-Lexicon des Mittelalters und der Neuzeit. Staaten und Städtewappen. I (tab.)-II (rejstřík). Halle 1924; Sedláček 1925 = August Sedláček, Českomoravská heraldika. II. Část zvláštní. Praha 1925 / reprint: Praha 1996, s. 509; Sedláček 1928 = Jaromír Sedláček, Právní pozice rodu knížat z Liechtensteinu a na Liechtensteině podle práva československého. Praha 1928; Schildberger* 1993 = František Schildberger, Nejsme Rakušané, ani Němci. Rozhovor s knížetem Janem Adamem II. Lidové noviny 6, 1993, č. 37, 15. února, s. 4; Schöpfer* 1996 = Gerald Schöpfer, Klar und fest: Geschichte des Hauses Liechtenstein. Riegersburg 1996; Schwarzenberg 1941 = Karel Schwarzenberg, Heraldika čili Přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha 1941 / reprint: Uherské Hradiště 1992 / Doplňky a rejstřík. Praha 1971; Schwennicke 1984 = Detlev Schwennicke, Europäische Stammtafeln. Stammtafeln zur Geschichte der europäischen Staaten. Neue Folge. Bd. III/1. Marburg 1984, Taf. 30-41; Siegenfeld 1895 = Alfred Anthony Ritter von Siegenfeld, Innerösterreichische Rosensiegel. Jahrbuch der k. k. Heraldischen Gesellschaft "Adler" 5-6 (Neue Folge), 1895, S. 461-484, 4 Tfn; Siegenfeld 1909 = A(lfred Anthony Ritter) von Siegenfeld, Das Stadwappen von Feldsberg. Monatsblatt der kais. kön. Heraldischen Gesellschaft "Adler" 1909, VI. Bd. (1906-1910), Nr. 41 (341), S. 329-333; Stloukal 1912 = Karel Stloukal, Karel z Lichtenštejna a jeho účast na vládě Rudolfa II. (1596-1607). Český časopis historický 18, 1912, s. 21-37, 153-169, 389-434; Strnad 1982 = Josef Strnad, Jílovská minucí 1982. Minesängři. Praha 1982; Švábenský 1993 = Mojmír Švábenský, Listina Karla z Lichtenštejna z roku 1625 pro Valtice. Jižní Morava 1993, sv. 32, s. 199-205; Toison 1962 = La Toison ď or. Cinq Siécles ď Art et ď Histoire. Exposition 14 juillet - 30 septembre 1962. Catalogue. Bruges 1962; Valdštejn 1602 = Marie Koldinská – Petr Maťa (edd.), Adam mladší z Valdštejna: Deník rudolfinského dvořana 1602-1633. Praha 1997; Waldbott 1872 = Friedrich von Waldbott-Bassenheim, Steirmärkisches Wappenbuch von Z. Bartsch vom Jahre 1567. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 2, 1872, S. 72-74; Wanger* 1995 = Harald Wanger, Die Regierenden Fürsten von Liechtenstein. Triesen - Neustad an der Aisch 1995; Wappen 1913 = Zum Wappen der Fürsten von und zu Liechtenstein. Mittheilungen des Heraldischen Vereins "Zum Kleeblatt" in Hannover 24, 1913, S. 92; Wappenkalender 1737; 1756 = Geschichts-, Geschlechts- und Wappen- Kalender auf das Jahr 1737; 1756. Nürnberg 1737; Weinlich* 1885 = Antonín Weinlich, Krypta knížecího rodu z Liechtensteinu na Vranově. Brno 1885 / poznámka: 2. vydání vyšlo roku 1890; Weinlich* 1889 = Antonín Weinlich, Die fürstliche Liechtensteinsche Familiengrust zu Wranau in Mähren. Brünn 1889; Weinlich 1892 = Antonín Weinlich, Mariánské poutní místo Vranov. Brno 1892; Wilhelm* b. d. = Gustav Wilhelm, Stammtafel des fürstlichen Hauses von und zu Liechtenstein. Vaduz b. d.; Wilhelm 1950 = Gustav Wilhelm, Fürst Karl von Liechtenstein und seine genealogischen und heraldischen Bestrebungen. Die Entwicklung des Wappens der Fürsten von Liechtenstein. Neues Jahrbuch der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft Adler 2, 1947-1950, S. 5-14; Wilhelm* 1951 = Gustav Wilhelm, Zur ältesten Geschichte des Hauses Liechtenstein. Neues Jahrbuch der Heraldisch-Genealogischen Gesellschaft Adler 3, 1951-1954, S. 12-19; Wilhelm 1990 = Gustav Wilhelm, Sichst hie diß Wappen abgemalt. Die Entwicklung des fürstlichen Wappens. In: Oberhammer 1990, S. 204-212; Winkelbauer 1996 = Thomas Winkelbauer, Das "Fürstentum Liechtenstein" in Südmähren und Mährisch Kromau (bzw. Liechtenstein) als Residenzstadt Gundakers von Liechtenstein und seines Sohnes Ferdinand. Opera historica 5, 1996, s. 309-334; Winkelbauer* 1998 = Thomas Winkelbauer, Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein (1580-1658), ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Universität Wien, habilitační práce 1998; Witzgrill 1872 = Franz Karl Witzgrill, Schauplatz des niederösterreichischen landsäßigen Adels vom herren- und Ritter- Stande. Heraldisch-genealogische Zeitschrift 2, 1872, S. 29-33; Wurzbach 1866 = Constant von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Bd. XV. Wien 1866, S. 109-171; Zelenka 1985 = Aleš Zelenka, Sudetendeutsches Wappenlexikon. Ortswappen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Passau 1985; Zemek 1972 = Metoděj Zemek (red.), Hustopeče. Dějiny města. Hustopeče 1972; Zemek–Turek 1983 = Metoděj Zemek – Adolf Turek, Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173-1526. Sborník archivních prací 33, 1983, s. 149-296 (1173-1490), 483-527 (1491-1526); Zíbrt 1900 = Čeněk Zíbrt, Bibliografie české historie. Díl I. Praha 1900; Zitzenhacker* 1958 = Walter Zitzenhacker (ed.), Ulrich von Liechtenstein. Narr im hohen Dienst. Graz 1958; Zub* 1902 = Felix Zub, Beiträge zur Genealogie und Geschichte der steirischen Liechtensteine. Veröffentlichungen der Historischen Landes-Commission für Steiermark 15, 1902 (zvláštní otisk, 64 s.). |